Článek
Právě tak vypadal Saccorhytus coronarius, tvor, jehož objev před časem vyvolal mezi paleontology značné vzrušení. Vědci totiž nejprve usoudili, že by mohl představovat vůbec jednoho z nejstarších známých předchůdců člověka.
Fosilie tohoto nepatrného tvora pocházejí z Číny a jejich stáří se odhaduje na přibližně 535 milionů let. Saccorhytus měl oboustranně souměrné tělo a na jeho bocích se nacházelo několik nápadných otvorů. Právě jejich uspořádání sehrálo při prvním určování jeho příbuznosti zásadní roli. Paleontologové je považovali za základy žaberních otvorů, které jsou typické pro skupinu druhoústých živočichů. A ta zahrnuje mimo jiné i obratlovce – tedy skupinu, do níž patří také člověk.
Z čeho se vlastně vyvinul člověk?
Z údajného prapředka člověka se vyklubal příbuzný členovců
Pozdější výzkum však původní představu zásadně změnil. Vědci získali k dispozici zachovalejší fosilní exempláře a podrobili je mnohem přesnějšímu zkoumání. Pomocí urychlovače částic vytvořili stovky snímků z různých úhlů a díky nim mohli detailněji rekonstruovat stavbu těla tohoto dávného organismu.
Výsledek byl překvapivý. Saccorhytus totiž s člověkem blízce příbuzný není. Namísto druhoústých ho vědci zařadili do skupiny ekdysozoí, kam patří například členovci a hlístice. Jeho velmi vzdálení potomci tedy vedou spíše směrem k dnešním pavoukům, hmyzu nebo dalším členovcům než k obratlovcům.
Rozhodující se ukázaly být právě podivné otvory na bocích. Zpočátku vypadaly jako žaberní štěrbiny, jenže detailní analýza nabídla jiné vysvětlení. Nešlo o dýchací orgány, ale pravděpodobně o místa, kde byly uchyceny další ostny. Ty se během procesu fosilizace oddělily od těla, takže po nich zůstaly pouze charakteristické otvory.
Jde o příbuzného dnešních pavouků?
Zvláštní tvor bez řitního otvoru
Ještě podivnější je skutečnost, že Saccorhytus neměl žádný zjevný řitní otvor. Pro dnešního člověka to může znít téměř neuvěřitelně, z evolučního hlediska však podobná stavba těla není úplně nemožná.
Tento drobný živočich pravděpodobně žil usazený v mořských sedimentech a pomocí svých ostnů se v nich přidržoval. Potravu mohl získávat nasáváním vody. Pokud se pohyboval jen velmi omezeně a většinu času zůstával na jednom místě, samostatný otvor pro vylučování zbytků potravy pro něj nemusel představovat zásadní výhodu. Jednou z možností proto je, že nestrávené zbytky opouštěly jeho tělo stejnou cestou, jakou přijímalo potravu – ústy.
Právě absence řitního otvoru byla jedním z důvodů, proč Saccorhytus od začátku působil na vědce tak neobvykle. Jeho tělesná stavba ukazuje, že už před více než půl miliardou let existovali živočichové s velmi odlišnými evolučními řešeními.
Každá podobná fosilie pomáhá skládat strom života
Příběh Saccorhytuse zároveň ukazuje, jak obtížné může být určování příbuznosti dávno vyhynulých organismů. U fosilií starých stovky milionů let vědcům často zůstávají jen nepatrné otisky a fragmenty těla. To, co na první pohled vypadá jako žaberní otvor, může být při podrobnějším zkoumání například pozůstatek ostnu.
Každý nový nález proto může změnit představu o tom, jak vypadaly nejstarší větve evolučního stromu. Paleontologové postupně porovnávají jednotlivé fosilie a snaží se z nich sestavit co nejpřesnější obraz vývoje života na Zemi.
Saccorhytus se sice nakonec ukázal jako slepá ulička v pátrání po nejstarším předchůdci člověka, jeho význam tím ale rozhodně nezmizel. Naopak. Tento několikamilimetrový tvor ukazuje, jak překvapivě rozmanitý byl život už v době, kdy se na Zemi teprve formovaly základní evoluční linie mnoha dnešních živočichů. A další fosilie mohou jednou odhalit i skutečně prastaré články, které pomohou objasnit naši vlastní evoluční minulost.
Zdroje:
