Článek
Opět se musím podělit o své zážitky z cestování vlakem, protože tam toho člověk zažije mnohdy o dost víc, než by sám chtěl. Tentokrát jsem se synem cestovala rychlíkem Eurocity, a to v neděli odpoledne. Bylo to naposled, nic podobného už totiž nechci nikdy zažít. Protože v rychlících tohoto typu nejsou povinné místenky, není tím pádem nijak omezena kapacita cestujících, a podle toho to tam také tak vypadalo – jako v nějakém vlaku v zemi třetího světa, chyběly snad už jen slepice. V uličkách se povalovali psi, které téměř nešlo překročit, tlačili se tam trampové s obrovskými batohy, a dokonce tam polehávaly i malé děti! Prodrat se na záchod a zpět a pak stihnout včas vystoupit byl téměř nadlidský úkol.
Do toho všeho jsem zjistila, že na našich místech (místenky jsem koupila raději s půlročním předstihem), sedí matka s asi tak čtyřletou holčičkou. Slušně, a navíc s omluvným výrazem jsem ji požádala, aby nám uvolnila místa. To sice po váhání udělala, ale tvářila se u toho, jako bych snad po ní chtěla bůhvíco, od uklízení latrín po zastřelení exmanželova psa. Je to smutné, ale já opravdu nemůžu za totální nezodpovědnost matky, která s malým dítětem cestuje bez jistoty, že ho bude moct někam posadit.
Nutno podotknout, že já jako matka mám taky trochu toho másla na hlavě. Vůbec jsem si neuvědomila, že v neděli odpoledne bude jídelní vůz úplně plný a bláhově jsem synovi slíbila, že se tam naobědváme. Jenže po nekonečné a strastiplné cestě z našeho kupé až do jídelního vozu jsem pochopila, že by spíš byl zázrak, kdyby se nám to povedlo. Obsluha, starší pán před důchodem, se zrovna v okénku s někým bavil. Přisunula jsem si jídelní lístek, abych se podívala na nabídku jídel, a pán si ho okamžitě a bez servítek zase vzal k sobě. Když skončil rozhovor, vrhnul na mě nervózní a nepřátelský pohled s opovržlivými slovy: „A co si jako přejete… dámo?“ Zákazník je nejspíš ten největší nepřítel pracovníků v restauračních službách. Pánovi, který vypadal, že je na pokraji nervového zhroucení, jsem vysvětlila, že se jen chci zeptat, jestli bychom si mohli objednat a najíst se ve stoje u pultu, když jsou stoly obsazené. Na to mi naštvaně odsekl, jak to, že nevidím, že je plno, a že mi rozhodně nic neobjedná. Raději jsem se okamžitě rozloučila a odešla, protože nevím, co všechno bych si ještě vyslechla za svou troufalost zeptat se, jestli se v jídelním voze můžu najíst. Synovi jsem na přežití zbytku cesty dala všechny své vlastní zásoby čokolády a sama zůstala o hladu. Tento můj bohulibý skutek se ale bohužel na mé váze příliš neprojevil. No, možná si koupím nějakou tu věrnostní jízdenku, až budu úplně zoufalá z marných pokusů zhubnout.
Po překročení milionů nohou, psů a zavazadel jsme se tedy vrátili zpět do našeho kupé, kde byla navíc příšerná zima. Proč je klimatizace v těchto vlacích nastavená tak, aby vyhovovala jen obtloustlým padesátníkům z Horní Dolní, co si ve svých domech vytápí maximálně na 18 stupňů, aby ušetřili, je mi záhadou.
Za tuto „zážitkovou“ jízdu v zimě, hladu, ve stresu a bez komfortu, která mě stála spoustu peněz, opravdu neděkuji. Pokud vlakem podobné kvality ještě někdy pojedu, tak jedině při poznávání nejchudších zemí světa.
