Článek
Občas nám život dává nenápadná znamení o tom, co nás čeká, aniž bychom si toho tehdy byli vědomi. Jeden takový okamžik nastal, když jsem ve vlaku našla knihu, kterou si někdo zapomněl. Její název? Všechny cesty vedou do Říma. Tehdy to byla jen náhoda, kuriózní moment, kterému jsem nepřikládala větší význam. Ale dnes už vím, že některé věci se neodehrávají jen tak.
Stejně tak mě kdysi překvapil dort přímo z Říma, který mi byl přinesen domů – dávno předtím, než jsem vůbec věděla, že tam někdy poletím. Řím byl tehdy jen vzdálený sen, něco nepravděpodobného, co mi připadalo jako svět hrdinů a aristokratů minulých staletí. Jenže osud měl jiný plán.
Po letech jsem se skutečně ocitla v Římě, procházela jeho uličkami a na každém kroku dýchala historii. Byla to cesta plánovaná téměř půl roku dopředu, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se naše malá rodinná skupinka ocitne v centru historického dění – zvolení nového papeže. Bylo to něco, co člověk zažije jen jednou za život.
Možná si v moderní době už tolik neceníme aristokratické kořeny a hrdinství předků, kteří statečně bojovali proti Osmanům, ale historie je stále přítomná. Je v každém kameni římských ruin, v každém slunečním paprsku dopadajícím na starobylé náměstí. A možná nejsem princeznou Annou, ale na tom vlastně nezáleží – být Contessinou je také krásné.
Jak zpívá Virginio: „Balla, scegliti una stella, e mentre il cuore spera, Quello che si può si avvera, e balla.“ A právě Řím mi ukázal, že některé sny se skutečně stávají realitou – v momentu, kdy je nejméně očekáváme.
A tak se stará kniha ve vlaku, zapomenutý dort a dávný film staly nečekanými předzvěstmi skutečné cesty. Možná opravdu platí, že všechny cesty vedou do Říma – někdy i ty, o kterých ani netušíme.
A především nemohu zapomenout na úžasné Římany, kteří nám byli při našem pobytu nesmírně nápomocní. Jejich laskavost, otevřenost a ochota podělit se o krásu svého města byly neocenitelné. Ráda bych jim tímto vyjádřila hluboké poděkování – jejich pohostinnost udělala naši cestu ještě výjimečnější.
