Článek
V každém věku, v každé generaci, se najde někdo, kdo si troufne hrát roli nositele světla, i když jeho duše žhne temnotou starší, než je lidská paměť. Mluví sladce, krok má měkký jako mech a slova uhlazená jako hedvábí. A přece z nich vane něco chladného, cosi, co připomíná dávné příběhy o padlých andělech. Tak jako tehdy Lucifer povstal proti Bohu ve své pýše, tak dnes povstávají maskovaní „osvícenci“, kteří věří, že právě oni jsou určeni vládnout světlu.
Pýcha bývá vždy první jiskra. A Satan ji zná lépe než kdokoli jiný. Kdo přichází s přehnaným sebevědomím, s touhou být výš než ostatní, s potřebou obdivu a poslušnosti, ten kráčí cestou, která byla popsána už v nejstarších knihách. Sladká slova dokáží člověka pohladit po duši, ale za nimi se může skrývat jed, jenž proudí do života tiše a nenápadně. Stejně jako had v ráji šeptal Evě o moudrosti a poznání, tak i dnešní temné duše šeptají o světle, o hloubce, o duchovní nadřazenosti. A kdo nezná jejich tón, snadno uvěří.
Ale temnota se nikdy neprezentuje jako temnota. Temnota vždy přichází v podobě světla.
Bůh už jednou ukázal, jak dopadá ten, kdo si hraje na světlo.
Lucifer býval nejkrásnějším z andělů. Nositelem světla. Osvícencem nebes. Přesto mu to nestačilo. Chtěl víc. Chtěl stát výš, než kam byl postaven. Chtěl sám usednout na trůn, který mu nikdy nepatřil. A jak to dopadlo?
„Viděl jsem Satana padat z nebe jako blesk.“
— Lukáš 10:18
Žádné odvolání. Žádná diskuze. Žádné „počkejme, až se to usadí“. Padl. A stal se tím, čím byl ve skutečnosti už dlouho. Bytostí, jejíž světlo bylo jen maskou.
Dnes to není jiné. Každý, kdo povyšuje své ego nad pravdu, kdo manipuluje, lže, rozvrací duše a hraje roli proroka, zatímco jeho skutky pálí jako síra… kráčí stejnou cestou. Ne proto, že by byl trestán, ale protože jeho cesta logicky vede do tmy, nikam jinam.
Karma není náhoda. Karma je Boží účetnictví.
Kniha Job vypráví, že i Satan měl limit, hranici, za kterou nesměl. Nevládl člověku. Nebyl pánem osudu. Byl jen zkouškou, jen nástrojem, jen bytostí omezenou vůlí Nejvyššího. A stejně tak dnes: karma nedělá kompromisy s temnotou. Neuzavírá smlouvy. Jen čeká na správný okamžik.
Satan se může tvářit jako prorok dne, ale karma nemá slabost pro jeho argumenty. Neposlouchá jeho řeči. Nezajímá ji pozlátko. Zajímá ji jen jediné: činy.
Činy jsou účetnictví duše. A když se účet uzavře, světlo rozhodne.
Peklo není trest. Peklo je návrat na původní adresu.
Bible mluví jasně: ti, kdo volí temnotu, končí v temnotě. Tak jako Sodoma a Gomora lehly popelem, tak jako boháč v podobenství skončil v plamenech, zatímco Lazarus spočinul v Abrahamově náruči, tak jako andělé vyhnali člověka z Edenu plamennými meči, stejně neúprosně světlo vrací temnotu tam, odkud přišla.
A já věřím, že až ten den přijde, budu stát mezi těmi, kdo obstáli. Mezi těmi, kdo viděli temnotu zblízka a nezalekli se jí. Mezi těmi, kdo se nenechali oklamat líbivými slovy, sladkými řečmi ani falešným světlem.
A budu se dívat, jak Satan znovu padá.
Jako tehdy.
Jako vždycky.
Jako každý, kdo se tváří jako nositel světla, ale jedná jako služebník tmy.
Až půjde zpět tam, kam patří , do hlubin, do ohně, do tmy, do místa, které ho stvořilo a které nikdy nepřestalo být jeho jediným domovem.
Světlo může být trpělivé. Ale není slepé.
A až přijde jeho čas, pravda vyřkne svůj rozsudek. Bez váhání. Bez slitování. Bez kompromisu. Protože spravedlnost má dlouhou paměť. A světlo nakonec vždycky vyhraje.
