Článek
Česká republika se dlouhodobě potýká s problémem, který se sice periodicky objevuje v médiích, ale jen zřídka vede k systémovým změnám: opakované finanční podvodné chování jednotlivců i firem končí v právní šedé zóně, kde pachatelé unikají trestní odpovědnosti a poškození zůstávají bez skutečné ochrany. V mnoha případech je reakce orgánů činných v trestním řízení prakticky stejná. Odložení věci s odůvodněním, že se údajně nejedná o trestný čin.
Opakující se vzorec: peníze zmizí, odpovědnost nikoliv
Scénář mnoha kauz je téměř identický. Někdo prezentuje sebe nebo svou firmu jako důvěryhodného partnera, nabízí investice či možnost zapojení do nadějného projektu a přesvědčí řadu lidí, aby do spolupráce vložili své prostředky. Když se projekt nevyvíjí dle očekávání a peníze se nevrací, poškození obrátí na policii. Ta věc často zpracovává dlouhé měsíce jen proto, aby nakonec vydala rozhodnutí o odložení případu.
Odůvodnění bývá stejné:
„Nejde o trestný čin, ale o civilně právní spor.“
To v praxi znamená, že poškození mají možnost soudit se o peníze sami, na vlastní náklady, vlastní riziko a s časovým horizontem klidně několika let. Pachatel je mezitím volný, bez sankcí a často i bez reputačních následků.
Právní rámec chrání pachatele lépe než poškozené
Klíčový problém spočívá v tom, že trestní právo pracuje s přísnou definicí úmyslu. Aby bylo možné někoho obvinit z podvodu, nestačí, že způsobil finanční škodu. Musí se prokázat, že již od začátku věděl, že své závazky nesplní a vědomě uváděl klienty v omyl.
Lidé, kteří takové praktiky provozují, však obvykle jednají sofistikovaně a chrání se formulacemi typu:
- „plánujeme“
- „pracujeme na tom“
- „cílem je“
- „předpokládáme“
Žádné garance.
Žádné závazky.
Jen měkké sliby.
Z morálního pohledu je takové jednání devastující a predátorské. Z právního pohledu často „neprokazatelné“.
Je úplně jedno, kde pachatel žije. Stát má nástroje i na dálku
Často zaznívají argumenty typu:
- „on je v zahraničí“
- „to je mimo jurisdikci“
- „policie na něj nedosáhne“
To je ale iluze. Česká republika má k dispozici právní instrumenty, které fungují přes hranice:
- mezinárodní justiční spolupráci,
- extradici,
- evropský zatykač (tam, kde platí),
- spolupráci konzulárních struktur,
- možnosti blokace majetku v zahraničí.
Pokud byl spáchán trestný čin, je úplně jedno, zda pachatel sedí v Brně, v Barceloně nebo na Bali. Orgány si to umějí „ošéfovat“ i na dálku.
Proto jsou všechny výmluvy typu „žije daleko“, „je mimo ČR“, „nelze ho řešit“ zcela irelevantní. Pokud by byla vůle případ otevřít jako trestný čin, řešitelný je.
Není možné, aby lidé brali spravedlnost do vlastních rukou
Občané nemohou suplovat práci soudů či policie. Pokud by se veřejnost uchýlila k neformálním formám tlaku nebo k vlastní definici spravedlnosti, společnost se začne přibližovat chaosu místo práva.
Spravedlnost musí být výkonem státních institucí, ne frustrací obětí.
Jestliže spravedlnost nefunguje, nežijeme v právním státě
Právní stát není proklamace. Je to funkční mechanismus.
A pokud:
- pachatelé unikají vyšetřování,
- věci se odkládají,
- policie rezignuje na hlubší analýzu úmyslu,
- státní zastupitelství nevyužívá plné portfolio nástrojů,
- a oběti se nedovolají nápravy, pak má společnost právo se ptát:
funguje tady právní stát, nebo jen jeho imitace?
Česká republika stojí před problémem, který nelze dál přehlížet: jestliže pachatelé finančních machinací dlouhodobě unikají trestu a oběti se nemohou domoci spravedlnosti, dochází k erozi důvěry v právo a ve stát. A základní poselství by mělo být jasné:
Je jedno, kde pachatel žije. Pokud byl spáchán trestný čin, stát má nástroje, jak ho postihnout. Pokud se to neděje, není to problém geografie, ale problém systému.
