Nejdražší loupež studené války: Jak CIA chtěla ukrást sovětskou jadernou ponorku

Červenec 1974. Uprostřed Tichého oceánu se pomalu pohybuje obrovská loď, která na první pohled vypadá jako obyčejné těžební plavidlo. Nikdo z okolních lodí netuší, že pod její palubou se ukrývá jeden z nejodvážnějších plánů studené války.

Několik kilometrů pod hladinou totiž leží vrak sovětské ponorky K-129. Na dně oceánu odpočívá spolu s jadernými raketami, šifrovacími materiály a tajemstvími Moskvy. Nad ní se pomalu spouští obří ocelový drapák. Zařízení, které nikdy předtím nikdo nepoužil.

CIA se pokouší skoro o nemožné: získat nepřátelskou ponorku ukrytou pět kilometrů pod hladinou, a přitom přesvědčit celý svět, že loď pouze hledá nerostné suroviny.

Zní to jako zápletka ze špionážního filmu. Jenže operace Azorian se skutečně odehrála.

CIA nechala postavit speciální loď Hughes Glomar Explorer, oficiálně kvůli těžbě manganových konkrecí z mořského dna. Ve skutečnosti měla ale jediný úkol - pokusit se vyzvednout potopenou sovětskou ponorku K-129, která mohla obsahovat jaderné zbraně, šifrovací zařízení i další materiály mimořádné zpravodajské hodnoty.

Když se o celé operaci svět v roce 1975 dozvěděl, mnozí tomu odmítali uvěřit. Šlo totiž o jednu z nejdražších, nejtajnějších a nejodvážnějších zpravodajských akcí studené války. Její krycí příběh navíc dal vzniknout právní formulaci, kterou dodnes úřady používají, když nechtějí potvrdit ani vyvrátit existenci určitých informací.

5 000 m
hloubka vraku

98
mrtvých námořníků

≈ 2 mld. USD
odhad dnešní hodnoty projektu

6 let
utajené přípravy

V březnu 1968 se sovětská diesel-elektrická ponorka K-129, vyzbrojená třemi balistickými raketami s jadernými hlavicemi, potopila kdesi v severním Pacifiku, přibližně 2 500 kilometrů severozápadně od Havaje. Zahynulo všech 98 členů posádky. Příčina této katastrofy nebyla nikdy oficiálně potvrzena. Sovětské námořnictvo samozřejmě po vraku celé týdny pátralo, ale nakonec hledání bez výsledku ukončilo.

Američané však měli výhodu, o níž Moskva neměla ani tušení. Síť podmořských hydrofonů SOSUS zachytila charakteristickou sérii akustických signálů odpovídajících katastrofě ponorky. Zatímco Sověti prohledávali obrovské oblasti oceánu téměř naslepo, CIA už měla poměrně přesnou představu, kde by K-129 mohla ležet.

Přesnou polohu vraku nakonec určila speciálně upravená ponorka USS Halibut. Při dlouhém průzkumu tato ponorka využívala několik hlubinných systémů, z nichž nejznámější bylo zařízení přezdívané Fish. Bylo to téměř čtyřmetrové těleso vybavené kamerami, sonarem a výkonnými stroboskopickými světly, schopné pracovat v extrémních hloubkách.

K-129 ležela na mořském dně v hloubce přibližně 5 000 metrů. Tak hluboko se do té doby nikdo nepokusil vyzvednout vrak jakéhokoli plavidla a pro Američany to tak byla pořádná výzva.

Pro CIA to byla skvělá i děsivá zpráva současně. Ponorka mohla obsahovat jaderné zbraně, šifrovací stroje, kódovací knihy i další materiály nevyčíslitelné zpravodajské hodnoty. Mezi nimi a hladinou oceánu však leželo pět kilometrů vody, a ještě jeden problém navíc: celá operace se musela odehrát tak, aby o ní Sovětský svaz nikdy nezískal žádný důkaz.

Postavit loď schopnou podobného výkonu bylo samo o sobě téměř nemožné utajit. CIA proto potřebovala dokonale věrohodnou legendu a dostala skvělý nápad.

Obrátila se na Howarda Hughese, jednoho z nejbohatších Američanů své doby, leteckého průkopníka, filmového producenta a výstředního miliardáře, jehož pověst podivínského samotáře byla ideální zástěrkou.

Hughesova společnost oficiálně oznámila stavbu lodi Hughes Glomar Explorer, která měla těžit z mořského dna manganové konkrece (kovonosné hlízy, o něž se v 70. letech skutečně zajímal těžební průmysl). Ve skutečnosti byla ale loď od kýlu až po palubu navržena k jedinému účelu: tajně vyzvednout sovětskou jadernou ponorku.

Nikdo nehledal špionážní plavidlo tam, kde bylo jméno Howarda Hughese napsané přímo na přídi.

Glomar Explorer byl obr. Téměř 190 metrů dlouhá loď, tak široká, že by tehdy neprojela Panamským průplavem. Uprostřed trupu se skrýval obrovský otevřený prostor, takzvaný moon pool, zakrytý posuvnými vraty. Právě sem měla být po vyzvednutí ukryta sovětská ponorka, aby ji cestou zpět nespatřila žádná cizí loď ani průzkumný satelit.

Srdcem celé operace bylo zařízení přezdívané Clementine. Firma Lockheed pro CIA navrhla a postavila obří ocelový drapák velký jako menší budova. Spouštěl se ke dnu po soustavě ocelových trubek dlouhých více než pět kilometrů. Tam měl sevřít trup ponorky a pomalu jej dopravit zpět na hladinu.

Nic podobného se v takové hloubce dosud nikdo nepokusil uskutečnit.

Po šesti letech příprav začala 4. července 1974 rozhodující fáze celé operace.

Glomar Explorer musel stát téměř nehybně nad vrakem, přestože se pod ním houpalo moře. Moderním počítačem řízený systém dynamického polohování neustále korigoval práci lodních motorů, aby plavidlo neuhnulo ani o několik metrů.

Mezitím se Clementine centimetr po centimetru nořila do tmy. Čekala ji cesta dlouhá přes pět kilometrů - hlouběji, než leží vrak Titaniku.

Šlo o dosud nejhlubší pokus o vyzvednutí vraku z mořského dna.

Jako by to samo o sobě nestačilo, v okolí celé týdny kroužil sovětský průzkumný trawler. Jeho posádka sledovala každý pohyb Glomaru, aniž by tušila, co se ve skutečnosti odehrává hluboko pod hladinou oceánu.

Na začátku srpna 1974 se po nekonečných dnech čekání podařilo Clementine sevřít příď K-129. Pomalu začala stoupat k hladině. Zdálo se, že operace za stovky milionů dolarů spěje k úspěšnému konci.

Pak ale přišel okamžik, kterého se všichni obávali.

Jedna z částí obřího drapáku nevydržela extrémní zatížení. Přibližně dvě třetiny vyzdvihované části ponorky se odlomily a zřítily se zpět do pětikilometrové hlubiny. Spolu s nimi zmizela velitelská věž, balistické rakety i většina materiálů, kvůli nimž CIA celou tuto obří operaci podnikala.

Na palubu Glomaru se nakonec podařilo dostat jen přední část trupu o hmotnosti přibližně 2 000 tun. Přesto ukrývala cenné nálezy: dvě jaderná torpéda, technické vybavení a těla šesti sovětských námořníků. Výsledek CIA nepovažovala za neúspěch. Získaná část vraku Američanům poskytla cenné technické poznatky a umožnila prozkoumat vybavení sovětské ponorky, i když přesný rozsah získaných materiálů zůstává dodnes utajen.

Mezi troskami K-129 našli Američané i ostatky šesti sovětských námořníků. Pro posádku Glomaru to byl okamžik, který změnil charakter celé mise. Z tajné špionážní operace se na chvíli stal také příběh o lidech, kteří zahynuli tisíce kilometrů od domova.

Američané se rozhodli ostatky pohřbít na moři s vojenskými poctami podle sovětského námořního rituálu. Celý obřad zaznamenali na film, ale záznam zůstal přísně utajen téměř po dvě desetiletí.

Teprve v roce 1992, po rozpadu Sovětského svazu, předala CIA videozáznam Rusku jako gesto dobré vůle. Pro rodiny padlých námořníků to tehdy bylo poprvé, kdy mohly vidět, jak jejich blízcí dostali poslední rozloučení.

Druhý pokus získat další část vraku, známý jako operace Matador, se plánoval na rok 1975. K jeho uskutečnění však nikdy nedošlo.

Největší hrozba pro operaci však nepřišla z Moskvy. Přišla z obyčejného vloupání.

V červnu 1974, krátce před vyplutím Glomar Exploreru k místu vraku, se neznámí pachatelé vloupali do losangeleského sídla Hughesovy společnosti Summa Corporation. Mezi ukradenými dokumenty se nacházely i materiály, které mohly naznačovat spojení mezi Hughesem, CIA a tajemnou lodí.

Americká vláda se pokusila dokumenty získat zpět prostřednictvím FBI a losangeleské policie. Jenže čím více se úřady snažily zabránit úniku informací, tím více pozornosti přitahovaly.

Tajemství, které dokázali Američané roky chránit před sovětskými špiony, začalo ohrožovat obyčejné policejní vyšetřování.

Dne 7. února 1975 zveřejnil deník Los Angeles Times první informace spojující Howarda Hughese, CIA a loď Glomar Explorer. O několik týdnů později, 18. a 19. března 1975, odvysílal investigativní novinář Jack Anderson celostátní reportáž, která celý příběh odhalila veřejnosti.

Ještě před úplným zveřejněním příběhu požádala novinářka Harriet Ann Phillippiová CIA prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA) o dokumenty týkající se lodi Glomar Explorer.

Odpověď agentury vstoupila do historie.

CIA uvedla, že nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit existenci požadovaných informací.

Tato zdánlivě jednoduchá věta se později stala známou jako „Glomar response“. Z původní obrany tajné operace se stal právní princip používaný při žádostech podle zákonů o svobodném přístupu k informacím - situace, kdy samotné potvrzení existence určité informace může být stejně citlivé jako její zveřejnění.

CIA dodnes označuje operaci Azorian za významný zpravodajský úspěch. Přestože se podařilo získat pouze část ponorky a původní plán zůstal nenaplněn, Spojené státy získaly cenné informace o sovětské technice.

Glomar Explorer později skutečně sloužil jako loď pro hlubokomořské vrty. Po desetiletích služby ale skončil ve šrotu.

Loď, která měla podle všeho jen hledat kovové konkrece na dně oceánu, se ve skutečnosti stala jedním z nejodvážnějších pokusů studené války vytáhnout nepřítelovo tajemství přímo z hlubin Pacifiku.

Operace Azorian ukázala, kam až byly obě supervelmoci ochotné zajít ve snaze získat sebemenší výhodu. V době, kdy se svět obával jaderné války, se největší souboj odehrával nejen na obloze a ve vesmíru, ale i tisíce metrů pod hladinou oceánu.