Článek
Chodí s kamarádkami Evou Ká, Evou Pé a Zuzkou často na koupaliště, potulují se kolem místního zámku a okukují turisty. K jejich velkému nadšení přijedou do městečka filmaři natáčet pohádku. Spolužačky jsou celé vedle z prince Vítka a dalších kluků ze štábu.
Mirka jede se třídou na vodu a úplnou náhodou přistihne svého oblíbeného učitele Atoma, pana učitele Mojžíše, jak se líbá s tělocvikářkou Míšou. Přitom doma má manželku, Mirčinu bývalou třídní, která je teď na mateřské s malým Kájou.
Mirka je v šoku. Byl to její vzor, myslela si, že má spokojené manželství a je věrný. Přestane ho ctít, je na něj naštvaná a bručí na každého, kdo jí přijde do cesty. Díky tomu, že se loudá, nestihne třída vlak. A ten vlak má nehodu. Přijedou až dalším. Pan ředitel říká, že snad měla tušení. Ve skutečnosti byla jen smutná a naštvaná z toho, co viděla. Svěří se jen mamce a Evě Pé.
Když se jdou holky podívat na natáčení, dostane Mirka od Davida ze štábu malou roli děvečky. Má jen říct: „Hej, děvče, napoj pánova koně.“ Tahle role jí bohatě stačí. David říká, že byla dobrá a našel by pro ni i něco většího, ale Mirka se chce raději koupat, být venku a užívat si léto. Pomáhá doma, zalévá sousedce květiny, dvakrát vyrazí na diskotéku a řeší krádež obrazů na zámku.
Do vsi se po dlouhé době vrací její nejlepší kamarád z dětství Saša, teď si říká Alex. Ve škole i doma měl problémy, rodiče ho nezvládají, a tak je u babičky. S Mirkou se znovu hledají – škádlí se, povídají si, co dělali, když se neviděli. Alex jí pomůže s její zapomnětlivou babičkou a společně odhalí zloděje obrazů. Vzpomínají na staré časy a na slib, který si kdysi dali. A postupně se do sebe zamilují.
Úryvek z knížky:
Noc, která rozestřela nad městem svůj inkoustový plášť, je nádherně jasná, teplá a voňavá, jak se na sklonek června sluší. Nad hlavou mi svítí galaxie vesmírných světů, a přestože poslední čtyři funkční lampy pouličního osvětlení v ulici U Zámecké obory vytvářejí magické žluté kruhy, přes závoj slz nevidím na krok.
Neustále zakopávám a můj velectěný nosík, ve kterém jen bublá, není schopen pojmout jedinou molekulu prosycenou vůní posečené trávy, čerstvě zkropené rosou. Vysvětlení je jednoduché. Řvu jako želva! Co krok, to decilitr slz plus něco lepkavých bublinek z nosu, ledabyle rukávem mikiny rozmáznutých po tvářích.
Nemohu si ani zkrátit cestu přes park, jak je mým zvykem. V houštinách zámecké obory bych si nejspíš vypíchla zaslzené oko, pokud bych si rovnou neurazila hlavu. I na asfaltce klopýtám, o pitomý obrubník chodníku si do krve odřu palec nebezpečně vyčuhující ze sandálu. Jau.
