Článek
V polistopadové éře se JUDr. Karel Engliš dočkal mnoha poct a životopisných knih. Vždycky však existují jemné detaily, které historická literatura nestačí podchytit. V jeho případě je možné doplnit, že studované ženy rád posílal k vařečce.
Ženy do státní služby? Raději ne
„Přijímal bych ženy do berní služby předpokládaje, že vyhovují zákonným podmínkám, jenom potud, pokud není dostatek plně kvalifikovaných sil mužských,“ napsal ministr financí Karel Engliš v roce 1920. Dnes by si žádný ministr nedovolil něco takového napsat. Byl by popotahován za diskriminaci žen a vláčen digitálními platformami.
Tehdejší členové vlády se však nemuseli cítit provinile. Jejich mezirezortní komunikace zůstala schovaná v šanonech a vlastně probíhala jen mezi muži, neboť ženy se v tak vysokých patrech státní moci nenacházely. Zatím, protože některé maturantky a akademičky jim už klepaly na dveře. Pokud byly přijaty, mohly mluvit o štěstí, jelikož přednost dostávali mladí muži. Štěstěna však bývá vrtkavá. Jakmile se slečna svému šéfovi pochlubila svatebním oznámením, dostala zpravidla výpověď.
Z malé slezské obce ministrem
Karel Engliš do křesla ministra financí, které sídlilo v Clam-Gallasově paláci v Husitské ulici, usedl několikrát. Nadáním, pilným studiem a nebývalou činorodostí se vymanil z chudoby a dosáhl vysokého postavení. Jenže podobně jako jeho kolegové – Rašín, Kramář, Švehla a další - nebral na vědomí, že konec 19. století, čas jeho dětství, patří minulosti, že je republika a v ní rovnoprávnost mužů a žen, stvrzená ústavou. Upřímně věřil, že mezi elitami nemají mladé ženy, potenciální matky, co pohledávat.
Nezávisle uvažující dívky však brzy našly zastání u Františky Plamínkové, původně učitelky, která v dubnu 1923 založila Ženskou národní radu (ŽNR), aby ženskou inteligenci bránila před nepřízní tajemníků, komisařů, radů a ministrů, kteří ženy v nově založených centrálních úřadech po sňatku propouštěli. Mnoho kvalifikovaných uchazeček raději rovnou nepřijali a vzali mladíka, třeba bez maturity.
Františka Plamínková znala Karla Engliše dlouho, jak vysvítá z jejího senátorského projevu v roce 1937, kdy vzpomíná na boj za volební právo žen: „…v tom zápase před válkou jsme měli silnou oporu v Masarykovi a v řadě jeho přátel, i ve Václavu Klofáčovi i dr. Englišovi…“ Po válce se ovšem situace změnila. Středostavovské ženy se nespokojily jen s hlasovacím lístkem, chtěly budovat republiku.
Výměna názorů mezi ministrem a senátorkou
K prvnímu sporu došlo v roce 1928. Senátorka Plamínková na senátním výboru interpelovala ministra Engliše ve věci tajného výnosu, jež zakazuje přijímat na ministerstva úřednice. Odpověď zněla, že takový dokument neexistuje. Vláda se pouze usnesla, že „není možno zatím ženy do služeb konceptních přijímati.“
V roce desetiletého trvání Československé republiky tedy státní administrativa stále ještě nepočítala s mozky a výkony žen. Sdělení Karla Engliše energickou senátorku rozohnilo: „Paní a pánové! Ptám se vás: Smí se v demokratickém státě ministerská rada usnést na negaci ústavy? Či není „výsadou pohlaví,“ když se určitá služba ve státě vyhradí jen jednomu pohlaví?“
Dnes, po stu letech, se bláhově domníváme, že za první republiky nastoupil do pracovního procesu ideál emancipované, aktivní, moderní ženy, která kromě mateřství s úspěchem naplňovala i další stránku svého bytí – seberealizaci ve vybraném povolání. O tom, že musela překračovat spoustu klacků, které jim různí sekční šéfové házeli pod nohy, se většinou mlčí, aby nebyl zastíněn pěkný obraz meziválečné doby.
Postoji Karla Engliše a jeho vrstevníků, tedy nepřijímat ženy do státních a veřejných služeb, se můžeme těžko divit. Sám Engliš, desáté dítě vesnického řezníka ve slezské Hrabyni, viděl ženy jen jako matky obskakující tucet dětí a ohýbající svá záda na úzkém políčku. Nikdy na obecním úřadě nespatřil písařku, vždy jen písaře. V Praze, při studiu práv, sice už míjel první středoškolské profesorky a lékařky, ale možná se díval jinam, nebo je pokládal za výjimku z pravidla, že ženy Bůh stvořil pouze k reprodukci.
Dvojí příjem je nežádoucí
O dva roky později se Plamínková zarazila nad ranním vydáním Lidových novin z 8. listopadu 1930. Ministr Engliš v článku Krize a ceny téměř na celé tiskové straně rozebíral zlověstný státní dluh. Psal o zlatu, deflaci, inflaci, pracovní době, produktivitě práce, racionalizaci a inovaci. Bylo jasné, že do republiky se řítí velká hospodářská krize.
Z celého vědeckého pojednání nejvíce Plamínkovou zaujala věta, že hrozící nezaměstnanost lze odvrátit nebo zmírnit mimo jiné odstraněním „dvojího veřejného zaměstnání, pokud stačí výdělek muže k obživě rodiny.“
Ministr mínil případy, kdy u státu pracují manželské páry, takže rodina čerpá dvojí příjem z peněz daňových poplatníků. Kdyby žena z této dvojice odešla k plotně, mohl by na její židli zasednout muž, živitel rodiny. Dnes si možná řekneme, že si manželka mohla najít místo v soukromé sféře a věc by byla vyřešena k oboustranné spokojenosti. Jenže i velké podniky své asistentky nebo laborantky s vysokoškolským diplomem po sňatku propouštěly. Například firma ČKD se tak chovala ještě v roce 1938, a Baťa nezaměstnával vdané ženy ani u pásu, natož v kanceláři či ve výzkumu.
Františka Plamínková od počátku 20. století přednášela o tom, že žena je individualita, která má stejné právo na vzdělání, povolání a odměnu jako muž. Nyní to důrazně opakovala. Proč právě žena má opustit svůj obor a jít k necičkám? Za tuto otázku ji přítomní senátoři rozhodně nezatleskali.
V časopise Ženská rada se zeptala: „Je-li v mysli pana ministra dra Engliše určité maximum pro rodinu, proč toto maximum nevtělil do zákona platového pro všecky rodiny, proč připustil a připouští, aby ve státní a veřejné službě byly platy mnohých úředníků daleko vyšší, než je tzv. dvojí příjem obou manželů ve státní nebo veřejně službě zaměstnaných? A neměl-li odvahy ke stanovení tohoto maxima pro všechny, jak odůvodní, že chce stanovit toto maximum pro určité rodiny?“
V otázkách pokračovala. Zmírnilo by navrhované opatření nezaměstnanost a přispělo by k zlepšení ekonomiky? Nebo je to jen pouhá záplata, na jejímž okraji se látka trhá znovu, dál a dál? Nečekala, že od Engliše dostane odpověď, ale proti jeho úvaze zaslala do redakcí protestní článek. Objevil se jen v Národním osvobození a v Pokrokovém obzoru. Inu, ve velkých listech pracovali hlavně muži, kteří ženské kariéře nefandili.
Než se Karlu Englišovi podařilo svůj nápad propracovat, vzdal se funkce. Nevydržel obrovské pracovní vypětí a názorové střety při sestavování státních rozpočtů v letech ničivé hospodářské krize. Sám prezident Masaryk se ho snažil v křesle udržet, věřil mu jako velkému odborníkovi: „… domníváme se, že Vám stačí delší dovolená, nikoliv demise.“ Ministr přece jen odešel.
Činovné - pojem, který neznáme
V Englišově patriarchálním tažení, které bylo jen drobnou částí jeho finančních plánů, pokračoval nástupce Karel Trapl. Pod sprchou argumentů ze strany ŽNR uhnul od propouštění vdaných žen, jejichž manželé jsou rovněž státní zaměstnanci, a naznačil jinou variantu: ponechá tyto pracovnice na dosavadních pozicích, ale sníží jim činovné. To byl příplatek lišící se podle lokality. Někde se bydlelo a nakupovalo dráž než jinde, a podle toho vypadala jeho výše.
Ani Trapl u Františky Plamínkové nepochodil. Pokles činovného pouze u žen považovala za skvrnu na občanských právech a svobodách, na demokracii a lidských právech. Podle ní každá žena v ministerských kancelářích pracuje jako samostatná síla, nikoliv jako choť určitého muže zaměstnaného tamtéž. Kromě toho jí vadilo, že když u státu pracuje otec a syn žijící ve společné domácnosti, nikdo si jich nevšímá.
Plamínková psala, intervenovala, debatovala ve výborech senátu i v plénu a v časopise ŽNR zorganizovala anketu, v níž se významné osobnosti, muži a ženy, k úsporným vládním opatřením záporně vyjadřovaly. Skončilo to tak, že zkrácení činovného ve výši 40 procent se objevilo na výplatních páskách obou manželů, rovněž tak u otce a syna. Vládním usnesením s platností od 1. ledna 1934 dosáhla Plamínková svého. Když stát potřebuje šetřit, tak rovnoprávně. Šlo o princip.
Také na ni z těch dlouhých a vyčerpávajících jednání v senátu a na ministerstvech, stejně jako ze svolávání veřejných schůzí v rámci ŽNR, dopadla fyzická slabost. V tom si byli s Englišem kvit. Navíc intenzivně pracovala na návrzích ke zmodernizování zastaralého rodinného práva.Lékařka ji důrazně napomenula: „Zpomalte, nebo bude s vaším zdravím zle.“ Musela na celé týdny ulehnout, ale jakmile se trochu vzpamatovala, už se zase vrhla do zápasu za důstojnost žen.
Nesnesla pomyšlení, aby studovaný a schopný člověk nemohl své znalosti dát plně ve prospěch celku jen proto, že se narodil ženou. Starost jí nedělaly pouze současnice, nýbrž myslela i na jejich dcery a vnučky. Povolí jednou a její vize se zhroutí.
Regulace v neprospěch žen
Karlu Englišovi, jakkoliv uznávanému národohospodáři, bylo po minulých časech, kdy se ženy točily jen uprostřed svých velkých domů nebo jen ve zcela malých a chudých chaloupách, zřejmě stále teskno. K státním a veřejným úřednicím se znovu vrátil na podzim 1935, již jako guvernér Národní banky Československé. Ve svém memorandu s názvem Regulace pracovní nabídky s hlediska potřebnosti premiérovi navrhl, aby ze státní správy byly vyloučeny nejen manželky státních zaměstnanců, ale vůbec všechny vdané ženy. Svobodné ženy do 24 let měly být přechodně zaměstnávány jen ve zdůvodněných a povolených případech. Totéž doporučoval soukromému sektoru. Tím se měla zahojit státní kasa, vyčerpaná hospodářskou krizí.
Jeho nápad v kruzích žen, kráčejících v jednom šiku za Františkou Plamínkovou, vyvolal novou bouři. ŽNR svolávala schůze, zapojila se i brněnská odbočka, a ženské spolky i jednotlivkyně bombardovaly vládu a guvernéra desítkami dopisů.
Velkou obrannou akci Plamínková podnikla v Sedlčanech. Na shromáždění tamního Klubu ŽNR v sále okresní záložny 1. října 1935 připomněla známou skutečnost, že dokud ženy pracovaly pouze manuálně a často velmi těžce, muži proti tomu nic nenamítali. Když vstupují do povolání, v nichž dosud kralovali sami, vznášejí námitky. Konflikt sice přivodila hospodářská tíseň, „hlavně však egoismus mužů.“
V zápalu řeči se vyznala: „Nechceme nadpráví nebo bezpráví, nýbrž plnou svobodu a uplatnění všech schopností žen ve prospěch celého národa a státu.“ Slovo nadpráví jí předhazovali senátoři, kdykoliv v Thunovském paláci hájila nároky úřednic na mateřskou dovolenou. Přerušení práce k vůli dítěti označovali za výsadu, kterou přece ústava zakazuje! Místo aby si stát každé pracovnice vážil za to, že přivede na svět nového občana, vezme jí kvalifikovanou činnost? Stát musí mateřství ochraňovat, ne trestat, bránila je Plamínková.
V dlouhé rezoluci, která ze Sedlčan mířila k jednotlivým ministrům a do banky k doktoru Englišovi, mimo jiné stálo: „Odmítáme všechny pokusy a snahy zabraňovat ženám volný svobodný vývoj jejich osobnosti. Odsuzujeme projevy významných a vysoce postavených osobností v našem československém veřejném životě, jakými jsou p. dr. Engliš a kardinál dr. Kašpar, kteří svého postavení, vybudovaného též i početnou silou žen našeho národa, vědomě a na základě falešných čísel užívají ke skreslování skutečnosti a vyvolávání ženám nepříznivého veřejného mínění.“
Známý novinář Ferdinand Peroutka k Englišově regulaci pracovních nabídek podotkl, že tímto způsobem státní pokladna neušetří. „Vdané státní úřednice připravené již o činovné jsou nejlevnějšími pracovními silami ve státní správě. Nastoupí-li na jejich místa muži, stát nevydělá ani haléř, naopak prodělá, protože mužům musí za stejnou práci zaplatit víc.“ Vlastně se postavil na stranu Františky Plamínkové, i když z jiného pohledu. Plamínková zdůraznila právo žen, Peroutka možná nechtěně přiznal vyšší platy mužů za stejnou práci.
Odkud pramenil Englišův postoj?
Zamítavá stanoviska k zaměstnaným intelektuálkám, v nichž Karel Engliš viděl spíše ujídačky ze společného krajíce, nebyla u vládnoucí prvorepublikové elity ojedinělá. Její příslušníci byli už na obecné škole poučováni, že chlapci jsou povoláni k tomu, aby jednou kočírovali život ve společnosti i ve svých domovech, kdežto na dívčích školách byla děvčata vedena ke služebnosti.
Karlu Englišovi se model rodiny podle tradičního vzoru napoprvé nevyvedl. V manželce nenašel očekávanou domácí perlu a toto velké zklamání se možná odrazilo i v jeho pozdějším postoji vůči ženskému živlu v ministerských budovách.
První žena Marie pocházela z pražské německé rodiny se znalostí češtiny, a patřila k vyšší sociální vrstvě. Byla však svárlivá, lenivá a hysterická, což si občas vyžádalo léčení. Nedokázala řídit domácnost a dělalo jí potíže řádně se postarat o děti. Pro stálé neshody, které Engliše duševně, ostatně i finančně, vyčerpávaly, začali manželé ještě za monarchie žít odděleně, ona v Praze u matky, on v Brně jako mimořádný profesor techniky, a jejich tři děti byly po velkých tahanicích soudně svěřeny do péče otci. K oficiálnímu rozvodu a rozluce došlo až po schválení tzv. rozlukového zákona z května 1919, který i katolíkům dovoloval nový sňatek. Engliš pak matce svých dětí, až do její smrti v roce 1953, platil alimenty.
Teprve v druhém manželství našel pohodu, jakou si vždycky přál. Paní Valerie, o čtyři roky mladší, k němu původně nastoupila jako hospodyně a vychovatelka. Ukázalo se, že si rozumějí, ale mohli se vzít až v roce 1921. Náhradní matka si s nezbednými odrůstajícími dětmi, dvěma dcerami a synem, užila své, ale za všech okolností v sobě ztělesňovala oddanou strážkyni rodinného krbu.
Oba chtěli blaho národa
Karel Engliš a Františka Plamínková si přáli prosperující zemi. V tom se shodli. Měli i několik podobných vlastností. Nechodili dlouho kolem horké kaše, byli přímí, organizačně schopní. Oba byli velmi pracovití, ovládali řečnické umění, působili pěkným zevnějškem a v okruhu svým přátel byli známí svým laskavým humorem. Engliš však chtěl budovat stát bez osobní účasti žen, zatím co Plamínková se snažila o pravý opak.
Teprve dlouho po odchodu z pozemského světa se ocitli opět blízko sebe, či spíše za sebou. Po sametu je Pražský hrad zahrnul do seznamu osob, které obdržely in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.
Karel Engliš jej dostal v roce 1991 za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, jako významný český ekonom, politik, prvorepublikový ministr financí, první rektor Masarykovy univerzity a za působnost v Národní bance Československé.
Františka Plamínková řád získala v roce 1992 za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva s přihlédnutím na její boj za práva žen a demokracii a za mimořádnou občanskou odvahu, když v září 1938 napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, v němž odsoudila jeho lži a diktátorské praktiky a zastala se demokratických hodnot Československa.
Zdroje:
Národní archiv Praha, fond Ministerstva veřejného zdravotnictví a tělovýchovy
Martin Hlaváč: Karel Engliš, ekonom, který pomohl budovat Československo (Euromedia Group, Praha 1921)
České slovo 1934
Přítomnost 1935
Ženská rada 1928, 1930, 1935 a 1937
