Článek
To bylo tehdy, když se naše Lucka pevně rozhodla prosadit své členství v pionýrské organizaci. Argumentovala především tím, že tam jsou všichni, že tam je i její největší kamarádka a podobně závažnými skutečnostmi. Nezbylo, než se o věc začít zajímat.
A zjištěné bylo mírně řečeno zarážející: pionýrský oddíl vedly dvě patnáctileté dívky, sice plné dobrých úmyslů, o to více však neschopné a navíc nezkušené. Dále jsem ověřila, že vzhledem ke své neplnoletosti smějí jít se svými ovečkami sotva tak na školní hřiště, nikoliv však za vrata školy.
Když jsem navíc zjistila, že obě dívky si vedou notýsek s červenými a černými puntíky za chování, přičemž kritéria hodnocení byla snad ještě stupidnější a přísnější než kritéria některých učitelek, byl verdikt krutý a jednoznačný: „Do Pionýra jen přes moji mrtvolu!“
Lucie to však nevzdala: „Já tam chci,“ trvala na svém jinak mírná a obvykle i poslušná dcera. Když nakonec vytasila i takové zbraně jako trucování, vyčítání a smutek, a když i třídní učitelka vybízela rodiče, aby s Pionýrem pomohli, došlo ke zvratu událostí.
Vždy jsem přistupovala k plnění mateřské role velmi zodpovědně a dá se říci, že to mělo i své výsledky. Nemohu teď přece dopustit, aby všechno moje snažení bylo tak lehce zničeno. Hlavou se mi honilo: „Nebudu přece bezmocně přihlížet!“ Rozhodla jsem se: „Vezmu to do svých rukou.“
A tak jsem jednoho dne uslyšela samu sebe říkat učitelce: „Tak dobře, já to vezmu. Ale pod jednou podmínkou. Ty děti musí spojovat zájem. Já chci s nimi hrát divadlo.“ „Výborně,“ a bylo ujednáno.
A protože se vše odehrávalo na sídlišti, kde jsou domy „škatulejakoškatule“, rozlišili stavbaři školy barevnou fasádou. Snad aby děti nebloudily a aby třeba nedej pánbůh někteří žáci neabsolvovali dvě základní školy současně. A protože se to vše odehrávalo v Modré škole, vzniklo dětské divadlo „Modráček“.
Zakrátko nato viselo na dveřích školy oznámení: Příští čtvrtek se koná pro žáky čtvrtých a pátých tříd konkurz do dětského školního divadla Modráček. Zájemci si připraví ukázku recitace veršů či přednesu vybraného textu.
Napětí bylo na obou stranách: Přihlásí se někdo? Vezmou mne? Špióni v podobě Lucky přinášeli zprávu, že snad zájem bude, ve škole vedly děti diskuse a chystaly se přijít. Přišly. Všech patnáct dětí se stalo zakládajícími členy Modráčku a domů si ten den odneslo lístek s následujícím sdělením: „Vaše dítě úspěšně absolvovalo konkurz do dětského divadla Modráček a stalo se tak členem souboru. Schůzky se budou konat každý čtvrtek od 16.30 do 18.00 hodin.“
Toto sdělení jsem podepsala již jako vedoucí souboru a podepsala jsem ho s chutí. Představila jsem si totiž tu pohodu v rodinách, kde právem pyšné děti přinesly svým rodičům povzbudivé sdělení o své úspěšnosti.
Když teď zpětně hodnotím naše působení v Modráčku, musím říci, že se nám skvěle povedlo působit pod hlavičkou Pionýra takovými metodami, které se podobaly metodám, zejména pak na letním putovním táboře, výchovné práce ve Skautu. A ten byl tehdy zakázaný a nanejvýš někde působil přímo v ilegalitě. A nám se povedlo takhle působit vlastně také v ilegalitě přímo pod hlavičkou pionýrské organizace.
Všechny děti, často i jejich rodiče, i všichni vedoucí dodnes na Modráčka vzpomínají. Mnohé z dětí se staly později také vedoucími na dětských táborech. I obě moje dcery jako dospělé pravidelně jezdily jako vedoucí na dětské tábory a dodnes na tábory jezdí i jejich děti. Takže musím zvolat: Ať žije Modráček!
