Článek
Jmenuji se Markéta Horáčková, je mi 41 let a až do loňského září jsem si myslela, že mým největším problémem je manžel Honza. Nebyl. Ještě jsem totiž neznala Jakuba.
Ale začnu pěkně od začátku…
Pondělí jako každé pondělí
Říká se, že každý velký příběh začíná malým okamžikem. Napoleona prý nakoplo jablko nebo ho srazilo z koně. Záleží, koho se ptáte a jak moc mu záleží na historické přesnosti. U mě to bylo jedno pondělí v září, když jsem šla z práce domů. V každé ruce tašky s nákupem, na rameni pohupující se kabelku a neskutečně mě tlačily boty.
Tu trasu jsem šla už tisíckrát a mohla bych ji ujít poslepu, v kómatu nebo klidně v obojím. Míjela jsem trafiku, kebabárnu, kadeřnictví s kosmetikou, poštu a jako vždy si nadávala, že jsem si zas vzala tydle zatracený boty.
A pak jsem se zastavila. Nečekaně. Pod billboardem nad lékárnou U Zeleného kříže.
Na billboardu byl chlap.
To by samo o sobě nebylo nic výjimečného - chlapi jsou na billboardech celkem běžně. Prodávají piva, auta, někdy pojištění, občas zdravotní matrace pro lidi, kteří se bojí stáří. Jenže tohle nebyl chlap od piva ani od pojištění. Tohle byl chlap od sprchy. Sprchoval se. Ne, že by se sprchoval celý - je to reklama, ne film pro dospělé - ale byl tam vidět od pasu nahoru, mokrý, s pěnou na hrudi a s tím typem čelisti, která se v přírodě normálně nevyskytuje. Víte, co tím myslím. Tu čelist, která vypadá, jako by ji někdo vytesal z jemně opracovaného mramoru speciálně pro tento účel a přitom ji dotyčný nikdy nijak zvlášť nevyužívá - jen s ní mluví, žije a občas se usměje do kamery s výrazem, který říká: já vím, jak vypadám.
Koukal přímo na mě. Nebo spíš skrze mě, někam do dálky, kde zřejmě stojí něco velmi hlubokého a smysluplného. Ve spodní části billboardu se linul nápis: Pocit, který si zasloužíš.
Stála jsem pod tím billboardem, zhypnotizovaná tím krásným chlapem. Hltala jsem jeho tmavé, mokré vlasy, blankytně modré oči, mírně zarostlou hruď, třídenní strniště a stékající kapky. Tašky mě řezaly do dlaní, ale já to ani nevnímala. Před očima mi běžel film - chlap povystoupil z billboardu, natáhl ke mně ruku, smyslně se usmál a vtáhl mě k sobě pod sprchu. Cítila jsem, jak rudnu.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak civěla. Dvě minuty? Možná tři. Možná pět - čas v přítomnosti mokrého, svůdného chlapa plyne jinak. Kolem mě procházeli lidé, někdo za mnou zahuhlal, protože jsem stála uprostřed chodníku jako turistická atrakce, ale mně to bylo jedno. Dál jsem civěla na billboard a myslela si: existuje tohle? Opravdu existuje chlap, který takhle vypadá, takhle se sprchuje a má přitom ten výraz naprostého vnitřního klidu a smyslnosti? A pokud existuje - kde bydlí a je ženatý?
A pak jsem si vzpomněla na Honzu. Mýho Honzu.
Honza se sprchuje pět minut. Vím to přesně, protože koupelna je hned vedle ložnice a já jsem za šestnáct let manželství nedobrovolně změřila Honzovu sprchu přibližně pět tisíc osmsetkrát. Pět minut, bez výjimky, bez ohledu na denní dobu, roční období nebo toho, zda Honza přišel z lesa, kde celý den káceli stromy, nebo jen přešel z gauče na záchod a zpátky. Honzova sprcha je jak švýcarské hodinky - přesná, spolehlivá a absolutně bez překvapení. Po sprše se osuší velkou froté osuškou, kterou pak přehodí přes záchodovou mísu, protože háček na osušky je podle něj moc daleko. Je třicet centimetrů vlevo. Měřila jsem to. Třicet centimetrů je pro Honzu po sprše vzdálenost, která vyžaduje zvláštní úsilí a výjimečnou motivaci, kterou zatím nenašel. Pak přijde do kuchyně v trenkách a říká: co je k jídlu. Ne: Krásně voníš. Ne: Jaký mělas den? Ne: Můžu ti nějak pomoct s večeří?
Co je k jídlu.
Šestnáct let, každý večer, co je k jídlu. Kdybych za každé co je k jídlu dostala dvacku, mohla jsem si už koupit to auto, o kterým přemýšlím od roku dva tisíce osmnáct.
Ač nerada, vrátila jsem se zpátky na zem, odtrhla oči od billboardu a pokračovala domů.
* * *
Pokračování příště.
