Anatomie jednoho tabu: Proč nás kanibalismus přitahuje víc, než přiznáváme?

Slovo kanibal vzniklo z výrazu Caniba - označení, kterým Španělé v 15. století nálepkovali domorodce v Karibiku. Pravda? Propaganda? Dodnes nevíme. A právě tahle nejistota je pro kanibalismus typická: od prvního slova se v něm mísí fakt, fikce a projekce.

Přesto je doložen. Napříč kontinenty, epochami i lidskými motivacemi. Podoby se liší, ale spojuje je jediné: tělo druhého se stává potravou.

Má smysl projít si kanibalismus tam, kde se v historii objevoval nejčastěji: v pravěku, v rituálech, v nouzi i v patologii. Každé prostředí ukazuje jiný důvod, proč lidé překročili hranici, kterou moderní společnost považuje za nepřekročitelnou.

Nejstarší stoprocentní důkaz lidského kanibalismu má téměř 900 000 let. V jeskyni Gran Dolina ve Španělsku našli vědci kosti minimálně jedenácti jedinců druhu Homo antecessor se stopami řezání a lámání přesně tam, kde je maso. Žádný rituál. Stejný vzorec jako u ulovené zvěře. Jen tělo jako potrava a způsob, jak zlikvidovat sousední konkurenční kmen.

Neandertálci? Totéž. Francouzská jeskyně Moula-Guercy nebo belgický Goyet nabízejí přesvědčivé stopy. Homo sapiens? V anglické jeskyni Gough’s Cave jsou kosti zpracované tak precizně, že lidské lebky prokazatelně sloužily jako nádoby na pití.

„Kanibalismus byl pravděpodobně součástí normálního repertoáru chování raných lidí - stejně jako u šimpanzů.“ - z přednášek J. Coleho

Antropolog James Cole v roce 2017 spočítal kalorickou hodnotu lidského těla. Výsledek ukázal, že člověk je jako potrava v porovnání s velkou zvěří evolučně nevýhodný. Co to znamená? Že kanibalismus nebyl jen obyčejným lovem na oběd. Evoluce lidstvo nutila jíst lidské maso buď v momentech extrémního hladu, nebo, a to stále častěji s rozvojem naší mysli, kvůli vyššímu principu. Šlo o význam. O rituál. O hierarchii. O symboliku.

Antropologie rozlišuje dvě formy rituálního kanibalismu: endokanibalismus (pojídání vlastních zemřelých) a exokanibalismus (konzumace nepřátel). Jeden je o lásce. Druhý o moci.

U některých amazonských kmenů bylo pojídání popela či kostí zemřelých nejvyšší formou truchlení. Kmen Wari' praktikoval tento zvyk ještě ve 20. století. Antropoložka Beth Conklin popsala tento akt jako projev hlubokého soucitu. Nechat tělo milovaného člověka shnít v chladné zemi přišlo domorodcům kruté. Vtělit ho do sebe, do teplého živého těla rodiny, byl pro ně nejvyšší čin lásky.

Aztékové jsou ikonickým příkladem exokanibalismu. Počty obětí, které uváděli španělští dobyvatelé, jsou sice propagandisticky přehnané, ale kosti se stopami řezání u základů chrámů existují. Motivace byla teologická, nikoliv výživová. Přesto šlo o brutální demonstraci moci.

Maorové či Fidžijci pojídali poražené válečníky, aby absorbovali jejich manu - životní sílu a odvahu. V těchto kulturách nešlo jen o fyzickou smrt nepřítele. Šlo o jeho absolutní ponížení a definitivní vítězství v jednom.

Velké množství zpráv o kanibalismu pochází od evropských kolonizátorů, kteří potřebovali označit domorodce za „divochy“, aby ospravedlnili jejich vyvražďování a zabírání půdy. Antropolog William Arens v roce 1979 zpochybnil téměř všechny historické záznamy. Jeho pozice je sice v kontextu dnešních archeologických nálezů extrémní, ale jeho varování platí: historické zdroje nikdy nejsou neutrální a jsou tak zavádějící.

V 50. letech 20. století začali záhadně umírat příslušníci kmene Fore v Papui-Nové Guineji. Lidé se nekontrolovatelně třásli, propukali v bezdůvodný smích, ztráceli koordinaci a během několika měsíců zemřeli. Nemoci říkali kuru, což v překladu znamená „třást se strachem“.

Lékař Daniel Carleton Gajdusek po letech výzkumu zjistil šokující pravdu: kuru je přenosná choroba šířená rituálním endokanibalismem. Ženy a děti z kmene Fore z úcty jedly mozky svých zemřelých příbuzných. Tímto aktem do vlastního těla nevědomky přenášely priony – nesprávně sbalené bílkoviny, které sice nejsou živé, ale v mozku spustí řetězovou reakci a promění ho v nefunkční houbu.

Gajdusek dostal za tento objev v roce 1976 Nobelovu cenu. Tragédie kmene Fore se stala klíčem k pochopení lidských i zvířecích prionových nemocí, jako je nemoc šílených krav (BSE) nebo Creutzfeldt-Jakobova choroba.

V říjnu 1972 se v Andách zřítilo letadlo s uruguayským ragbyovým týmem. Šestnáct lidí dokázalo přežít 72 dní v extrémním mrazu, bez jídla a bez jakékoliv naděje na záchranu. Přežili jen díky tomu, že našli odvahu jíst zmrzlá těla svých zemřelých přátel.

Tento příběh, který popsal Piers Paul Read v knize Přežít (Alive, 1974), ukazuje hluboký morální zápas. Přeživší se museli vyrovnat s přesvědčením, zda by mrtví s jejich rozhodnutím souhlasili. Tento případ je filosoficky čistý: nedošlo k žádné vraždě, k žádnému znevážení z rituálních důvodů. Šlo o čistý boj o holý život.

„To, co jíme, je jen to, co naši přátelé nechali za sebou. Jejich duše už s námi byly.“ – Nando Parrado, přeživší z And

Historie zná mnoho podobných případů u trosečníků na moři, během obléhání měst nebo při masivních hladomorech. Je to zcela jiná kategorie kanibalismu. Kategorie, kde platí jiná morální pravidla.

Jeffrey Dahmer. Albert Fish. Issei Sagawa. Armin Meiwes. V těchto případech moderní historie nejde o kulturu, evoluci ani o přežití. Jde o těžkou psychiatrickou patologii, kde se touha po konzumaci lidského masa stává nástrojem absolutní kontroly nad obětí.

Andrej Čikatilo

Sovětský sériový vrah, známý jako „Rostovský řezník“, v letech 1978–1990 brutálně zavraždil a zmasakroval nejméně 52 žen a dětí. Části těl svých obětí zaživa odřezával a konzumoval. Diagnóza: těžká sadomasochistická parafilie (nekrosadismus) kombinovaná se schizoidní poruchou osobnosti. Jeho případ je zároveň mrazivou ukázkou totálního selhání tehdejšího sovětského režimu, který kvůli vlastní ideologii a neschopnosti policie nechal vraha unikat dlouhých dvanáct let.

Jeffrey Dahmer

Mezi lety 1978 a 1991 zavraždil v USA sedmnáct mužů a chlapců. Části jejich těl následně konzumoval a ukládal si je jako trofeje. Soudní znalci u něj diagnostikovali antisociální poruchu osobnosti, sexuální parafilie a hraniční psychózu. Jeho případ je zároveň obžalobou tehdejší společnosti, která volání o pomoc od Dahmerových obětí ignorovala jen proto, že pocházely z menšin.

Armin Meiwes

Německý informatik v roce 2001 vyvěsil na internet inzerát, ve kterém hledal dobrovolníka, který by se nechal usmrtit a zkonzumovat. Na inzerát překvapivě zareagoval Bernd Brandes. Oba muži celý akt společně natočili na video, načež Meiwes Brandese zabil a část jeho těla snědl.

Německá justice tehdy řešila bezprecedentní otázku: má stoprocentní souhlas oběti právní váhu? Rozhodnutí soudu bylo nekompromisní - nemá. Meiwes dostal doživotí. Tento případ dodnes otevírá debatu o hranicích liberálního práva: pokud dospělý člověk prokazatelně souhlasí se svou vlastní smrtí, kde přesně vzniká společenská škoda?

Léčivý kanibalismus v Evropě

Zatímco civilizovaní Evropané po staletí odsuzovali zámořské „divochy“, sami doma běžně praktikovali takzvaný lékařský kanibalismus. Od renesance až do konce 18. století pili lidé krev popravených jako lék proti epilepsii, vtírali si lidský tuk do kloubů na revma a jedli rozemleté lidské lebky proti bolestem hlavy. Historik Richard Sugg upozorňuje, že ti, kteří tyto recepty v lékárnách kupovali, by sami sebe za kanibaly nikdy neoznačili. Pro ně to byla legitimní medicína.

Kanibalismus v moderní fikci málokdy pojednává o mase. Je to především silná metafora moci, absolutní kontroly a zvrácené intimity. Hannibal Lecter z filmu Mlčení jehňátek je vykreslen jako vzdělaný estét, který konzumuje lidi, jež považuje za buranské a nehodné života. Zrcadlí to naši vlastní rozpolcenost: divák k němu cítí fascinaci a obdiv, přestože ví, že by měl racionálně cítit čistou hrůzu.

Umělecký film Raw (2016) ukazuje kanibalismus jako metaforu pro probuzení potlačované sexuální touhy a dominance. Také skryté internetové komunity sdílející erotické fantazie o konzumaci druhého ukazují, jak hluboce je v lidské psychice touha po pohlcení propojena s nejzazší formou intimity a odevzdání se.

Většina moderních právních systémů na světě kanibalismus jako samotný akt explicitně nezakazuje. Justice viníky trestá za vraždu, zneuctění lidských pozůstatků, případně za hanobení mrtvého těla. Samotné pojídání lidského masa leží v právní šedé zóně.

Filosofické argumenty proti kanibalismu stojí na dvou pilířích:

Etik Peter Singer by z čistě praktického hlediska namítl: pokud nikdo nebyl poškozen (např. u přirozené smrti) a existuje předchozí souhlas, kde přesně vzniká morální škoda? Naše odpověď na tuto otázku je však čistě intuitivní, nikoliv logická.

Kanibalismus funguje jako ultimátní test lidských hranic. Je to zkouška toho, čemu jako civilizace věříme a proč. A možná je to i mrazivá připomínka toho, jak hluboko v každém z nás sahá naše vlastní evoluční temnota.