Článek
Moji mladou kolegyni čekala náročná zkouška na vysoké škole. Využívala tedy každou chvilku ke studiu. Rozevřela svá skripta i cestou v metru. Jak se tak začetla, ani si nevšimla, že jí přes rameno kdosi zvědavě nakukuje. Takový podivný chlápek. Navíc vypadal, že si trochu popil. Ze zaujetí byla vyrušena přímo památnými slovy: „Co to čtete, slečno? Můžu se podívat? A jéje, integrály, a k tomu navíc složený. Fůůůj“, komentoval své zjištění. Kolegyně nereagovala a pilně studovala dál, nedaje se vyrušit. Když pán neuspěl, pokračoval v komunikaci alespoň mimikou: všelijak se šklebil a pořád vrtěl hlavou, že to jaksi nechápe. Tak pohledná mladá slečna a zrovinka integrály, to přece nejde k sobě! Při výstupu ji ještě jednou důrazně oslovil: „Příště si, slečno, vyberte něco víc k praxi.“ Pobavila mě ta „studijní“ příhoda a pomyslela jsem si: Neměla by si kolegyně vzít chlápkovu radu přece jenom k srdci?
