Článek
Mnoho Čechů žije v zahraničí. Dle jakési statistiky MZV je jich 650 000. Myslím si, že je toto číslo značně podhodnoceno. Já se domnívám, že je jich mnohem víc.
Ten, kdo se k tomuto kroku rozhodne k tomu má pro něj velký a zásasadní důvod. Žít v zahraničí není synonymem bohatství, jak si mnoho lidí mylně myslí.
Všude je chleba o dvou kůrkách.
K životu v zahraničí nás vede touha po poznání nových kultur a mnohdy poznání jiného způsobu života, než toho, který známe.
Ne všude člověk zapadne do místní komunity. Někde ve světě je člověku také naznačeno, že ho tam nechtějí.
Moje země, moje pravidla? Tohle je potřeba vždy respektovat.
Život v cizině je téměř vždy o tom, že začínáme od nuly někde, kde nemáme rodinu a kamarády.
Nikoho tam neznáme a nikdo nám nepomůže. Člověk se musí spoléhat na svoje vlastní schopnosti a svoje vlastní kvality.
Zase nemusí být nikomu za nic vděčný a nemusí nikomu nic vracet. Základem je alespoň částečná znalost místního jazyka a snaha pokračovat v jeho učení.
Být samostatná jednotka je podle mého názoru skvělé.
To vše ale neznamená, že v cizině nelze najít nová přátelství nebo dokonce založit novou rodinu.
Začátky bývají těžké, ale i v cizině je možné se prosadit a něco mimořádného dokázat.
Člověk si musí věřit. Vše hned vzdávat je velká chyba. Poznáš i sám sebe. Pouze ty a tvoje odhodlání dokázat sám sobě, proč jsi odešel do zahraničí a úspěšně jsi to dotáhl tam, kde jsi teď.
Do zahraničí odcházejí i důchodci. Ti již nikomu nic dokazovat nemusejí a ani nechtějí. Na jejich bankovní účet jim chodí důchod. Prodají v ČR svojí nemovitost a v zahraničí si koupí jinou nemovitost k bydlení.
A ještě jim hodně peněz zbyde.
Odvážným patří svět.
