Článek
Minule jsem vyprávěla o „ušlápnutém“ manželovi. Dnes to bude naopak o tom, jak jsem cestou metrem potkala Alipašu. Rozvaloval se na sedadle vedle své paní. „Co bude k večeři?“, zeptal se. „Myslela jsem, že obložené chleby, když jsem se dnes takhle zdržela a jedeme pozdě“. „Ty ses snad zbláznila“, zamračil se manžel „Udělej pořádnou večeři. „Potřebuji dočíst tu zprávu, zítra je porada“, vysvětlovala žena. „Co sakra v té práci děláš?“ „Ředitel něco rychle potřeboval a tak jsem se k tomu nedostala“, bránila se žena. „Nevymlouvej se. Chci pořádnou večeři a basta“. A pak už to nešlo ani poslouchat. Alipaša se rozjel: vyčítal, huboval, káral. To všechno kvůli jediné večeři. Až to nevydržela ani manželka. V jedné stanici mu šoupla tašky s nákupem a pravila: „Víš co, tak si uvař sám“. A vystoupila, nechajíc zkoprněného Alipašu osudu. „To bylo na jedničku“, fandila jsem ženě. Držím jí palce.
