Článek
Bydlíme ve čtvrtém patře panelového domu na sídlišti Západ, což je název, který vzbuzuje dojem dobrodružství, ale ve skutečnosti znamená pouze to, že leží na západní straně města a bylo pojmenováno zeměpisně, nikoli poeticky.
Výtah funguje tak třikrát do týdne. Ve zbývající čtyři dny slouží jako ozdobná kabina, do které vstoupíte, stojíte a přemýšlíte nad svými životními rozhodnutími, dokud si neuvědomíte, že půjdete pěšky.
V pondělí nefungoval, takže jsem šla pěšky, s taškama, kabelkou a v těch hrozných tlačících botách. Už jsem si stokrát říkala, že je přestanu nosit, ale pak si je stejně obuju, protože jsou tak elegantní a k hnědé kabelce se mi stejně žádné jiné nehodí.
Čtvrtý schod odspodu skřípe. Skřípe přibližně sedm let. Sedm let mi Honza slibuje, že se na to podívá. Dívá se na to tak, že každý večer po příchodu domů na ten schod šlápne, uslyší skřípnutí a řekne: jo, furt skřípe. A jde dál. Je to jako forma inventury. Inventura domácích problému, průběžně aktualizovaná, nikdy nevyřešená.
Klíč se zasekl v zámku, což není nic neobvyklého od chvíle, kdy náš Martin před třemi lety strčil do zámlku žvýkačku, protože chtěl zjistit, co se stane. Stalo se přesně to, co se stát muselo a co by každý rozumný člověk předpokládal: zámek přestal fungovat normálně a začal fungovat jen tehdy, když klíčem otočíte nejdřív doleva, pak trochu doprava, pak zatlačíte na dveře kolenem a teprve pak otočíte doprava. Martin byl za tento experiment potrestán zákazem tabletu na dva týdny, ale zámek zůstal. Honza říká, že se na to podívá.
Vešla jsem dovnitř. „Čau!“ zavolal Honza z obýváku. Pozdrav, který v překladu znamená: jsem tady, vím že jsi přišla, nemusím vstávat.
Obývák. Gauč. Honza. Pivo. Fotbal. Standardní večerní konfigurace, funkční v pondělí stejně jako v úterý, středu, čtvrtek a víkendu, s výjimkou chvil, kdy v televizi není nic s míčem - tehdy Honza přepíná mezi kanály s výrazem člověka, který ztratil řidičský průkaz a neví jak se dopravit z bodu A do bodu B. Honza leží na gauči ve svých šedých teplácích - šňůrka vybledlá po mnoha pracích, jedno koleno protrhané způsobem, který by na módním mole byl záměrný, ale u Honzy je prostě protrhané - a na hrudi mu balancuje půllitr piva s precizností, která by u chirurga byla žádaná, ale u manžela na gauči spíše znepokojující.
Honza zvládá dýchat tak, aby pivo nespadlo. Je to talent, který rozvíjel léta a zdokonaloval ho s každým zápasem. Kdybychom pořádali olympiádu domácích dovedností, Honza by v této disciplíně bral bezpochyby zlato.
Na tričku má napsáno SPORTTEAM. Tričko existuje od roku dva tisíce čtrnáct, kdy ho Honza koupil na výstavě sportovního vybavení, kam ho vzal jeho kolega Láďa, který tam šel kvůli rybářským prutům a odešel s prutem, čepicí a přesvědčením, že výstava sportovního vybavení je nejlepší místo na světě. Honza odešel bez prutu, ale s tričkem a s dojmem, že udělal dobrý nákup. Tričko nosí s věrností, která by dojala každého výrobce textilu. Má dokonce dvě - jedno světlejší a jedno tmavší, pro různé příležitosti, jak mi jednou s naprostou vážností vysvětlil. Kdy přesně nastávají tyto různé příležitosti, jsem za šestnáct let nezjistila. Obě trička vypadají stejně.
„Jaký byl den?“ zeptal se, aniž by sejmul oči z obrazovky. „Normální. Dvacet zákaznic, Věra si stěžovala na záda, dodávka aviváže dorazila o hodinu později a já neobědvala, protože Petra šla k zubaři.“
„Hm.“ Napil se piva. Na obrazovce se něco stalo - někdo kopl do míče, nebo někdo nekopnul, nebo rozhodčí zapískal, nebo měl zapískat a nezapískal - Honza vydal hluboký zvuk, který mohl znamenat spokojenost stejně tak jako zoufalství, radost nebo hlubokou životní bolest. Za šestnáct let jsem se naučila, že u Honzy a fotbalu jsou tyto dvě věci téměř nerozeznatelné.
„Nikola je doma?“ zeptala jsem se. „Nevím.“ „A Martin?“ „Za dveřmi něco bouchalo.“ Za Martinovými dveřmi vždy něco bouchá, střílí, exploduje nebo vydává zvuky, které se v přírodě nevyskytují a pravděpodobně ani nevyskytnou. Martinovi je čtrnáct let, hraje hry a komunikuje v jednoslabičných odpovědích, přičemž jeho komunikační repertoár tvoří přibližně šest položek: jo, ne, hm, nevím, co a mlčení, které může znamenat cokoli.
Jednou za čas vyleze z pokoje pro jídlo nebo internet - přičemž internet je v našem bytě samozřejmě všude, ale Martin má teorii, že v kuchyni je signál lepší, a tak tam chodí stát se svým telefonem jako malý věštec u zdroje pravdy. Stojí tam, kouká do telefonu, pak se otočí a jde zpátky. Celá akce trvá třicet sekund. Nevím jestli internet v kuchyni je opravdu lepší nebo jestli Martin potřebuje jednou za čas vidět jiný strop. Šla jsem do kuchyně.
V lednici byl: jeden jogurt s příchutí lesní jahody, tři plátky šunky, půl cibule zabalené v igelitu a pět piv. Piva jsou v lednici vždy. Nevím jak tam přibývají - Honza nakupuje, to víme, ale piva jsou v lednici tak přirozeně a samozřejmě jako máslo nebo mléko, jako by tam prostě rostla. Cibule, šunka, brambory ze zásobníku, olej, vejce. Smažené brambory se sázeným vejcem. Jídlo, které mám ráda a které Honza konzumuje s tichým výrazem rezignace - ne otevřené nespokojenosti, Honza není člověk otevřené nespokojenosti, Honza je člověk tiché rezignace, která se projevuje hlavně tím, že si po jídle dá pivo o chvíli dřív než obvykle. Zatímco jsem loupala brambory, otevřely se dveře Nikolina pokoje.
Nikole je šestnáct let, má po mně vlasy a po Honzovi přímočarost, která by u diplomata nebo terapeuta představovala vážnou překážku kariéry, ale u šestnáctileté dívky je to vlastně osvěžující, protože víte přesně kde s ní jste. Vlezla do kuchyně, otevřela lednici, prohlížela ji třicet sekund s výrazem vědce, který zkoumal vzorek a výsledky ho zklamaly, zavřela ji a prohlásila: „Není tu nic k jídlu.“ „Večeře bude za dvacet minut.“ „Ale já mám hlad teď.“ „Nikolo.“ „Jo, jo.“ Otevřela lednici znovu, jako by se situace za posledních deset vteřin mohla změnit a lednice mohla mezitím doplnit zásoby. Vzala jogurt. Podívala se na něj s výrazem, který říkal: to tedy není ono, ale beru co je. Odešla. Za pět minut přišla zpátky, prázdný kelímek postavila na linku - ne do koše, prostě na linku, deset centimetrů od koše, vzdálenost podobně nepřekonatelná jako ten Honzův háček na osušky - a zmizela. Brambory. Olej. Pánev. Vejce. Sůl. „Markéto, víš kde je dálkový ovladač?“ zavolal Honza. „Na gauči.“ „Tady není.“ „Pod polštářem.“ Ticho. Pak: "Jo, tady je. Díky.
„Marine, večeře!“
Za Martinovými dveřmi přestaly exploze. Pauza, která trvala přesně tak dlouho, aby bylo zřejmé, že Martin neslyší jídlo jako prioritní výzvu, ale nakonec přece jen - kroky, dveře, Martin. Přišel ve svých šedých teplácích. Syn zdědil po otci nejen barvu tepláků, ale i způsob jejich nošení - s naprostou přirozeností, jako by tepláky byly jediným logickým řešením otázky, co si vzít na sebe. Na hlavě měl sluchátka, která při pohledu na mě sjela na krk. To je Martinův kompromis - sluchátka jsou z uší, ale zůstávají v dosahu, pro případ že by se konverzace ukázala jako nezajímavá a bylo by třeba rychle se vrátit k hudbě nebo hře nebo čemukoli, co se za těmi dveřmi děje.
„Martine, sluchátka dolů.“ „Jsou dole.“ „Na krku nejsou dole.“ Pohled, který říkal: to je přece skoro to samé. Sluchátka putovala do kapsy. Vítězství, které se počítá. Jedli jsme. Honza jedl a sledoval telefon, protože zápas ještě neskončil a televize byla daleko, ale telefon byl tady. Nikola jedla a psala zprávy s rychlostí, která naznačuje, že šestnáctileté dívky vyvinuly schopnost komunikovat prsty nezávisle na zbytku těla. Martin jedl s tím svým klidným, rovným výrazem, který po čtrnácti letech pořád nedokážu číst - hluboké myšlenky, nebo prázdno? Spokojený, nebo nespokojený? Přemýšlí o smyslu života, nebo o tom, co bude hrát po večeři? Záhada.
Já jsem jedla a myslela na toho chlapa z billboardu. Na tu čelist. Na tu pěnu na hrudi. Na POCIT, KTERÝ SI ZASLOUŽÍ.
„Bylo to dobrý,“ řekl Honza. Toto je Honzův nejvyšší stupeň kulinářského ocenění. Existuje pouze jeden stupeň - bylo to dobrý. Pod tímto stupněm je ticho, které nastává v případě jídel jako zelná polévka nebo luštěninový vývar, která Honza konzumuje s výrazem člověka plnícího povinnost. Nad tímto stupněm není nic, protože bylo to dobrý funguje pro smažené brambory stejně jako pro svíčkovou, pro párek v rohlíku stejně jako pro slavnostní večeři. Je to kulinářský teploměr nastavený na věčných dvacet stupňů - spolehlivý, předvídatelný a naprosto bez informační hodnoty. „Díky,“ řekla jsem. „Já umyju nádobí,“ řekl Honza. To mě vždy trochu zarazí, i po šestnácti letech. Honza umývá nádobí. Ne každý den, ale pravidelně, a dělá to s metodičností hodnou chirurga - každý talíř třikrát přejede houbičkou, každou vidličku zvlášť. Trvá mu to dvakrát tak dlouho jako mně a spotřebuje přitom třikrát tolik mycího prostředku, ale dělá to. Nádobí je Honzův příspěvek do domácího provozu, jeho vybraná disciplína, jeho oblast. Nepoděkuju mu za nádobí, stejně jako on nepoděkuje mně za večeři, za úklid, za to že vím, kde je dálkový ovladač a háček na osušky je třicet centimetrů vlevo. Asi tak to funguje. Nebo asi tak to fungovalo, dokud jsem nepotkala Jakuba Procházku.
* * *
Pokračování příště
