Článek
Scéna pro naivní snílky
Londýn, podzim 1822.
V přístavu nad řekou Temží se líně převaluje hustá, lezavá mlha. Na palubě lodi Honduras Packet panuje vzrušený hluk. Desítky skotských řemeslníků, lékařů a úředníků si naposledy upravují kabáty a mávají příbuzným na břehu. V kapsách křečovitě svírají nablýskané, čerstvě vytištěné bankovky a úřední listiny s pečetí. Všichni věří, že kupují lístek ke štěstí. Plují totiž do Poyaisu. Bájné země v Karibiku, kde kukuřice roste sama, řeky jsou plné zlata a v hlavním městě se tyčí mramorové bulváry s budovou opery.
Mělo to však jeden mrazivý háček. Tento tropický ráj nikdy neexistoval.
Kdyby Gregor MacGregor svůj podvod naplánoval jako čistě papírovou, chladnou operaci, možná by ho dnes znal jen úzký okruh historiků. Kdyby jen prodával falešné dluhopisy fiktivního státu v londýnských bankovních domech, inkasoval peníze a zmizel, byl by to obyčejný zločin. On ale udělal něco mnohem zrůdnějšího a nepochopitelnějšího. Na svou vysněnou, vymyšlenou zemi skutečně vypravil lodě plné živých lidí. Stovky Skotů prodaly střechu nad hlavou, sbalily celoživotní úspory a s dětmi v náručí vypluly vstříc zelenému peklu. Když se na druhém konci světa probudili, nenašli opulentní metropoli, ale smrtící močál plný moskytů. Domů se nakonec vrátila sotva necelá pětina z nich.
Gregor MacGregor - portrét z roku 1804
Generál, který vždy utekl první
Gregor MacGregor se narodil roku 1786 do drsné skotské vysočiny. Už v šestnácti letech vstoupil do britské armády, právě když se Evropa začínala zmítat v napoleonských válkách. Sloužil v Portugalsku u elitní jednotky, která si později pro svou neústupnost vysloužila přezdívku „Die-Hards“ (Tvrďáci). MacGregor sám však z armády odešel ještě předtím, než jednotka prošla svou nejslavnější krvavou bitvou u Albuery. To mu ale později nebránilo nosit na hrudi portugalský řád a tvrdit, že ho získal za hrdinství v první linii. Lhaní, vymýšlení si vlastních zásluh a chorobná ješitnost u něj byly vrozeným talentem dlouho předtím, než se staly jeho výnosnou živností.
V roce 1812 ucítil příležitost v Jižní Americe. Přidal se k revolučním jednotkám Simóna Bolívara ve venezuelské válce za nezávislost. Díky svému nepopíratelnému charismatu se rychle vypracoval až na generála. Skutečně bojoval jménem Venezuely i Nové Granady. Slavné bylo zejména jeho obtížné, měsíční ústupové tažení severní Venezuelou v roce 1816. Jenže jeho ego bylo bohužel větší než jeho odvaha. V roce 1817 na vlastní pěst s hrstkou mužů obsadil španělský Amelia Island na Floridě, vztyčil tam prapor se zeleným křížem a vyhlásil bizarní, krátce žijící „Repúblicu Floríd“. Po pouhých 67 dnech, kdy mu došly peníze i podpora, však ostrov v noci v tichosti opustil.
Následovala dvě vojenská tažení, která dokonale odhalila jeho charakter. V obou případech nechal své armády napospas osudu ve chvíli, kdy se válečné štěstí obrátilo proti němu. Zatímco on sám zběsile utíkal do bezpečí, jeho vlastní věrní vojáci byli v druhém případě royalisty pochytáni a bez milosti popraveni. Naštvaný Bolívar ho za to z Velké Kolumbie doživotně vyhostil s jasným vzkazem: pokud se ten skotský zběh ještě někdy vrátí, bude okamžitě postaven ke zdi a zastřelen. MacGregor byl na dně. Neměl armádu, neměl vlast, neměl čest. Měl ale úžasný dar řeči, kterým dokázal lidi uhranout. A ten se chystal zpeněžit v tom největším stylu.
Království zrozené z jedné sklenky rumu
Na divokém Mosquitském pobřeží, které dnes tvoří hranice mezi Nikaraguou a Hondurasem, tou dobou vládl domorodý panovník George Frederic Augustus. MacGregor se s ním během svých toulek setkal. Od krále, kterého opil laciným alkoholem, dostal za drobnou bezvýznamnou službu skromný dar - příslib kusu nehostinné, bažinaté půdy v džungli.
Z tohoto nepatrného zrnka reality vyrostla ta nejdrzejší a nejpromyšlenější lež 19. století. MacGregor se v roce 1821 vrátil do honosného Londýna, oblékl si pompézní uniformu plnou falešných řádů a prohlásil se za „Jeho Výsost Cazika Poyaisu“ -dědičného panovníka rozvinuté, pohádkově úrodné a hluboce civilizované kolonie. Tvrdil, že mu král toto suverénní území věnoval jako dar. Že mu domorodý vládce žádnou takovou hodnost ani právo prodávat půdu nikdy nedal, se svět dozvěděl až o dva roky později. To už ale v Karibiku tlejí stovky lidských těl.
Stát, který fungoval jen na papíře
Londýnská smetánka byla MacGregorem fascinována. Skotský dobrodruh neponechal nic náhodě a rozjel marketingovou kampaň, která neměla v tehdejším světě obdoby:
- Najal hudebního skladatele, který složil velkolepou poyaiskou hymnu.
- Zaplatil pouliční zpěváky, kteří ji ve dne v noci zpívali v londýnských uličkách.
- Nechal namalovat obří, honosná plátna hlavního města St. Joseph, kde se tyčily antické bulváry, moderní přístav a obří budova opery.
- Vydal tlustého, 350 stránkového průvodce plného smyšlených statistik o neuvěřitelné úrodě (tvrdil, že kukuřice tam roste sama a třikrát do roka) a ideálním tropickém klimatu.
Sepsal propracovanou poyaiskou ústavu, navrhl státní vlajku, založil fiktivní rytířské řády a v centru Londýna otevřel oficiální „Bank of Poyais“. Zde nechal natisknout přes sedmdesát tisíc kusů nablýskaných bankovek poyaiských dolarů. Vzápětí začal prodávat pozemky v tomto „ráji“ za dva šilinky a tři pence za akr – což byla tehdejší denní mzda chudého dělníka. Bohatým důstojníkům pak za těžké peníze prodával velitelské posty v neexistující poyaiské armádě. Korunou všeho bylo, když přes prestižní londýnskou banku vypsal oficiální poyaiské státní dluhopisy v hodnotě 200 000 liber. Peníze se mu sypaly do kapes proudem. A podvodník se rozhodl, že je čas poslat první herce na scénu.
Bank of Poyais „dolař“, vytištěný ve Skotsku. MacGregor tyto bezcenné bankovky vyměňoval s potenciálními osadníky a bral jim za to jejich skutečné
Lodě plné snílků
10. září 1822.
Z londýnského přístavu vyplouvá loď Honduras Packet. Na palubě sedí sedmdesát nadšených osadníků. Jsou mezi nimi vážení lékaři, zkušení právníci a profesionální bankéř. Všichni mají v kapse MacGregorem podepsané jmenovací dekrety na vysoké posty v poyaiské státní správě. Ještě před vyplutím je „Jeho Výsost“ laskavě požádala, aby si všechny své britské libry v jeho bance vyměnili za poyaiské dolary. Vždyť v civilizovaném ráji přece nebudou platit cizí měnou.
O čtyři měsíce později, 22. ledna 1823, vyplouvá ze skotského přístavu Leith druhá, mnohem větší loď – Kennersley Castle. Na palubě se mačká další dvě stě osadníků. Převážně jde o chudé, ale pracovité rodiny z Edinburghu a Glasgow. Truhláři, krejčí, kováři a obchodníci, kteří uvěřili pohádce o nové, čistě „skotské kolonii“ v Novém světě. Všichni věřili, že plují za lepším životem. Netuší, že si koupili jízdenku na masový hřbitov.
Kruté procitnutí v zeleném pekle
Když lodě po nekonečných týdnech na oceánu konečně dorazily k ústí řeky Black River, osadníci nadšeně vyběhli na palubu. Očekávali pohled na mramorové bulváry, střechu honosné opery a nábřeží plné kočárů. Místo toho jim zamrzly úsměvy na rtech. Před nimi se rozprostírala jen nekonečná, neprostupná stěna tropické džungle. Žádné město neexistovalo. Našli jen pár polorozpadlých dřevěných trosek z dávno opuštěné koloniální osady ze sedmnáctého století a hrstku domorodců a amerických poustevníků.
Zoufalství se proměnilo v čistou apokalypsu, když se strhla prudká tropická bouře a odnesla na otevřené moře loď Honduras Packet i s většinou nevyloděných zásob. Podplukovník Hector Hall, kterého MacGregor jmenoval poyaiským guvernérem, pochopil, že naletěli monstru. Sedl do provizorního člunu a vydal se hledat pomoc zpět do civilizace. Mezi zbylými osadníky propuklo šílenství a beznaděj.
S příchodem období dešťů se tábor proměnil v bažinu plnou moskytů. Udeřila malárie a žlutá zimnice. Lidé umírali v horečkách v blátě, s bezcennými poyaiskými bankovkami v kapsách. Jeden z osadníků, který doma ve Skotsku zanechal rodinu s vidinou, že se stane váženým dvorním ševcem poyaiského dvora, neunesl realitu a prohnal si hlavu kulkou. Skotský tesař James Hastie, kterému v bažině zemřely dvě malé děti, si do svého deníku zapsal slova, ze kterých dodnes mrazí:
„Vypadalo to, jako by se spojily vůle prozřetelnosti a všechny okolnosti k jejich záhubě.“
Záchrana, která přišla pozdě
Na jaře roku 1823 objevila umírající trosečníky britská loď Mexican Eagle a v zuboženém stavu je nadvakrát odvezla do bezpečí v Belize. Krátce předtím se na pláži objevil i sám skutečný mosquitský král George Frederic Augustus. Šokovaným Skotům osobně oznámil krutou pravdu: MacGregorovi nikdy žádný titul nedal a žádnou půdu mu neprodal. Celé území patřilo domorodcům a osadníci tu byli nelegálně.
Statistika MacGregorovy lži byla děsivá. Z přibližně 250 až 270 nevinných lidí, kteří z Británie vypluli, jich přes 180 zemřelo hlady, na nemoci nebo naprostým vyčerpáním. Domů do Skotska se nakonec vrátila sotva necelá pětina. Nejneuvěřitelnější na celém případu ale bylo, že řada přeživších MacGregora i po návratu do vlasti fanaticky obhajovala. Tvrdila, že panovník Poyaisu je v tom nevinně a za všechno mohou jeho podřízení. Tak hluboko jim tenhle charismatický ďábel dokázal nasadit svou pravdu do hlavy.
Pařížský podvod a triumf u soudu
Když se zprávy o masovém hrobě v Karibiku dostaly do Londýna, vypuklo celonárodní zděšení. Věřitelé a pozůstalí žádali MacGregorovo okamžité zatčení a provaz. Jenže arcipodvodník zachoval ledový klid. Ještě v říjnu 1823 stihl v Londýně narychlo vypsat druhou poyaiskou půjčku v hodnotě dalších 200 000 liber a s kufry plnými zlata bleskově zmizel do Paříže.
Tam, k naprostému úžasu moderních historiků, rozjel ten samý podvod nanovo. Vydal upravenou poyaiskou ústavu – tentokrát Poyais prezentoval jako demokratickou republiku a sám sebe jmenoval prezidentem. V srpnu 1825 přes francouzské bankéře vypsal novou státní půjčku ve výši 300 000 liber. Francouzská policie zbystřila až ve chvíli, kdy stovky francouzských občanů začaly na úřadech hromadně žádat o pasy a víza do země, kterou nikdo nemohl najít na žádné mapě světa. V prosinci 1825 spadla klec a MacGregor skončil ve francouzské cele.
V roce 1826 stanul před pařížským soudem. Byl obžalován z gigantického podvodu. Výsledek? MacGregor zapojil veškerý svůj skotský šarm, zmanipuloval porotu a byl kompletně osvobozen. Soud poslal za mříže pouze jednoho z jeho naivních společníků. Když se vrátil do Británie, policie ho sice na týden zadržela, ale bez obvinění ho musela propustit. Informace tehdy putovaly pomalu a MacGregor v menším měřítku úspěšně prodával pozemky v Poyaisu v různých městech až do hlubokých třicátých let 19. století. Pověst se zkrátka dala v novém městě vždycky vybudovat od nuly.
Generál se zlatou rakví
V roce 1838 mu zemřela manželka a stárnoucí podvodník se rozhodl pro svůj poslední velký únik. Vrátil se do Venezuely. Tamní vláda a jeho staří spolubojovníci z dob válek za nezávislost si už nepamatovali jeho zběsilé útěky z bojiště, ale viděli v něm legendárního hrdinu.
Venezuelská vláda mu slavnostně obnovila generálskou hodnost, vyplatila mu obří finanční sumu jako zpětný žold za válečné roky, přidělila mu luxusní doživotní penzi a udělila státní občanství.
Gregor MacGregor, muž, který poslal stovky svých krajanů na jistou a krutou smrt kvůli zemi, která nikdy neexistovala, zemřel v luxusu v Caracasu 4. prosince 1845 ve věku osmapadesáti let. Byl pohřben do národní hrobky s nejvyššími vojenskými poctami a salvami armády. Dostal přesně to oficiální uznání a lesk, pro které byl celý život schopen jít přes mrtvoly.
To nejděsivější na celém příběhu o Poyaisu totiž není skutečnost, jak bezostyšně MacGregor lhal, ale mrazivé zjištění, jak snadno mu to procházelo. Lidé totiž zoufale chtěli věřit pohádce, že objevili svůj vlastní kousek nedotčeného tropického ráje dřív, než na něm kdokoli jiný stihl vztyčit vlajku.
Zdroje:
