Článek
Mé pozornosti neuniknul v metru jeden manželský pár. Pán, zamlklý, přihrbená záda, pořád jakoby ve střehu a s provinilým výrazem ve tváři. Zato jeho paní, ta pusu nezavřela. Mluvila útočným tónem a nedopřála mu vteřiny oddychu.
„Tos nemohl vzít vypečenější chleba?“
„Dávej přece pozor!“
„Kam pořád koukáš?“
„Co to máš na saku za flek?“
„To zase jdete na fotbal?“
„Poslouchej mě, přece!“
„Snad nechceš teď číst ty noviny?“
„Ty seš ale nemehlo!“
Přímo kulometná palba. Muž odpovídal jen jednoslabičným zahuhňáním. Náhle si všiml, že je pozoruji, a nebylo mu to evidentně příjemné. Odvrátila jsem pohled jinam.
Vtom „velitelka“ přikázala: „Tak hni sebou, vystupujeme!“ Pán se stačil otočit a pokývat hlavou s pokrčenými rameny. Cosi jako: „Tak to vidíte, ach jo.“ Spiklenecky jsem na něho mrkla. Třeba mu to dodá odvahu vzmužit se, nebo alespoň unést dál životem to převeliké břímě. Tímto ho zdravím.
