Článek
Exorcismus je slovo, které zní jako něco, co mělo zůstat ve středověku, někde mezi dřevěnými lavicemi, latinskými modlitbami a vůní kadidla. Jenže ono nezůstalo. A co víc, i ve společnosti, která je technologicky dál než kdy dřív, se exorcismus vrací jako fenomén, o kterém se znovu mluví. Někdy potichu a s respektem, jindy hlasitě a senzacechtivě. A z určitého úhlu pohledu to vlastně není až tak překvapivé, protože exorcismus není jen rituál proti démonům. Je to i způsob, jak si lidé snaží pojmenovat chaos, jak si vysvětlují věci, které neumí zvládnout běžnými prostředky, a někdy taky způsob, jak si společnost udržuje kontrolu nad tím, co je normální a co už je nebezpečné.
Moderní svět nabízí diagnózy, léky, terapie a vědecké modely. Jenže lidský život se neřídí jen tabulkami. Lidé se hroutí, přestávají spát, mají panické ataky, přichází výbuchy agresivity, stavy odtržení od reality, disociace, záchvaty, deprese, závislosti. Někdy to trvá týdny, jindy roky, a často se to děje v rodinách, které na to nemají nástroje, ani finanční, ani psychické. A pak je tu největší problém. Okolí to neumí unést. Pro člověka, který prožívá něco extrémního, je těžké fungovat, ale pro jeho blízké je často ještě těžší se jen dívat a hlavně vydržet. V takové chvíli exorcismus nabízí jednoduchý obchod: vysvětlení místo nejistoty, rituál místo bezmoci, nepřítel místo složitého problému, naděje místo dlouhodobé práce. Lidé to milují, protože to má jasnou dramaturgii: je tu zlo, je tu boj, je tu vítězství.
Tady je fér říct jednu věc: i kdyby člověk nevěřil na démony, exorcismus může mít reálný dopad. Ne nutně duchovní, spíš psychologický. Exorcismus je extrémně silný rituál a rituály obecně dělají několik věcí: dají lidské bolesti význam, vrátí pocit kontroly a vytvoří silný moment přerodu. Člověk se může chytit pravidel, autority, pozornosti okolí. Proto se může stát, že se člověk po takové zkušenosti uklidní. Ale to ještě neznamená, že v něm byl démon. Někdy je to prostě psychika, která reaguje na silný rámec, emoce, tlak a atmosféru. Exorcismus často funguje i jako přenesení odpovědnosti na něco. Pro trpícího i pro rodinu je to úleva. Když se řekne „tohle není on, to je něco v něm“, najednou je možné pokračovat dál. Jenže tahle úleva může být i past.
V katolické tradici exorcismus není hobby ani volnočasová aktivita. Je to formální úkon, který může vykonávat jen kněz s povolením biskupa. To znamená, že nejde jen o duchovní rituál, ale i o institucionální systém, kde někdo rozhoduje, kdo má právo mluvit o zlu a kdo ne. V praxi je to zároveň o moci, o autoritě, o tom, kdo může říct: tohle je normální, tohle je nemoc, tohle je hřích a tohle je démon. Jakmile se tohle jednou nastaví, začne fungovat jednoduché dělení rolí. Muž je ten, kdo zasahuje, napravuje, vede, přikazuje. Žena je často ta, kterou je třeba opravit.
Když se podíváme do historie, narazíme na jednu nepříjemnou shodu: v příbězích o posedlosti se ženy objevují až podezřele často. A není to náhoda. Ženské tělo a ženská psychika byly dlouho považované za nestabilní, manipulovatelné a příliš emotivní. Zkrátka vhodný cíl. Představa, že žena podléhá zlu snáz, byla pro společnost pohodlná. Vysvětlovala cokoliv, co se nehodilo: vzdor, psychické zhroucení, záchvaty, těžké emoce, traumata, deprese po porodu, nebo i obyčejnou neochotu poslouchat. Z dnešního pohledu by část těchto případů pravděpodobně spadala do psychiatrie nebo terapie. Jenže tehdy psychiatrie nebyla. Byl jen hřích, ďábel a moc. A když se k tomu přidá inkvizice, obraz je ještě tvrdší. Mnoho žen nebylo trestáno za magii. Byly trestané za nezávislost, za to, že věděly moc, za to, že se jich někdo bál.
Tady přichází moderní paradox. Ženy byly historicky často v roli posedlých, inkvizovaných, podezřelých. Jenže současně platí, že právě ženy dnes mají kompetenci stát na druhé straně jako ty, které krizí provází. Moderní svět totiž ví, že mnoho démonických projevů je ve skutečnosti trauma, které se dere ven, tělo v přetížení, nervový systém v panice, dlouhodobé násilí, zneužití, které člověk neuměl říct nahlas, psychická nemoc nebo kombinace všeho. A v těchto situacích je tvrdá autorita často to poslední, co člověk potřebuje. Člověk potřebuje bezpečí.
Slovo exorcistka může znít provokativně, protože v tradičním církevním modelu je tahle role prakticky uzamčená. Jenže bavme se o principu, o tom, kdo umí být s člověkem ve chvíli, kdy se hroutí. Ženy často přistupují k podobným situacím jinak než muži. Mají menší potřebu dominovat, dokážou víc naslouchat, umí pracovat s emocemi bez odsouzení a vnímají jemné signály, které rozhodují, jestli se člověk uklidní, nebo se propadne hlouběji. Zatímco mužský přístup někdy sklouzává k modelu „já proti démonovi“, ženský může být mnohem účinnější: „já s tebou proti tomu, co tě ničí“. To není ezoterika. To je praxe práce s krizí. A v některých případech platí i nepříjemná pravda: když se exorcismus dělá jako demonstrace autority, může to člověka destabilizovat ještě víc.
Největší riziko exorcismu dnes není jen v tom, že to nefunguje. Největší riziko je, že se z něj může stát psychický nátlak, manipulace nebo zástěrka pro násilí. Protože když někomu řeknete „v tobě je zlo“, říkáte mu zároveň i něco dalšího: nemáš právo pochybovat, nemáš právo odporovat, my víme líp než ty. A tady se rituál začne podobat inkvizici. Možná bez pochodní a hranice, ale s pocitem viny, strachu a závislosti na autoritě.
Pokud má exorcismus v dnešní době vůbec nějaké místo, pak jedině tehdy, pokud se přestane dělat jako nástroj dominance a začne se brát jako forma podpory. Bezpečná, nenásilná, neponižující. A hlavně taková, která nikoho neodřízne od odborné pomoci. Protože psychóza, epilepsie nebo těžké trauma se nevyřeší modlitbou. A i kdyby někomu víra pomáhala, nesmí se z ní stát zbraň. Nejhorší, co můžete člověku v krizi udělat, je dát mu pocit, že je monstrum.
Exorcismus je fascinující nejen tím, jestli existují démoni, ale hlavně tím, co z něj děláme my. Jestli je to rituál pomoci, nebo nástroj kontroly, jestli je to poslední záchrana, nebo první násilí, jestli je to duchovní péče, nebo moderní inkvizice převlečená za boj se zlem. A jestli mají ženy v tomhle tématu nové místo, tak ne jako ty posedlé, které někdo zachraňuje, ale jako ty, které umí zachraňovat. Často tiše, často tvrdě, ale někdy líp než muži, protože do toho netahají ego, mocenskou hru ani potřebu vyhrát. A jestli to někoho pohoršuje, možná jen proto, že svět se mění a některým lidem se rozpadá jejich tradiční monopol na svatou pravdu.
