Článek
Rozhodli jsme se s naším dětským divadlem putovat po táborech v jižních Čechách a hrát tam dětem divadlo. Mělo to být tak, jak to bývalo - putovní divadlo. Měli jsme sice koně, leč po starostech zdaleka ještě nebylo. „Jako správní komedianti musíme mít přece vůz a s plachtou,“ usnesli jsme se jednohlasně.
Řekne se to lehce, vykoná již tíž. Telefon do filmových ateliérů na Barrandově po delším vyzvánění zvedl příjemný a podle hlasu mladý muž. Žel, takový vůz nemáme, zklamal nás. „Ale vždyť v tolika filmech jsem podobné vozy viděla. Neříkejte mi, že by se jeden jedinký pro nás na čtrnáct dní nenašel,“ vlezle dotírám. Marně. Mladík mi vysvětlil, že sice takové vozy mají, ale ve stavu, že sotva popojedou pár metrů. To prý filmařům stačí, ale pro náš účel sotva. Navíc naznačil, že poplatky by byly mastné.„To je mi líto,“ ukončila jsem sklesle rozhovor.
Mám toho plné zuby, ale jen se nevzdávat. A tak hledáme další možnosti. Napadlo nás při tom poohlédnout se po voze přímo v jižních Čechách. Když nás ústředna na okresním národním výboru v Táboře spojila s referentkou pro kulturu, bylo po pár slovech zřejmé, že paní Štěstěna je opět při nás.
„Máme takovou zvláštní prosbu nebo problém. Chceme putovat jako kočovné divadlo po táborech v jižních Čechách a hrát tam dětem. Sehnali jsme koně, ale nemáme vůz. Víte, takový ten s plachtou. Nenašel by se tam nějaký u vás na jihu?“ vychrlila jsem naráz, v čem je problém. Na druhé straně bylo nejprve ticho, pak jsem uslyšela cosi jako zalapání po vzduchu, a na to se ozvalo: „To je ale nádhera.“
„Našinec!“ pomyslela jsem si s úlevou a bylo jasné, že dál naše jednání bude již konkrétní. „Pokusím se pro vás něco udělat. Zavolejte mi asi tak za týden a já vám povím, jak to dopadlo.“
Po týdnu jsem netrpělivě vytočila opět její telefon. „Mám pro vás zprávu,“ oznámila mi. „Zjistila jsem, že zdejší pan doktor Šesták by pro vás něco měl. Můžete se přijet podívat.“ Tu ženu jsem v životě neviděla, jen s ní dvakrát telefonovala. Škoda. Ráda poznávám kvalitní lidi. Díky ní jsme měli i vůz.
K doktoru Šestákovi se rozjela Alča s Katkou. Když přijely, tvářily se záhadně. „Vůz je to asi takový,“ malovala mi Alena na kus papíru něco jako necky. „Jak je veliký?“ ptala jsem se. „Asi tak,“ naznačovala, „tak akorát.“ Prostě jsem z jejích zpráv byla jelen. Proč ta tajuplnost a plno ohledů ke mně mi došlo až na místě činu.
Příští týden jsme se rozjeli do Čelkovic, což bylo předměstí Tábora, kde měl doktor Šesták svůj dům. Přidali se k nám i rodiče Radka, který také chodil do Modráčku. Jeho mamka dodnes vzpomíná na můj výraz, když nám u Šestáků ukázali dvě trosky, připomínající vzdáleně vůz s loukotěmi, zabořené v hnojišti porostlém kopřivami a vším možným. Pan doktor k tomu podotknul: „Jestli je chcete, dělejte si s nimi co chcete. Mně to tady jenom zbytečně straší.“ Prý jsem tehdy zabědovala:„To snad nemyslely ty holky vážně.“
„Ty holky“ se přitom jen uculovaly a snažily se mě ukonejšit: „To půjde,“ a úlisně útočily na mužskou ješitnost přítomných mužů: „Že to dokážete, pánové?“ „Tak proto,“ bylo mně teď jasné podivné chování Aleny a Katky. Povzdychla jsem si, podívala se na manžela, který souhlasně přikývl a řekla jsem doktoru Šestákovi: „Prima, my to bereme.“ A ilustrační foto pro představu v jakém asi oba vozy byly přikládám.
Podařilo se nám vytáhnout oba vozy a vynést je na obecní náves. Po několik víkendů nás tam pak bylo vidět v plavkách v pilné práci. Truhlařili jsme, lakýrníčili i švadlenčili. A Čelkovice to prožívaly s námi. Lidé nabízeli pomoc i potřebné nářadí. „Našel jsem doma tuhle oj. Mohla by se vám hodit,“ přišel jeden. Místní hrobník zase někde vyštrachal obruče, které jsme připevnili na vůz a přes ně natáhli plachtu.
Po pár týdnech byl ze dvou vozů jeden, ale jako nový. Myslím, že když ho pan doktor Šesták uviděl, skoro litoval, že nám ho neprozřetelně věnoval. A my mohli vyjet. Za odměnu jsme čelkovickým zahráli a místní ženy nám navařily k obědu výtečné španělské ptáčky. Ňam. A tak naše nezapomenutelné putování s dětským divadlem Modráček mohlo začít. Tak tohle byl reálný socialismus, ale po našem.
