Na mateřské chci po manželovi peníze i na kosmetiku a kadeřníka. Pět tisíc však bere jako vyhazování

Zatímco on chodí do práce, já se celý den starám o naše dítě a domácnost. Když jsem si řekla o pět tisíc měsíčně na kosmetiku, kadeřníka a další drobnosti, které mi dělají radost, vyslechla jsem si, že je to přehnané. Prý bych měla konečně pochopit, že jsme teď rodina a peníze nemůžeme rozhazovat.

Před narozením dítěte jsem měla vlastní příjem a nemusela jsem nikomu vysvětlovat, proč si kupuji nové šaty, objednám se ke kosmetičce nebo zajdu ke kadeřníkovi. Neříkám, že jsem peníze rozhazovala. Většinou jsem si své výdaje hlídala a na dražší věci si raději našetřila. Měla jsem ale jistotu, že když budu chtít investovat do svého vzhledu nebo si udělat radost, nemusím o tom s nikým vyjednávat.

Po nástupu na mateřskou a později rodičovskou dovolenou se situace změnila. Většinu času trávím doma s dítětem, řeším nákupy, vaření, praní a všechno, co je potřeba zařídit. Manžel chodí do práce a jeho příjem zůstal hlavním zdrojem našich financí. Já dostávám rodičovský příspěvek, ale ten samozřejmě nepokryje všechno, co bych si dříve mohla dovolit.

Zpočátku mi to nepřišlo nijak zvláštní. Vždyť jsme rodina a peníze máme společné, říkala jsem si. Jenže postupně jsem začala vnímat, že zatímco manžel své pracovní potřeby a občasné výdaje považuje za samozřejmé, u mě se téměř každá položka stává předmětem diskuse. Když si koupím něco pro dítě nebo do domácnosti, nikdo nic neřeší. Jakmile ale utratím peníze za sebe, mám pocit, že se musím obhajovat.

Nechci tvrdit, že pět tisíc korun je zanedbatelná částka. Vím, že dnes není levné prakticky nic a že rodina s malým dítětem má spoustu výdajů. Jenže když jsem se pokusila vysvětlit, na co bych peníze chtěla, nešlo o žádné luxusní procedury ani pravidelné návštěvy drahých salonů. Počítám do toho kadeřníka, kosmetiku, základní péči o pleť, občasné oblečení a také drobnosti, díky kterým se necítím jen jako máma, která od rána do večera obskakuje ostatní.

Manžel to vidí jinak. Podle něj se můžu nalíčit doma, vlasy si nechat zastřihnout jednou za několik měsíců a oblečení si kupovat jen tehdy, když ho skutečně potřebuji. Vždyť jsem přece na mateřské a nikdo po mně nechce, abych každý den chodila do kanceláře. Když jsem namítla, že i doma chci vypadat dobře a cítit se příjemně, jen pokrčil rameny. Prý je to moje rozhodnutí, ale nemám očekávat, že mi bude platit za podobné rozmary.

Ta slova mě zabolela víc, než bych čekala. Nejde totiž jen o samotné peníze. Mám pocit, jako by se tím, že jsem zůstala doma s dítětem, automaticky snížila hodnota mých potřeb. Jako by můj čas a energie byly samozřejmostí, zatímco jeho práce má jasnou cenu, kterou každý měsíc vidíme na výplatní pásce.

Nejvíc mi vadí, že se někdy cítím spíš jako někdo, kdo žádá o kapesné, než jako rovnocenná partnerka. Když potřebuji něco pro dítě, peníze se najdou. Když ale chci něco pro sebe, přichází vysvětlování, zda je daná věc opravdu nutná a jestli by se bez ní nedalo obejít.

Jenže péče o dítě není dovolená. I když jsem doma, mám práce až nad hlavu. Nemám pevnou pracovní dobu, po které bych mohla zavřít dveře a věnovat se vlastním zájmům. Někdy si nestihnu v klidu vypít ani kávu, natož si naplánovat čas jen pro sebe. Nechci po manželovi, aby mi platil drahé kabelky nebo víkendové pobyty v luxusních lázních. Chci mít možnost zajít si ke kadeřníkovi, koupit si kvalitní krém a občas si dopřát něco, co mi udělá radost, aniž bych měla pocit, že dělám něco špatného.

Zároveň chápu, že rodinný rozpočet má své hranice. Nechci, abychom kvůli mým výdajům šetřili na důležitých věcech nebo se dostali do finančních problémů. Jen bych si přála, abychom o tom dokázali mluvit jako dva dospělí lidé, kteří společně hospodaří, a ne jako někdo, kdo rozhoduje, a někdo, kdo musí žádat o svolení.

Zajímalo by mě, jak to mají ostatní ženy na mateřské. Je podle vás pět tisíc korun měsíčně na osobní potřeby přehnaných, nebo by měl mít každý z partnerů možnost utratit určitou část rodinných peněz podle svého uvážení?