Špión Mossadu, kterému uvěřila celá syrská vláda: Neuvěřitelný příběh Eliho Cohena

Krátce před svítáním se na náměstí Marjeh, které Syřané poeticky nazývají Náměstí mučedníků, shromáždily tisíce lidí. Přišly se podívat na popravu. Muž, kterého vedli na šibenici, byl vyhublý po týdnech výslechů a mučení. Měl na sobě bílé roucho. Kolem krku mu uvázali provaz. Dav křičel.

V 3:28 ráno Eli Cohen zemřel.

Nikdo z přihlížejících pořádně nevěděl, koho vlastně popravují. Věděli jen to, co jim řekl státní rozhlas: že jde o izraelského špióna, který se bezmála čtyři roky vydával za syrského patriota. Jenže celý rozsah toho, co Eli Cohen dokázal, jak hluboko se zakousl do syrského státu, jak blízko byl moci, co všechno viděl a slyšel, to Sýrie nepřiznala nikdy. Bylo to příliš trapné.

Nabídli mu funkci náměstka ministra obrany. Měl přístup k místům, kam nesměl ani syrský civilista. Byl přítelem generálů, kteří plánovali válku proti Izraeli.

Cohenův příběh je na hraně uvěřitelnosti. Není to román ani hollywoodský thriller, i když Netflix z něj jeden natočil. Je to věc, která se doopravdy stala. A i šedesát jedna let po jeho smrti se kolem ní odehrávají nové zákulisní pohyby.

Jen loni, přesně v den výročí jeho popravy, provedl Mossad v Damašku tajnou operaci. Vrátil domů 2 500 dokumentů z archivu syrské tajné služby. Jeho tělo tam ale zůstalo.

Eli Cohen se narodil 26. prosince 1924 v Alexandrii. Jeho rodiče byli syrští Židé, jeden z těch komunitních toků, které po staletí plynuly obchodními cestami mezi Káhirou, Damaškem a Bejrútem.

Vyrůstal v prostředí, kde arabština, hebrejština a francouzština splývaly do každodenní samozřejmosti. Byl přirozený lingvista. Jazyky se mu lepily na rty, aniž by se musel výrazněji snažit.

Po vzniku Izraele v roce 1948 se Egypt stával pro Židy nebezpečným místem. Cohenova rodina to věděla. V roce 1957, ve dvaatřiceti letech, přesídlil Eli do Izraele. Oženil se s Nadií, ženou irácko-židovského původu. Měli tři děti a vedli obyčejný život.

Izraelská rozvědka ho ale měla v hledáčku. Přesně takový profil potřebovala: arabsky mluvící, znalý syrských zvyklostí, s tváří, která zapadne do davu. V roce 1960 ho rekrutovala vojenská rozvědka Aman. O rok později přešel pod Mossad.

Než vstoupil do Sýrie, musel nejprve „zemřít“ Eli Cohen a narodit se někdo jiný. Mossad pro něj vytvořil legendu tak propracovanou, že působila až literárně.

Kamel Amin Thaabet, obchodník, vlastenec, syn syrských emigrantů, strávil roky v Buenos Aires, kde se mu dařilo v podnikání. Teď se chce vrátit do vlasti a přispět k jejímu rozkvětu.

Eli odjel do Argentiny v roce 1961, aby legendu oživil. Celý rok žil jako Kamel. Navštěvoval syrské komunity, budoval sítě kontaktů, dával dary organizacím Baasistické strany. Byl štědrý, charismatický, vždy dobře oblečený.

Dávno před Damaškem se stal někým jiným.

V lednu 1962 přistál na damašském letišti poprvé jako Kamel Amin Thaabet. Cizinec s argentinským přízvukem, který se vrátil „domů“.

Damašek šedesátých let byl město napjatých salónů a křehkých loajalit. Baasistická strana právě přebírala moc. Generálové rotovali na křeslech. Paranoia a ambice se prolínaly na každé recepci.

A do tohoto prostředí vstoupil muž, který uměl naslouchat, správně se smát, přinést správné víno a pohladit správná ega.

Kamel Thaabet byl dokonalý společník. Pronajal si luxusní byt naproti sídlu generálního štábu. Bylo to praktické z profesního hlediska, jak poznamenal Mossad. Pořádal večírky, na nichž se scházeli nejvyšší představitelé státu.

A zatímco hosté slavili, Kamel, tedy Eli, přijímal informace. Schémata opevnění na Golanech, pohyby vojsk, plány na odvedení toku Jordánu, slabiny syrské obrany. Všechno pečlivě šifroval a vysílal do Izraele.

Jeho stoupání bylo závratné. Přátelství s generálem Aminem Hafizem, budoucím prezidentem Sýrie, mu otevřelo dveře, za nimiž by normálně stály stráže.

V určitém okamžiku byl Eli Cohen v úzkém kruhu syrské moci tak pevně zakotven, že padl návrh jmenovat ho náměstkem ministra obrany. Byl by to čtvrtý nejvýznamnější člověk v zemi.

Mossad návrh odmítl. Příliš exponovaná pozice, příliš velké riziko. A tady se poprvé objevila trhlina: Cohen byl zklamaný, unavený. Možná, jak spekulují historici, začal zapomínat, kdo doopravdy je.

Nejslavnější epizoda jeho kariéry je zároveň tou nejelegantnější.

V roce 1963 ho syrský generál pozval na prohlídku opevnění na Golanských výšinách. Civilisté tam neměli co pohledávat. Ale Kamel byl přece přítel.

Eli si prohlédl každý bunkr, každou palebnou pozici, každý sklad. A pak přišel s nenápadným nápadem: vojáci tu na přímém slunci trpí nesnesitelným vedrem. Proč nevysadit eukalypty? Rychle rostou a dávají skvělý stín.

Byl to geniální tah. Cohen netoužil po pohodlí syrských vojáků. Věděl, že betonové bunkry jsou z letadel a dělostřelectva neviditelné, ale vzrostlé stromy v suché krajině nikdo nepřehlédne. Potřeboval pro Izrael vytvořit živé navigační terče.

Syřané nadšeně souhlasili. A zasadili je přesně tam, kde to Kamel navrhl.

O čtyři roky později, v červnu 1967, začala Šestidenní válka. Izrael potřeboval dobýt Golany - jednu z nejlépe opevněných oblastí regionu.

Izrael měl však jeden zásadní navigační bod: shluky eukalyptů.

Stromy vyrostlé do plné výšky přesně označovaly syrské bunkry. Izraelští piloti a dělostřelci tak věděli, kam pálit, i bez složitého zaměřování. Pozice nepřítele jim zářily do dálky.

Cohenův pád způsobily dvě věci. Sovětský svaz dodal Sýrii nové technologie pro detekci rádiových přenosů. A Mossad tlačil Cohena do stále riskantnějších relací, vysílal příliš pravidelně, příliš dlouho.

Existuje i alternativní teorie: egyptský špión Rifa'at al-Gamal poznal v novinové fotografii Kamela Thaabeta a varoval arabské služby.

V lednu 1965, brzy ráno, seděl Eli u svého vysílače. Byl uprostřed zprávy.

Syrská kontrarozvědka mu vyrazila dveře. Chytili ho přímo při činu.

Poslední zachycené sdělení, které odeslal, bylo hlášení o schůzce syrského prezidenta s armádním velením. Pak přišlo mrazivé ticho.

Výslechy trvaly týdny. Mučení bylo systematické, ale Cohen neprozradil nic podstatného.

Vojenský soud byl fraška. Rozsudek byl jasný dřív, než začalo přelíčení.

Mnohé státy, včetně Kanady a Francie, apelovaly na milost. Syrský prezident Amin al-Hafiz, Cohenův osobní přítel, odmítl. Možná byl zasažen zradou. Možná věděl, že nemá jinou možnost.

Osmnáctého května 1965 byl Eli Cohen veřejně oběšen. Jeho tělo pro výstrahu ponechali viset šest hodin, fotografovali si ho. Pak ho pohřbili někde v Damašku. Místo dodnes neprozradili.

„Žádám tě, drahá Nadio, abys mi odpustila a starala se o sebe a naše děti… Neplač nad tím, co je pryč. Dívej se dopředu k lepší budoucnosti.“

Nadia čekala. Psala dopisy. Stárla. Dnes je jí devadesát dva let a stále čeká na to, co jí Sýrie nevrátila - manželovy ostatky.

Padl Asad, Sýrie se mění. A právě to otevřelo dveře, které byly šedesát let zamčené.

Osmnáctého května 2025 oznámil izraelský premiér Benjamin Netanjahu a ředitel Mossadu David Barnea, že Mossad získal celý archiv syrské tajné služby týkající se Eliho Cohena: 2 500 dokumentů, fotografií a osobních věcí.

Mezi nimi: jeho pasy, závěť, dopisy, klíče od bytu. Originál rozsudku smrti. A hustý oranžový spis označený jako Nadia Cohenová.

Vyjednávání o vrácení Eliho ostatků však stále pokračují.

Na Golanských výšinách stojí eukalyptové stromy, které si tu dál pokojně rostou. Turisté je mohou navštívit po naučné stezce pojmenované Cohenovým jménem.

V Tel Avivu žije Nadia, stará žena s mladýma očima.

V netflixovém seriálu Agent (2019) Eliho hraje Sacha Baron Cohen. Tentokrát bez humoru, s výjimečnou vážností.

Eli Cohen bývá označován za jednoho z nejlepších špionů 20. století.

Celý svět si ho zapamatoval jako Kamela. Zemřel jako Eli. A stále leží někde v Damašku, v zemi, která mu dala jméno a vzala život.