Cesta do Ameriky se zastavila. Nejen Čechům

Přiznám se rovnou: tu stránku si obnovuju taky. Ne proto, že bych už měl vyhráno a čekal na vízum – ale protože se s rodinou chystáme přihlásit do příštího kola, jakmile se konečně otevře. Jenže čím déle to sleduju, tím jasnější je, že letos to není jen byrokratická rutina, na kterou jsem byl zvyklý z předchozích ročníků. Je to nejzapeklitější imigrační kauza roku – a týká se lidí od Prahy po Káhiru, od Lagosu po Georgetown na Kajmanských ostrovech.

Tihle lidé dnes obnovují stejnou stránku jako já, jen s mnohem vyšší sázkou. Někteří z nich už dávno mají výsledky losu – čekají na něco mnohem obyčejnějšího a zároveň dramatičtějšího: jestli jim úřad v poslední chvíli vystaví vízum, na které čekali celý rok, nebo jestli jim ho stát nechá propadnout přesně o půlnoci.

Diversity Visa Program, česky spíš známý jako „loterie o zelenou kartu“, je jeden z mála způsobů, jak se dostat natrvalo žít a pracovat do USA bez toho, aniž byste měli amerického zaměstnavatele, příbuzného s občanstvím nebo pár milionů dolarů na investici. Ministerstvo zahraničí USA každý rok losuje zhruba 55 000 víz mezi miliony přihlášených ze zemí, které do Ameriky jinak migrují málo – čistě počítačovým losem, bez ohledu na to, kdo se přihlásil dřív nebo naposled.

Zní to jako suchá byrokracie. Jenže právě letos se z ní stal jeden z nejsledovanějších imigračních sporů v USA – a důvod, proč se možná na jaře 2027 žádná nová registrace vůbec neotevře.

V prosinci 2025 došlo v USA ke střelbě na Brownově univerzitě a k vraždě profesora na MIT. Když vyšetřovatelé zjistili, že podezřelý se do Spojených států dostal právě přes diverzitní vízový program, ministryně vnitřní bezpečnosti Kristi Noemová takřka okamžitě oznámila přes sociální sítě, že se celý program pozastavuje. Ministerstvo zahraničí následně zablokovalo vydávání všech diverzitních víz „z bezpečnostních důvodů“ – a to plošně, bez ohledu na to, že drtivá většina z tisíců žadatelů s celým případem neměla nic společného.

Od té chvíle se výherci ročníku 2026 ocitli v pasti: mohli dál chodit na pohovory, dokládat lékařské prohlídky, platit poplatky – ale vízum jim nikdo nesměl vystavit.

V srpnu 2026 se situace zlomila – u federálních soudů hned ve dvou nezávislých řízeních (Medani v. Trump v Kalifornii a spojené žaloby Ivanov, Chersak a Saito ve Washingtonu). Soudci došli k témuž závěru: plošné pozastavení bylo, slovy jednoho z nich, „svévolné a nepřiměřené“ a odporovalo zákonu o správním řízení. Nařídili ministerstvu vydávání víz obnovit.

Na papíře to vypadalo jako jasné vítězství žadatelů. V praxi se ale ukázalo, že vyhrát u soudu a donutit úřad, aby příkaz skutečně naplnil, jsou dvě různé věci. Podle žalobců se tempo zpracování po vynuceném obnovení pohybovalo na zlomku toho, co bylo běžné před pozastavením – tehdy úřady zvládaly celosvětově 1 000 až 1 500 víz týdně, po srpnovém příkazu to bylo zpočátku jednotky. Advokátka zastupující část žadatelů to vyčíslila takto: z 1 196 jmenovaných žalobců mělo do konce září schválené vízum jen zhruba 9 procent.

Právníci žadatelů kvůli tomu na konci září podali návrh, aby soud uznal vládu vinnou z pohrdání soudem (tzv. civil contempt), a žádali, aby soud nařídil prodloužit zpracovávání i po 30. září a vyhradit část z přibližně 40 000 nevyužitých víz pro lidi, kteří se do uzávěrky nedostali jen kvůli měsícům prošvihnutým samotným pozastavením. Jeden z právníků to shrnul stroze: „Vláda si z tohoto soudního příkazu udělala legraci.“

Háček je v tom, že samotný konec fiskálního roku – 30. září – je daný zákonem, ne rozhodnutím úřadu ani soudu. Nevyzvednuté vízum tímto dnem propadá bez náhrady a nepřevádí se do dalšího roku. Ani vítězná žaloba tohle nedokáže obejít – může nanejvýš přimět soud, aby vládu potrestal, nebo najít výjimku pro konkrétní žalobce.

Zatímco se řešil osud letošních výherců, paralelně se odehrával ještě podivnější spor – o registraci do příštího kola, DV-2027. Ministerstvo zahraničí mělo podle zavedeného zvyku otevřít přihlašování na začátku října 2025. Místo toho jen opakovaně oznamovalo, že datum „oznámí, jakmile to bude možné“ – a rok se přehoupl, aniž by k tomu došlo.

Imigrační kancelář Red Eagle Law kvůli tomu podala žalobu přímo na ministra zahraničí Marca Rubia s cílem přinutit úřad registraci otevřít soudní cestou. Na jednání 24. září federální soudkyně Jinsook Ohtaová vyslechla něco, co by ještě před rokem znělo jako absurdní obhajoba: vládní právník argumentoval, že splnit zákon je už „doslova nemožné“, protože registrační okno mělo ze zákona proběhnout a skončit ještě před koncem fiskálního roku 2026 – a ten mezitím vypršel. Soudkyně na vládní argumentaci reagovala se zjevnou skepsí, rozhodnutí ale nevynesla hned – odložila je na polovinu října.

Pokud se ukáže, že vláda měla pravdu a soud jí nenařídí program přece jen otevřít, půjde o vůbec první přeskočený ročník v historii programu, který běží od poloviny devadesátých let.

Za všemi těmi čísly a soudními spory jsou konkrétní rodiny, které si kvůli výhře v loterii nechaly ověřit doklady, zaplatily lékařské prohlídky v řádu stovek dolarů a měsíce plánovaly stěhování na druhý konec světa – jen aby zjistily, že jim administrativní chaos může vzít šanci, kterou vyhrály fér a čestně. Nepálští, egyptští, alžírští nebo karibští výherci popisují stejný pocit: měsíce ticha z ambasád, nejasné informace a hodiny odtikávající k půlnoci z 30. září na 1. října washingtonského času – tedy k šesté hodině ranní 1. října u nás v Česku.

Ironií osudu je, že samotný los je matematicky spravedlivý – nezáleží na tom, kdy se kdo přihlásí, ani odkud pochází v rámci oprávněných zemí, každá platná přihláška má stejnou šanci. Jenže co se stane po vylosování, se ukázalo být stejně nejisté jako sám los.

Zásadní otázka teď zní, jestli soud 30. září skutečně nechá vypršet bez výjimky, nebo jestli vláda pod tlakem hrozby „contempt“ najde způsob, jak aspoň část zbývajících víz stihnout vydat. A o pár týdnů později, 14. října, přijde ještě druhé rozhodnutí – o tom, jestli bude vůbec existovat ročník 2027, nebo jestli americká loterie o zelenou kartu po třiceti letech poprvé vynechá kolo.

Jedno je jisté už teď: příběh, který začal jako tragédie na univerzitním kampusu, se proměnil v jeden z nejzapeklitějších přistěhovaleckých sporů roku – a týká se lidí na všech kontinentech, kteří jen chtěli zkusit štěstí. Já osobně budu 14. října sledovat stejně napjatě jako ti, o kterých je tenhle článek – jen s tím rozdílem, že moje rodina do losu ještě ani nestihla vstoupit.

Zdroje: