Strach versus etika: Proč někteří pracovníci zdravotních služeb opouštějí místo nehody?

Každý den dochází k dopravním nehodám, které vyžadují okamžitou reakci účastníků i svědků. Ve většině případů lidé instinktivně pomáhají – volají záchrannou službu, poskytují první pomoc nebo alespoň zůstávají na místě a čekají na příjezd záchranářů. Přesto se v některých případech stává, že ti, kteří jsou povoláni k záchraně životů, místo opustí, aniž by poskytli jakoukoli pomoc. Jak je možné, že právě v těchto krizových chvílích selhává základní morální odpovědnost?

Před několika lety jsem byla svědkem nehody, kdy zdravotní sestra srazila dítě školního věku a z místa ujela, aniž by poskytla první pomoc. Tento incident zanechal hluboký dojem a vyvolává otázky o tom, co může vést k takovému jednání u osoby, která se jinak věnuje záchraně životů.

Když dojde k nehodě, mozek reaguje na stres intenzivně. V takových chvílích se může aktivovat bojová nebo úniková reakce, která vede k impulzivnímu jednání – místo racionálního rozhodování přebírají kontrolu základní instinkty. Strach ze zodpovědnosti nebo hrůza z následků může někoho natolik paralyzovat, že místo pomoci zvolí únik.

Účastníci nehody vědí, že budou čelit právním následkům – možná trestnímu stíhání, odebrání řidičského oprávnění či vysokým pokutám. Strach ze ztráty kariéry, společenského odsouzení nebo dlouhého soudního procesu může převážit nad povinností zůstat a pomoci.

Únava a stres mají zásadní dopad na lidské rozhodování. Pokud je člověk dlouhodobě psychicky vyčerpaný, jeho schopnost adekvátně reagovat se snižuje. V takových případech se zvyšuje pravděpodobnost impulzivního jednání, které není v souladu s racionálním uvažováním.

Bez ohledu na vnější okolnosti platí základní pravidlo – pokud se člověk stane účastníkem nehody, jeho odpovědností je zůstat na místě a pomoci. Lidskost by měla být vždy nadřazena strachu. Opustit místo nehody znamená nejen právní, ale především morální selhání.

Řešením tohoto problému může být: