Článek
Začátky ženské gymnastiky
Dívky se na bradlech a kruzích objevovaly již desítky let, než se v roce 1928 poprvé předvedly na olympiádě v Amsterdamu. Na pozvání se tam dostavila také Marie Provazníková s osmnácti sokolkami. Nezávodily, neměly dost natrénováno, ani neznaly pravidla. Pozorně však sledovaly dění na hřišti. Angličanky, Francouzky, Italky, Maďarky a Nizozemky cvičily libovolné sestavy na nářadí i na trávě, podle vlastních nápadů a zdatnosti. Šest soudců – mužů – hodnotilo jejich obtížnost, fyziologickou hodnotu a ladnost. Jediné omezení bylo časové a každý mohl udělit nejvýše 20 bodů.
Přes neúčast v závodech byla Marie Provazníková na svou družinu hrdá. Dívky ve volném nedělním odpoledni obecenstvu předvedly sestavy se švihadly, na bradlech, s kužely a tance v národních krojích. Výkvět Československa, představila je divákům, kteří je odměňovali potleskem, ale vůbec neznali zemi, odkud přijely, a kroutili hlavou nad jejich divnou řečí. V tříčlenné sokolské delegaci, neboť muži zde získali dvě zlaté, byla Provazníková přijata nizozemskou královnou.
Amsterodamská epizoda měla rozhodující podíl na skvělé budoucnosti naší ženské sportovní gymnastiky. Pod jejím vlivem se totiž Provazníková rozhodla umožnit talentovaným sokolkám účast na mezinárodních soutěžích, ale za přesných pravidel. Žádný chaos jako v Amsterdamu.
Sama měla ve veřejných vystoupeních dávnou praxi. Narodila se v roce 1890 v Karlíně, tehdy obci za Prahou. Od osmi let cvičila, již v šestadvaceti se vypracovala na náčelnici karlínské sokolské jednoty a při státnici z tělocviku v roce 1915 neměla na nářadí a žíněnce konkurenci.
Ráda vzpomínala na zájezd do půvabného francouzského městečka Lille v roce 1921, kam se sokolové vypravili s bochníky chleba a dalšími potravinami , dokonce i s nářadím. Od vlaku se přemisťovali v kočárech a ženy spaly v místním hospici a stravovaly se v mateřské škole. V těchto průkopnických dobách je pak na malém škvárovém stadionu sledovali tělocvikáři z Francie, Itálie, Belgie a Švýcarska. Marie Provazníková zde velela sedmadvacetičlennému družstvu žen a snad naposledy tu sklízela potlesk za své umění na bradlech a kladině. Pak už jen trénovala jiné.
Po Amsterdamu hleděla k vyšším metám. K tomu potřebovala zdolat první krok – zařadit gymnastky do Mezinárodní gymnastické federace (Federation Internationale de Gymnastique - FIG). V rámci rovnoprávnosti bylo načase, aby do ní vstoupily také ženy. Během sletu v roce 1932 svůj nápad prodiskutovala s náčelnicí Svazu polského sokolstva Jadwigou Zamoyskou, jejíž tchán, místopředseda FIG, jim slíbil kladné vyřízení. Nato s několika dalšími stoupenkyněmi založila ženskou technickou komisi FIG, zatím neoficiálně. Jadwiga byla zvolena předsedkyni, Marie jednatelkou.
První mezinárodní tělocvičné závody
Konaly se v Budapešti v roce 1934 a obsahovaly jak gymnastiku, tak lehkou atletiku. Pro muže byly v pořadí desáté, pro ženy první. Ochotní muži jim soutěž připravili, ale přímo na hřišti si ženy s pořadatelstvím, starty, časomírou a bodováním poradily samy.
Závodilo se na kladině, bradlech o nestejné výši žerdi a v přeskoku koně na šíř, v běhu na 60 m, ve skoku dalekém a v hodu oštěpem, jímž se házelo spodem. Závěr vyplnila prostná družstev a cvičení dvojic. Po vzrušujícím zápolení, kdy došlo i na pokus soudkyň falšovat body, vyhrálo Československo. Za ním zůstalo Maďarsko, Polsko, Francie (ženy z Alžíru) a Bulharsko.
Odlesk československé sportovní slávy padal i na Provazníkovou, která v sestavách upřednostnila taneční prvky, rytmus a estetiku před silovými cviky, typickými pro muže. Někdejší dlouhé hodiny u piána a vnímavost pro řeckou krásu a harmonii, jak si ji vštípila na dívčím gymnáziu Minerva, jí přišla vhod.
Berlín 1936
V roce 1935 byla v Bruselu definitivně založena ženská technická komise FIG. Dosavadní předsedkyně a jednatelka zůstaly ve funkcích a zbývající členky - Belgičanka, Italka a Němka – je pověřily přípravou soutěžních a soudcovských pravidel pro Berlín. Olympijské hry budou za rok, pospěšte si!
Jenže Jadwiga z velkolepého plánu brzy odpadla. Nejdříve se u ní projevilo podezření na tuberkulózu, což se naštěstí nepotvrdilo, pak otěhotněla. Veškerá příprava zůstala na Marii Provazníkové a sokolském náčelnictvu žen, které ji bezvýhradně podporovalo. „Práce to byla nemalá, protože jsme musely připravit povinné sestavy, přeložit je do úředního mezinárodního jazyka, kterým byla francouzština, opatřit fotografie hlavních pohybů a vypracovat soudcovské pokyny, rozbor sestav a jejich hodnocení,“ vzpomínala. V Drtinově dívčím gymnáziu, kde vyučovala tělesnou výchovu, si snížila úvazek na 16 hodin týdně, aby úkol zvládla.
„Je to její zásluhou, že ovládáním věcí, svým skvělým řečnickým výkonem, ale hlavně výstižným výkladem dokázala, že řád byl zástupkyněmi různých národů přijat,“ chválila ji kolegyně. Na poradách ve francouzštině a němčině zvláště těžce prosazovala bradla o nestejné výši žerdi a kladinu. Zástupkyně západních zemí se obávaly, že Slovanky mají velký náskok. Přesto nářadí odsouhlasily. Oproti Budapešti nesměla být ke gymnastice připojena lehká atletika, na olympiádě ženám zakázaná.
Aby Provazníková ukázala dobrou vůli, přijala v Tyršově domě členky německého spolku Turnverain včetně trenéra. Ženský tělocvik v západních zemích totiž stále vedli muži. Marie s vděčností vzpomínala na první cvičitelku Kleméňu Hanušovou za Tyršových dob a na pozdější cvičitelky, převážně učitelky, které na přelomu 19. a 20. století zakládaly sokolské jednoty a ujímaly se cvičitelských funkcí. Odvážně a emancipovaně získávaly do tělocvičen dívčí mládež a v zájmu zdraví národa šířily sokolské myšlenky.
Nyní Němky s mužem v zádech, sotva vstoupily do tělocvičny, utíkaly ke kladině a měřily, je-li opravdu jen 8 cm široká (později byla rozšířena na 10 cm). Tělocvična byla právě plná děvčat. Hned svým budoucím soupeřkám předvedla, jak ji s grácií pokořit.
V Evropě panoval neklid, vinou Hitlerovy rozpínavosti se olympiáda všude netěšila přízni. Přesto třicet sokolek ve svých jednotách plynule trénovalo. V neděli přijížděly ke konzultacím a k vypilování sestav buď do Prahy, Brna nebo Košic. Po veřejných nominačních závodech v pražské Lucerně 17. května 1936 zbylo posledních sedmnáct nejlepších.
Následovala tuhá příprava v Tyršově domě. Roli trenérky převzala Sláva Pešková, náčelnice se zapojila neocenitelnými radami a měla poslední slovo. V letních vedrech jim přišlo vhod ubytování v Černošicích, kde jim místní sokolky nabídly svěží vzduch, blahodárný stín a volné pokoje ve vilce, kterou majitelé jinak pronajímali rekreantům. Děvčata se uvolnila, celkově se zvedla, získala zdravou barvu a chuť do boje. Provazníková to s nimi uměla. Po posledních vylučovacích závodech 7. července 1936 zůstalo v nominaci osm gymnastek.
S maskotem do Berlína
Na konci července 1936 nastoupila Marie Provazníková, gymnastky a trenérka do vlaku, směr Ústí nad Labem, Drážďany, Berlín. Otevřenými okny mávaly lidem na polích, šťastné a odhodlané zvítězit. Jejich „náčelnička,“ jak s láskou říkaly své velitelce, vytáhla z kapsy plyšového medvídka pro štěstí. Jak se bude jmenovat? Bodík. O body přece jde!
Vystoupily ve velkolepě vyzdobeném městě. Německo se chtělo světu po všech stránkách předvést, ukázat přednosti národního socialismu. Jedna z účastnic, Vlasta Hamplová (tehdy Foltová), po šedesáti letech vzpomínala: „Umístily nás do jedné velké budovy, něco jako naše Ženské domovy, a všechno bylo přepychové. Také německé sportovkyně se chovaly velmi slušně, velmi korektně. V jídelně jsme měly krásný stůl s vlaječkou, jako každý stát, a s kytičkou.“
Po oslnivém zažehnutí olympijského ohně to na stadionu vřelo jako v rozpáleném kotli. Kulisy, na které se nezapomíná. „Jakmile jsme přišly na závodiště, bylo zle. Atmosféra stísněná, téměř dusivá, až nenávistná. Například u Polek a Maďarek stály německé rozhodčí a diktovaly jim, kolik bodů má kdo dostat. Němky musely vyhrát! Za fanatické podpory domácího obecenstva měly prokázat nadřazenost nordické rasy.“
Američanky, Angličanky, Čechoslovačky, Italky, Jugoslávky, Maďarky a Polky soutěžily v povinných a volných sestavách na kladině a bradlech o nestejné výši žerdi, v přeskoku přes koně, prostných a ve společné skladbě s míčem. Soutěžila jen družstva.
Provazníková z pozice jednatelky FIG dbala na celkovou organizaci závodů, ale přitom aspoň pohledem povzbuzovala ducha a srdce svých svěřenek. Vydávaly ze sebe všechno. Zároveň pozorovala, že přes obětavou přípravu, překlady, fotografování a kresby figur, které s cizinkami korespondenčně projednávala, nedopadá její snaha na úrodnou půdu. Všimla si různého domlouvání a šizení, jakož i nezkušených soudkyň, neschopných posoudit obtížnost cviku. A právě Němky, které ochotně přijala v Tyršově domě, její dílo kazily nejvíc. Chovaly se povýšeně a za vítězstvím šly i nepoctivými metodami.
K dobré atmosféře nepřispělo ani chování obecenstva. Snadno si domyslíme, že to byli zejména muži, kteří pokřikovali a pískali. Ženy ve cvičebních úborech a třeba ve stojce na bradlech byly pro některé z nich asi nežádoucím zjevením. Svět se sice mění, ale v něčem je stále stejný.
Československo, odborníky posuzované jako nejlepší, skončilo na druhém místě s minimální ztrátou 2,9 bodů. Ocitlo se v nesprávném čase na nesprávném místě. Chyby v hodnocení běžný divák neviděl, ale mrzely americkou vedoucí, která, znechucena nekvalifikovaným soudcováním a neukázněným obecenstvem, nenastoupila s družstvem k slavnostnímu dekorování vítězek.
Sokolky s dubovým věncem na hlavě a stříbrnou medailí v pouzdře, vycvičené i pro případ porážky, odcházely zdánlivě hrdě. „Na pokojích jsme se pak sborově rozbrečely,“ vzpomínala Vlasta Hamplová.
Doma na výpravu čekalo vřelé přivítání. Na nádražích od Podmokel po Prahu visely státní vlajky a průvod od Wilsonova nádraží do Tyršova domu provázely ovace Pražanů. V čele kráčela drobná Marie Provazníková s obrovskou kyticí, vedle ní Alois Hudec se zlatou medailí za vítězství na kruzích. Nádvořím malostranského paláce se pak nesla slova díků a ujištění, že za normálních okolností by gymnastky zvítězily.
Marii Provazníkovou v Berlíně nepříjemně zarazila ještě jiná věc. Adolf Hitler přímo na hřišti předal německému vítězi v atletice nebývalý dar - rodinný domek. To je přece porušení amatérismu!
Podruhé na olympijských hrách
Na poválečných poradách FIG se Provazníková s bývalými cvičitelkami z Bulharka, Jugoslávie, Maďarska či Polska nesetkala. Došlo ji, že v jejich zemích již byly zrušeny dosavadní tělocvičné spolky a zavedena fyzkultura dle sovětského vzoru. Přijely však Belgičanky, Britky, Francouzsky, Nizozemky, Švédky a Švýcarky. Všechny své oči tázavě upřely na Češku. Byla z nich možná nejstarší, ale jako jediná měla kontinuitu s předválečnou FIG. Takže ji zvolily předsedkyní a pověřily ji přípravou soutěže sportovních gymnastek pro Londýn 1948. Nastala stejná situace jako před dvanácti lety.
V následujících rozhovorech zjistila, že válka způsobila velké rozdíly ve výběru nářadí a výkonnosti. V Nizozemsku ženy necvičily na kladině a neznaly bradla o nestejné výši žerdi. Francouzky trénovaly přeskoky přes koně a cviky na bradlech, avšak s jiným rozpětím žerdí. Belgie neznala kruhy. Švédky zvládaly nesnadné přeskoky přes koně a vysokou rovnováhu na kladině, ale bradla, hrazda a kruhy jim byly cizí. Švýcarky milovaly prostná, zatímco nářadí obcházely obloukem.
„Za tohoto stavu věcí bylo obtížným úkolem přesvědčit shromáždění ve FIG, ale po dlouhé, věcné a poučné výměně názorů se podařilo program pro olympijský závod žen v gymnastice stanovit takto: společná prostná s hudbou jako rozcvičení, společné rytmické cvičení s náčiním rovněž s hudebním doprovodem, dále povinná a volná sestava na kladině, povinný a volný přeskok přes koně s pružným můstkem a povinná sestava na kruzích v hupu,“ vzpomínala Marie Provazníková. Jak vidno, neprosadila bradla o nestejné výši žerdi, které měla velmi ráda, jelikož se na nich daly vytvářet zajímavé a odvážné kreace.
Z Bruselu odjížděla s pocitem beznaděje. Může vůbec vyhovět tolika názorům a rozdílným zkušenostem? Ale dostala úkol a pustila se do díla. S pomocí sokolských sester připomínky poctivě zpracovala a konečné povinné sestavy si nechala schválit per rollam.
K odletu do Londýna se chystala dříve než dívčí výprava, neboť v roli předsedkyně ženské technické komise FIG ji za kanálem čekaly poslední organizační přípravy, kontrola nářadí, promluvy s rozhodčími apod. V novém politickém režimu nebyly cesty na západ vítány a ministerstvo vnitra váhalo s vydáním pasu. Obdržela ho na poslední chvíli a na vízum se zmohla jen proto, že britský úředník na ni počkal po pracovní době. Přistání v Londýně nebylo radostné. Před sebou pozorovala válkou rozbité město a za sebou podezřelý stín.
Gymnastky dosáhly na zlato
Z Československa odjelo do Londýna devět sportovních gymnastek a trenérka Vlasta Děkanová. Pro mohutný déšť se závody konaly v hale. Soutěžilo celkem jedenáct družstev. Československý tým nezačal nejlíp, ale postupně se vyhoupl do čela. Skladba s kužely, to už byl hotový koncert, oceněný deseti body! Namísto bouřlivé radosti však na dívky čekal hluboký smutek. Právě se dozvěděly, že v místní nemocnici jedna z nich prohrála svůj boj s dětskou obrnou.
Proslulá náčelnice Sokola dvakrát vypravila československé sportovní gymnastky na olympiádu. Její snahu po vítězství v Berlíně pokazila německá nadřazenost, v Londýně jí rozesmutnil nečekaný zmar mladého lidského života. Jinak se přesvědčila, že sokolské talenty či zahraniční kolegyně FIG kormidlovala správným směrem.
Lodí do emigrace
Po londýnském vítězství Marie Provazníková rezignovala na funkci ve FIG, půl roku ještě na ostrově sháněla dokumenty, které požadovala americká strana, ačkoliv práci tam měla zajištěnou, a konečně 25. prosince 1948 v Liverpoolu zamávala evropským břehům a vylodila se v New Yorku.
Doma jí po únoru 1948 hořela půda pod nohama. Nesouhlasila se sjednocením tělovýchovy a vůbec byla odpůrkyní nových pořádků. V emigraci pak mnoho let věřila, že se vrátí. Když se hranice konečně otevřely, bylo pro ni pozdě. Zemřela 11. ledna 1991 v Schenectady v New Yorku v nedožitých 101. narozeninách.
Zdroje: Národní archiv Praha, fond Marie Provazníková. Osobní rozhovor s Vlastou Hamplovou, rozenou Foltovou, v roce 1996. Periodika: České slovo, Národní listy, Pestrý týden, Sokol, Sokolice, Sokolský věstník, Věstník sokolský aj.
