Článek
Západ slunce
Stojím pokaždé němě v úžasu,
jakoby to vždy bylo naposledy.
Sleduji krvavé umírání slunce,
padajícího majestátně za obzor,
aby se tu ráno opět probudilo
do vyfoukaných růžových peřinek.
To vědomí věčného koloběhu
oné velkolepé sluneční pouti
dovede zmírnit obavy duše
o smrtelnost našeho těla.
Jen v harmonickém soužití
s laskavou matičkou přírodou
nalézáme svoji věčnost
a pro tento povznášející pocit
postavili si lidé katedrály
a skládají patetické symfonie.
