Článek
Invaze do Venezuely z roku 2020, kterou zpackala soukromá bezpečnostní firma z Floridy, působí jako parodie na špionážní thrillery. Jenže na rozdíl od videohry v ní tekla skutečná krev. Jak mohl elitní americký voják věřit, že s hrstkou mužů na nafukovacích člunech svrhne diktátora?
Rychlá fakta o nejbizarnější invazi století
- Datum: 3.-4. května 2020
- Místo: Karibské pobřeží Venezuely
- Cíl: Svržení režimu Nicoláse Madura a jeho únos do USA
Nejdřív si musíme ujasnit jednu věc, kterou tehdy popletla světová média i televizní stanice: v operaci Gideon nefigurovala oficiální americká armáda. V hlavních rolích sice stáli dva bývalí příslušníci elitních Zelených baretů (Green Berets), ale zbytek tvořila jen hrstka venezuelských vojenských zběhů. Celou tuhle soukromou válku si totiž jako komerční zakázku vzala na triko pochybná bezpečnostní agentura z Floridy. Přezdívka „Bay of Piglets“ (Zátoka sviněk či selátek) byla ironickým odkazem na slavný americký debakl na Kubě z roku 1961. Jenže verze z roku 2020 byla mnohem chudší a naivnější.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro během setkání 29. května 2023
Muž, který chtěl privatizovat válku
Jordan Goudreau nebyl žádný zelenáč. V americké armádě odsloužil patnáct tvrdých let, prošel peklem v Afghánistánu i Iráku a do civilu odešel v hodnosti seržanta první třídy se třemi Bronzovými hvězdami za statečnost. Když po ničivém hurikánu Maria pracoval jako soukromý kontraktor v Portoriku, došlo mu, jak astronomické peníze se dají v byznysu se zbraněmi vydělat. V únoru 2018 si proto založil vlastní firmu Silvercorp USA.
O rok později už jeho hoši hlídali VIP zónu na obřím charitativním koncertu Venezuela Aid Live. Právě tam, v zákulisí plném emocí a politických intrik, Goudreau vycítil životní šanci. Přes kontakty ve venezuelské exilové komunitě se dostal až k lidem okolo Juana Guaidóa. Muže, kterého tehdy USA a desítky dalších států uznávaly za legitimního prezidenta Venezuely namísto diktátora Nicoláse Madura.
V říjnu 2019 seděl Goudreau u stolu s Guaidóovými poradci a podepisoval s nimi šílenou smlouvu. Silvercorp měl vycvičit a poslat do akce na tři sta venezuelských exulantů s jediným úkolem: provést státní převrat a svrhnout Madura. Odměna byla přímo královská: 212 až 213 milionů dolarů. Mělo to však jeden háček, ze kterého finančním analytikům vstávaly vlasy na hlavě. Tyto peníze měly být vyplaceny až zpětně a to z budoucích příjmů z ropy, kterou „osvobozená“ Venezuela teprve někdy v budoucnu vytěží a prodá. Guaidóův tým později od celé věci zběsile dával ruce pryč a tvrdil, že smlouva byla neplatná. Goudreau na to reagoval žalobou na 1,4 milionu dolarů proti opozičnímu poradci J. J. Rendónovi za porušení kontraktu. Zkrátka a dobře: invaze do suverénního státu se z velké části financovala na obří sekeru, kterou nikdo nemohl splatit, pokud by akce stoprocentně nevyšla.
Juan Guaidó, 2019. Caracas, Venezuela
„Tady je seznam, brácho“
Zatímco se na Floridě sepisovaly miliony na papíře, realita v kolumbijské pohraniční džungli byla drsnější. V provizorních, blátivých táborech se pod vedením bývalého venezuelského generála Clívera Alcaláho mačkalo zhruba šedesát dezertérů. Byli podvyživení, chyběly jim boty i pořádné zbraně.
Federální vyšetřovatelé později v Goudreauově telefonu našli textové zprávy, které posílal americkým dodavatelům vojenské výstroje: „Tady je seznam, brácho,“ psal s klidem unaveného manažera a v příloze posílal výčet útočných pušek typu AR, taktických helem a neprůstřelných vest. Celou tuhle válku totiž plánoval z bezpečí své klimatizované floridské kanceláře.
Clíver Alcalá Cordones
Plán jako zpackaný herní scénář
Samotný plán útoku vypadal, jako by ho psal nějaký puberťák, který strávil příliš mnoho bezesných nocí u herní konzole. Podle Goudreauových představ měla skupinka exulantů uprostřed noci nasednout na motorové čluny, nepozorovaně proplout šestnáct hodin nepřátelskými vodami Karibiku a vylodit se na pláži severně od hlavního města Caracasu.
Tím ale hollywoodská jízda teprve začínala. Těchto několik desítek mužů mělo okamžitě:
- Obsadit hlavní televizní vysílač a spustit projev
- Aktivovat tajnou síť „spících buněk“ po celé zemi
- Dobýt mezinárodní letiště Simóna Bolívara
- Zajmout diktátora Madura a čtrnáct nejvyšších pohlavárů režimu a v poutech je letadlem odvézt do USA
To vše mělo provést pouhých 60 chlapů proti regulérní venezuelské armádě, která čítala přes 100 tisíc po zuby ozbrojených vojáků a fanatických provládních milicí. Dobový americký tisk to později zhodnotil mrazivě: „Bylo to podceňování reality typické pro člověka, který má za sebou spíš hodiny sledování akčních filmů než plánování skutečné vojenské operace.“
A aby byla absurdita dokonalá, sám vrchní velitel Jordan Goudreau se na čluny nakonec vůbec nedostal. Loď, která ho měla dopravit na místo velení, postihla banální porucha motoru. Celou invazi do cizí země tak řídil ze svého bytu na Floridě, přes tisíc mil od pobřeží, pomocí satelitního telefonu a sledování online předpovědi počasí. Scéna, kterou by i autoři videoher museli škrtnout jako příliš nerealistickou parodii.
Překvapivý útok, o kterém věděl celý svět
Pokud spiklenci doufali v moment překvapení, zažili pořádné procitnutí. Dva dny předtím, než se první člun vůbec odrazil od kolumbijského břehu, vydala světová tisková agentura Associated Press rozsáhlý, detailní článek. V něm novináři dopodrobna popsali Goudreaua, jeho vazby na generála Alcaláho i samotný plán na žoldácký útok. O invazi si tak mohl u ranní kávy přečíst doslova kdokoli.
Venezuelská vojenská rozvědka navíc celou skupinu infiltrovala svými informátory od samého začátku. Madurovi generálové znali jména, souřadnice i přesný čas vylodění ještě dříve, než žoldáci natankovali palivo do svých člunů.
A korunu všemu nasadil sám Goudreau. V den, kdy operace startovala, vyvěsil na sociální sítě video, kde s vážnou tváří oznamoval světu, že právě začal „odvážný obojživelný nájezd do nitra Venezuely pod názvem Operace Gideon“. Velitel tajné operace zkrátka vyhlásil vlastní překvapivý útok veřejně na internetu. Past byla připravena a čluny plné naivních mužů se právě blížily k temnému pobřeží…
Vylodění, které skončilo v rybářských sítích
Ráno 3. května 2020.
První motorový člun rozráží ranní mlhu a blíží se k venezuelskému pobřeží u města Macuto, jen kousek od hlavního města Caracasu. Žoldáci na palubě kontrolují zbraně. Očekávají moment překvapení. Místo toho ale plují přímo do tlamy připraveného lva. Na pláži na ně s prsty na spouštích čekají elitní jednotky venezuelské námořní pěchoty, těžkooděnci a agenti vojenské kontrarozvědky.
Hned jak člun narazí na písek, rozpoutá se jednostranné peklo. Třeskne palba. Nejméně šest útočníků padne na místě v kalužích krve, zbytek posádky s rukama nad hlavou padá do písku. První vlna invaze byla zlikvidována během několika vteřin.
To nejbizarnější divadlo se však odehrálo až o den později, o několik desítek kilometrů dál u rybářské vesnice Chuao. Druhý invazní člun měl obrovské zpoždění. Kvůli technickým potížím jim selhal jeden z motorů a žoldáci strávili na moři úmorných čtyřicet hodin. Když polomrtví, dehydrovaní a s prázdnou nádrží konečně dorazili k břehu, palivo jim došlo definitivně.
Na pláži na ně nečekala armáda, ale skupina místních, k smrti naštvaných venezuelských rybářů. Než vůbec stihli vyděšení útočníci včetně obou elitních Američanů vyskočit z lodi, rybáři je s mačetami v rukou chladnokrevně obklíčili, zpacifikovali a do jednoho je svázali obyčejnými, tlustými provazy na lov ryb. Fotografie „elitních amerických zabijáků“, kteří leží na špinavém asfaltu s obličeji v prachu, spoutaní jako ulovené makrely, okamžitě obletěly a rozesmály celý svět.
Agenti SEBINu předvádějí zadržené disidenty.
Válečné trofeje diktátora Madura
Zajatí Američané Luke Denman a Airan Berry, muži s tvrdým výcvikem ze speciálních sil, se rázem ocitli v roli politických rukojmí. Venezuelský diktátor Nicolás Maduro si nenechal ujít příležitost k celosvětovému triumfu. O několik dní později oba zubožené muže předhodil kamerám ve státní televizi. V očividně vynucených, zmatených výpovědích museli Američané na kameru detailně popsat celý šílený plán, ukázat své vojenské ID kartičky a přiznat, že je najala floridská agentura Silvercorp.
V srpnu 2020 vynesl venezuelský soud nemilosrdný verdikt: 20 let vězení za spiknutí, terorismus a nezákonné pašování zbraní. Z pekla venezuelského kriminálu se oba muži dostali až po dlouhých čtyřech letech, v prosinci 2024. Washington je tehdy vykoupil v rámci velké diplomatické výměny vězňů, kdy USA musely výměnou propustit klíčového Madurova spojence obviněného z masivního praní špinavých peněz.
Nicolás Maduro drží dva pasy USA patřící zajatým bývalým příslušníkům Zelených baretů
„Zkurvil jsem to. Beru to na sebe.“
Zatímco jeho muži hnili ve venezuelských celách, Jordan Goudreau na Floridě sledoval, jak se mu život hroutí pod rukama. Když opadla první vlna paniky, přijal roli tragického hrdiny. Pro prestižní americký magazín Rolling Stone tehdy vydal toto prohlášení:
„Jsem zodpovědný za všechno, co dělám nebo nedělám. Nejsem typ ‚to jsem nebyl já‘. To u mě neplatí. Zkurvil jsem to. Beru to na sebe. Ale zároveň k tomu existují důvody.“
Tyto důvody však podle něj měly politický podtext. Goudreau do konce tvrdil, že o celé operaci věděla tehdejší Trumpova administrativa, osobně viceprezident Mike Pence, a že se klíčové plánovací schůzky žoldáků odehrávaly přímo v luxusním Trumpově golfovém resortu Doral na Floridě. Bílý dům i venezuelská opozice to okamžitě smetly ze stolu jako blouznění paranoika a označily celou akci za Goudreauovo čistě soukromé, šílené sólo.
FBI následně Goudreauovi převrátila dům naruby a zabavila mu padesát tisíc dolarů v hotovosti. Skutečné zúčtování ale přišlo až s velkým zpožděním. Teprve po čtyřech letech mravenčího vyšetřování byl Goudreau v USA zatčen a federální prokuratura ho obžalovala z nelegálního vývozu zbraní, pašování kulometů a porušení zákona o kontrole vývozu zbraní. Na začátku roku 2025 ho soud sice propustil na kauci dva miliony dolarů, ale jeho dny na svobodě byly sečteny.
Poslední útěk
Příběh o muži, který chtěl válčit jako ve videohře, dostal v březnu 2026 naprosto šokující, finální rozuzlení. Jordan Goudreau měl stanout před federálním soudem v Tampě. Jenže když soudce třetí den marně čekal, až obžalovaný vstoupí do jednací síně, v sále zavládlo hrobové ticho.
Goudreau k soudu nedorazil. Probační úředníci vzápětí zjistili, že jeho elektronický náramek, který musel povinně nosit na kotníku, leží odhozený v trávě. Goudreau se rozhodl pro svůj poslední, zoufalý manévr: přestřihl náramek a uprchl neznámo kam. FBI po něm vyhlásila celostátní pátrání, jeho dvoumilionová kauce propadla státu a filmařka, která o něm zrovna natáčela dokumentární film, policii přiznala, že jí Goudreau do očí řekl, že už se do vězení nikdy nevrátí. Z muže, který chtěl zatýkat diktátory, se v roce 2026 stal mezinárodní štvanec na útěku před vlastní vládou.
Když epilog píše sama realita
Operace Gideon tedy nakonec nesvrhla vůbec nikoho. Naopak se stala hezkým dárkem pro propagandu Nicoláse Madura. Desítky nešťastných venezuelských exulantů, kteří žoldákům uvěřili, dostaly u tamních soudů drakonické tresty od 20 do 30 let. A generál Clíver Alcalá, který měl akci zaštítit v Kolumbii, raději ještě před vyplutím člunů sám utekl a vzdal se americké protidrogové agentuře DEA.
Zůstává tak jen hořká pachuť nad lidskou naivitou. Desítky mužů vsadily své životy a svobodu na plán, jehož autor ho líně řídil z gauče přes satelitní telefon, zatímco jeho vlastní velitelská loď trčela kvůli banální poruše v přístavu. Válka vedená jako videohra má totiž jednu zásadní nevýhodu. Když na obrazovce blikne nápis Game Over, v reálném životě už nikdo tlačítko RESTART nezmáčkne.
Další zdroje:
