Článek
Třeba přijde na návštěvu a místo kávy vezme do ruky vysavač, začne rovnat věci ve skříních a nakonec ještě poznamená, že koupelna by potřebovala pořádně vydrhnout. Přesně to zažívá jedna mladá žena, jejíž tchyně má zřejmě o pořádku v jejich domácnosti úplně jinou představu než ona a její manžel.
Nejdříve jí její návštěvy nevadily. Tchyně prý vždycky něco přinesla, chvíli si popovídala a potom se nabídla, že pomůže. Jenže postupně se z občasné pomoci stal pravidelný úklid. A žena začíná mít pocit, že už u sebe doma není skutečně doma.
„Já vám přece jen pomáhám“
Tchyně svůj přístup samozřejmě nevidí jako problém. Podle ní pouze pomáhá synovi a jeho rodině. Když vidí neumytou koupelnu, utře ji. Když se jí zdá, že je na podlaze příliš drobků, vezme vysavač. A když narazí na hromadu prádla, bez ptaní ho začne skládat.
„Vždyť já vám tím šetřím čas,“ může namítnout. A možná to skutečně myslí dobře. Jenže mezi pomocí a nevyžádanou kontrolou je poměrně tenká hranice.
Něco jiného je, když člověk řekne: „Potřebuješ s něčím pomoct?“ a počká na odpověď. A něco jiného je přijít do cizí domácnosti a začít automaticky napravovat všechno, co podle vlastních měřítek není v pořádku.
Úklid nemusí být vždy žádaný
Každý má na pořádek jiná měřítka
Jedním z nejčastějších zdrojů rodinných konfliktů jsou přitom právě rozdílné představy o tom, jak má vypadat uklizená domácnost. Co jednomu připadá jako běžný nepořádek, může druhý považovat za naprostý chaos. A naopak.
Tchyně možná celý život vstávala brzy, každý den uklízela, všechno mělo své místo a neumyté nádobí přes noc by pro ni bylo nemyslitelné. Její snacha může mít úplně jiný režim. Pokud například pracuje, stará se o děti a večer už nemá energii na to, aby dokonale uklidila každý kout bytu, nemusí to znamenat, že domácnost zanedbává.
Domov přece není výkladní skříň. Lidé v něm žijí, vaří, jedí, hrají si s dětmi a odpočívají. A někdy po nich zůstane trochu nepořádku.
Nejhorší je, když tchyně začne kritizovat
Samotné uklízení by ještě nemuselo být tak citlivé. Mnohem nepříjemnější bývá komentování toho, co všechno je podle tchyně špatně.
„Jak můžete mít v kuchyni takový nepořádek?“
„Ty opravdu uklízíš jen jednou týdně?“
„Děti by měly mít svoje věci vždycky uklizené.“
„Já nechápu, jak můžeš nechat prádlo tak dlouho v koši.“
Takové poznámky mohou být pro mladou ženu velmi nepříjemné. Nejen proto, že kritizují její domácnost, ale také proto, že se snadno dotknou jejího pocitu, zda je dost dobrou manželkou, matkou a hospodyní.
Přitom tchyně vůbec nemusí mít právo posuzovat, jak domácnost jejího syna a snachy funguje. Pokud v ní nebydlí, nemusí být její představa o pořádku rozhodující.
Tchyně a její nemilé komentáře
A co na to manžel?
Situace může být ještě složitější, pokud manžel v tchynině chování žádný problém nevidí.
„Vždyť ti pomáhá. Buď ráda,“ může říct, když si žena postěžuje. Jenže právě tohle bývá velmi frustrující. Pro manžela je totiž jeho matka někdo, kdo se stará a pomáhá. Nevidí za tím kritiku nebo narušování soukromí, protože je na její chování zvyklý.
Pro jeho partnerku ale může být každá návštěva spojena s nepříjemným očekáváním. Co zase najde? Co bude komentovat? Bude se dívat do skříně? Otevře dětský pokoj? Začne přerovnávat kuchyň?
Postupně se tak může stát, že žena začne být nervózní už ve chvíli, kdy zazvoní zvonek.
Jak tchyni říct, aby neuklízela?
Nejlepší bývá začít u vlastního partnera. Manžel by měl vědět, že nejde o útok na jeho matku, ale o potřebu mít doma vlastní pravidla. Místo „Tvoje matka se nám pořád montuje do života“ může být mnohem účinnější říct: „Vím, že to myslí dobře, ale není mi příjemné, když u nás začne uklízet bez zeptání. Mám potom pocit, že naši domácnost považuje za špatně vedenou.“
Ideální je, když hranici následně nastaví především syn. Pro tchyni může být snazší přijmout větu od vlastního dítěte než od snachy, kterou by mohla vnímat jako někoho, kdo ji odmítá.
Stačí přitom poměrně jednoduché pravidlo: „Mami, jsme rádi, že nám chceš pomoct, ale když budeme potřebovat uklidit, řekneme ti.“
