Článek
V devíti letech vstával za prací, ve třinácti opustil školu. Než se Thomas Sean Connery poprvé představil jako James Bond, sloužil u námořnictva, leštil rakve, stál modelem výtvarníkům a zvažoval fotbalovou kariéru. Sláva mu přinesla bohatství, ale připravila ho o soukromí. Z nejslavnější role jeho života nakonec potřeboval také uniknout.
Když se v roce 1962 objevil ve filmu Dr. No, působil, jako by do světa luxusních heren a dokonale padnoucích obleků patřil odjakživa. Klidný pohled, pohotová odpověď, sebejistý pohyb. Jeho Bond dokázal být okouzlující a vzápětí nebezpečný. Connery přitom dlouho znal především edinburské ulice, ranní rozvážení mléka a shánění výdělku.
Tam. Tam Connery
Narodil se 25. srpna 1930 v Edinburghu. Rodina bydlela na adrese 176 Fountainbridge, v nájemním domě v dělnické části města. Otec Joseph pracoval v gumárně a později také jako řidič. Matka Euphemia, které se říkalo Effie, si vydělávala úklidem. V roce 1938 se narodil druhý syn Neil.
Budoucího herce doma znali jako Tommyho nebo Tama. Jméno Sean tehdy ještě nebylo tím, pod kterým by ho vůbec někdo oslovoval.
V bytě bylo málo místa a ještě méně soukromí. Jako malé dítě spal ve spodní zásuvce skříně, která nahrazovala postýlku. Později měl rozkládací lůžko v kuchyni. Ve Fountainbridge se lidé živili převážně manuální prací a na lepší život zbývaly z rodinných výdělků peníze málokdy.
V šest ráno do práce
Přibližně od devíti let pomáhal s rozvážením mléka. Vstával kolem šesté a teprve po práci mířil do školy. Výdělek nebyl jeho kapesným. Rodina s ním počítala.
Pracoval pro družstevní mlékárnu St. Cuthbert’s. Přenášel bedny a vynášel mléko do pater nájemních domů. Peníze předával matce. Něco pro sebe si obstarával dalšími drobnými výdělky, například roznášením novin nebo výpomocí u řezníka.
Pořád tu byl fotbal, kino a čas strávený s ostatními chlapci. Vedle toho však brzy poznal povinnosti, které jeho vrstevníci z pohodlnějších domácností řešit nemuseli.
Chudoba pro něj měla podobu každodenního vstávání a práce, kterou bylo nutné udělat.
Měl odjet do Austrálie. Otec cestu zakázal
Když v září 1939 začala druhá světová válka, bylo mu devět let. Prožíval ji jako dítě a později jako dospívající chlapec.
Školy se zavíraly, vyučování ztrácelo pravidelný řád a část výuky se přesouvala do soukromých domácností. Do vzdělávání zasahovaly obavy z bombardování i evakuace.
Kolem roku 1940 měl také Tom odjet do bezpečí v Austrálii. Patřila k zemím, kam Británie posílala děti před hrozbou náletů. Když se však potopila jedna z lodí převážejících evakuované děti, jeho otec cestu zakázal.
Školu opustil kolem třináctého roku. Rozvážení mléka už nebylo pouze ranní výpomocí. Stalo se jeho zaměstnáním. Odchod dospělých mužů do služby vytvářel práci, do které vstupovali mladší.
Při rozvozu se staral také o koně Tiche. Pečoval o něj a z vlastního výdělku mu kupoval ozdobné růžice a řetízky na postroj. Přestože sám neměl peněz nazbyt, část z nich věnoval právě zvířeti, se kterým trávil pracovní dny.
Matka mu dokázala odkládat peníze. Kolem šestnácti let měl našetřeno přes sedmdesát liber. Chtěl motorku. Nakonec ale koupil piano, na které se nenaučil hrát.
Námořnictvo mělo otevřít cestu z Edinburghu
Do britského královského námořnictva nastoupil ještě jako dospívající, v poválečných letech. Pro mladého muže z jeho poměrů představovalo dobrou nabídku: pravidelnou stravu, oblečení, zaměstnání a možnost poznat svět za hranicemi rodného města.
Z této doby mu zůstala dvě známá tetování. Nápis „Mum and Dad“ patřil rodičům, „Scotland Forever“ rodné zemi.
Zdravotní potíže jeho plány přerušily. Kvůli vředům byl propuštěn a vrátil se do Edinburghu. Ještě před dvacítkou tak musel znovu hledat práci.
Leštil rakve a vydělával si jako model
Následovala manuální zaměstnání, práce plavčíka v Portobellu i leštění rakví. Na poslední povolání nevzpomínal s nadšením. Považoval ho za svou nejhorší práci a přiznával, že mu příliš nešla.
Další výdělek získal díky vypracované postavě. Na Edinburgh College of Art stál modelem při výuce kresby. Studenti se podle něj učili zachytit lidské tělo.
Posilování ho přivedlo i do Londýna na soutěž Mr. Universe v roce 1953. Dostal tip na konkurz do muzikálu South Pacific a získal místo ve sboru. Síla a tělesná zdatnost, které dosud uplatňoval při práci a sportu, mu pomohly také na jeviště.
Zpočátku mu vyhovovalo hlavně to, že má placenou práci a může cestovat. Vážnější herecké ambice přicházely postupně. Fotbal přitom zůstával možností, které se nechtěl snadno vzdát.
Zaujal Matta Busbyho. Mohl zamířit do Manchesteru United
Hrál za skotský Bonnyrigg Rose a dokázal si představit, že by se fotbalem živil. Měl urostlou postavu, byl pohyblivý a na hřišti nešel přehlédnout.
Během několikaměsíčního pobytu v Manchesteru se o něj začali zajímat United. Se zájmem klubu se pojilo jméno Matta Busbyho, skotského trenéra, který z mužstva budoval jednu z největších klubových ikon anglického fotbalu.
Busby vedl United od roku 1945. V roce 1952 s nimi získal ligový titul, první po jednačtyřiceti letech. Brzy poté se začala naplno prosazovat jeho sázka na mladé hráče. Zájem takového trenéra měl pro mladého fotbalistu váhu.
Connery dostal možnost zkusit se v klubu prosadit. S nabídkou bývá spojován i plat pětadvaceti liber týdně, přesná podoba dohody však zůstává nejistá. Jisté místo v prvním mužstvu před ním neleželo. Čekala by ho zkouška, konkurence a teprve potom případná profesionální kariéra.
Pro člověka, který od dětství vydělával vlastníma rukama, to byla lákavá představa. Dělat naplno sport, který miloval, a ještě za něj dostávat zaplaceno.
Do rozhodování vstoupil Robert Henderson, starší americký herec ze souboru. Připomněl mu otázku, kterou si Connery potřeboval zodpovědět: chce být fotbalistou, nebo hercem?
Henderson ho vedl k tomu, aby přemýšlel i za hranice nejbližší výplaty. Co když si zlomí nohu? Co když se do týmu neprosadí? A jak dlouho může na vrcholné úrovni vůbec hrát?
Connerymu bylo kolem třiadvaceti. Na začátek profesionální fotbalové dráhy už to v té době nebyl úplně nízký věk. Vybral si jeviště. Tehdy netušil, že jednou natočí Dr. No. Fotbal uměl a miloval, herectví se teprve učil. Když mu dal přednost, rozhodl se pro práci, ve které ho ještě čekala dlouhá cesta.
Z hřiště do knihovny. Connery objevil nový svět
Při jednom z rozhovorů přišla řeč na Henrika Ibsena. Connery jeho dílo neznal. Henderson mu doporučil, aby si přečetl jeho hry. Po několika týdnech se mladší kolega vrátil, aby si o nich promluvili.
Pro Hendersona to byl důvod věnovat se mu dál. Connery jeho radu skutečně vzal vážně.
Doporučené knihy postupně vytvořily náročný seznam. Patřily na něj Tolstého Vojna a mír, Joyceův Odysseus i Finnegans Wake, Proustovo Hledání ztraceného času nebo román Thomase Wolfa Look Homeward, Angel. K tomu přibývaly hry Williama Shakespeara, Henrika Ibsena, George Bernarda Shawa a Oscara Wildea.
Nebyla to četba, kterou by člověk odbyl během několika cest vlakem. Otevírala mu prostředí a způsoby myšlení, se kterými se ve Fountainbridge neměl příležitost ani čas setkat.
Při turné začal vyhledávat místní knihovny. Přes den četl, večer vystupoval. Vedle toho chodil na divadelní představení a sledoval zkušenější herce.
Všemu nerozuměl. Později to sám připouštěl. Už tím, že se do náročných knih pustil, však získával jistotu, že podobný svět není vyhrazený lidem s lepším vzděláním.
Do přípravy patřily také Stanislavského texty o herectví. Pomáhaly mu přemýšlet o tom, proč postava něco dělá, co chce a co se snaží skrýt.
Herectví pro něj postupně začalo znamenat víc než práci ve sboru, cestování a pravidelnou odměnu.
Na velkou televizní roli měl deset dní
Connery zároveň pracoval na svém projevu. Výrazný edinburský přízvuk mu některé možnosti komplikoval.
Učil se také u Yata Malmgrena, jehož přístup spojoval pohyb s psychologií postavy. Jeho pozdější působivá chůze a schopnost zaujmout pouhou přítomností tak měly vedle sportovního základu i hereckou průpravu.
Výraznou příležitost dostal v televizním Requiem za těžkou váhu v roce 1957. Do role opotřebovaného boxera nastoupil krátce před živým vysíláním místo původně zamýšleného Jacka Palance. Na přípravu měl zhruba deset dní.
Výkon mu přinesl pozornost a další nabídky. Když se později hledal první filmový Bond, měl už za sebou divadlo, televizi, filmové role a několik let cílené přípravy.
Producenti sledovali i jeho chůzi
Albert R. Broccoli a Harry Saltzman potřebovali najít muže, kterému publikum uvěří eleganci i nebezpečnost. U zavedených hvězd naráželi na finanční a další překážky. Connery nabízel možnost představit divákům novou tvář.
Na schůzku s producenty dorazil v neformálním oblečení. Nepůsobil jako člověk, který se snaží za každou cenu napodobit uhlazeného gentlemana. Když odešel, Broccoli se Saltzmanem ho sledovali z okna, jak přechází ulici.
Zajímalo je, jak se pohybuje a zda působí přesvědčivě i bez připravené scény. Pro Bonda potřebovali právě tento druh fyzické jistoty.
Režisér Terence Young potom Connerymu pomáhal zvládnout prostředí, ve kterém se měl agent pohybovat s naprostou samozřejmostí. Oblečení, vystupování, chování u stolu. Také tyto drobnosti vytvářely dojem člověka, který nikde nezaváhá.
Connery později Youngovi přiznával velkou zásluhu na Bondově stylu i humoru.
Fleming měl výhrady
Ian Fleming si svého hrdinu původně představoval jinak. Conneryho dělnický původ, fyzická převaha a skotský projev se s jeho obrazem uhlazeného agenta úplně nepotkávaly.
Ke Connerymu se doneslo, že ho autor označil za příliš vyvinutého kaskadéra. Nebyl to povzbudivý začátek vztahu s člověkem, jehož nejslavnější postavu měl ztělesnit.
Connery Fleminga považoval za zajímavého a vzdělaného člověka, v jehož společnosti se dobře bavil. Současně ho pokládal za výrazného snoba.
Úspěch prvních filmů původní pochybnosti oslabil. Connery dal Bondovi podobu, kterou přijalo publikum a se kterou se musel vyrovnat i jeho literární tvůrce.
V románu Žiješ jenom dvakrát už měl agent otce ze skotského Glencoe a část školní minulosti v Edinburghu. Conneryho vliv zřejmě pomohl skotské kořeny postavy zvýraznit. Fleming měl ovšem ke Skotsku také vlastní rodinné vazby.
Filmový Bond tak začal zpětně ovlivňovat i představu o tom literárním.
Svět chtěl Bonda. Connery soukromí
Dr. No měl premiéru v roce 1962. Následovaly Srdečné pozdravy z Ruska, Goldfinger, Thunderball a Žiješ jenom dvakrát. Během několika let se Conneryho tvář stala součástí celosvětového fenoménu.
Bond mu zajistil bohatství a nabídky, ke kterým by se jinak dostával obtížně. Současně začal zastírat všechno ostatní. Novináře zajímalo jeho soukromí, producenti potřebovali další pokračování a veřejnost v něm hledala především agenta 007.
Při natáčení v Japonsku v roce 1966 už Connery otevřeně dával najevo vyčerpání. Stěžoval si, že ho fotografové sledují i na toaletu. Možnost být někde obyčejným návštěvníkem se mu vzdalovala.
Po pátém filmu sérii opustil. Chtěl více rozhodovat o vlastní práci a čase.
V roce 1971 se ještě vrátil ve filmu Diamanty jsou věčné, tentokrát za mimořádně výhodných podmínek. Honorář pomohl financovat Scottish International Education Trust, který podporuje vzdělávání a rozvoj skotského talentu.
Sám dobře věděl, co pro začátečníka může znamenat pomoc zkušenějšího člověka. Část úspěchu proto využil k rozšíření možností dalších lidí.
Poslední návrat přišel v roce 1983 s filmem Nikdy neříkej nikdy.
Dvorní režisér Sidney Lumeta
Jiné role hledal už během největší bondovské slávy. Zvlášť důležitá byla jeho spolupráce se Sidneym Lumetem, se kterým natočil pět filmů.
V Pahorku z roku 1965 hrál vojáka zavřeného v britském vojenském táboře. Zde mohl ukázat vyčerpání, vzdor i prudké emoce. Lumet jeho výkon hodnotil mimořádně vysoko.
V Urážce, známé také pod názvem The Offence, ztvárnil policistu poznamenaného dlouhým stykem s násilím. Jeho síla zde přestává být zárukou, že situaci zvládne. Sám nad sebou ztrácí vládu.
Connery dokázal přesvědčivě zahrát muže, který vzbuzuje respekt, i okamžik, kdy se tento muž začne hroutit.
Velký přítel Michael Caine
Michael Caine se s ním seznámil během Conneryho působení v South Pacific. Jejich přátelství vznikalo v době, kdy oba svou cestu teprve hledali.
V roce 1975 je John Huston obsadil do Muže, který chtěl být králem. Hráli bývalé britské vojáky, kteří se vydávají za bohatstvím a mocí. Conneryho Daniel Dravot postupně podlehne představě vlastní výjimečnosti.
Huston využil jeho charisma pro příběh pýchy. Divák snadno uvěří, že takového muže budou ostatní následovat. Potom sleduje, co se stane, když vlastnímu obrazu podlehne i on sám.
Jejich přátelství pokračovalo i mimo film. Scházeli se na obědy a večeře s dalšími známými, mezi které patřili Roger Moore, fotograf Terry O’Neill nebo skladatel Leslie Bricusse. Společnosti říkali The Mayfair Orphans.
S Moorem se smál, Cageovi mezi záběry zpíval
Roger Moore patřil k jeho dlouholetým přátelům. Když v roce 2017 zemřel, Connery připomněl vztah, který na hollywoodské poměry trval nezvykle dlouho. Spojoval si ho s vtipy a smíchem.
Zatímco diváci porovnávali jejich bondovky, oni se znali i ze situací, ve kterých na nejslavnější roli nezáleželo.
Harrison Ford na Conneryho vzpomínal jako na drahého přítele. Z natáčení Indiana Jonese a poslední křížové výpravy mu utkvěla jízda na motocyklu se sajdkárou po hrbolaté horské cestě. Connery seděl vedle něj a Ford si s pobavením vybavoval jeho reakce.
Nicolas Cage k němu přicházel jako k dětskému idolu. Při natáčení Skály pak poznal člověka, se kterým mohl večer sedět nad skotskou whisky a mluvit o životě i filmu. Říkal mu „Maestro“.
Zapamatoval si také jeho chuť zpívat. Mezi záběry se Connery pouštěl třeba do Hot Stuff od Donny Summer, podané ve stylu swingového orchestru.
Golf mu zůstal i po odložení smokingu
Při přípravě Goldfingera se Connery sblížil s golfem. Z úkolu kvůli natáčení se stal koníček, kterému se věnoval po zbytek života.
Na hřišti nerozhodovalo, kolik lidí ho zná. Každý úder musel zahrát sám a každý nepovedený pokus se počítal stejně jako ostatním.
Účastnil se turnajů a charitativních akcí. Při golfu se také seznámil s budoucí druhou manželkou Micheline Roquebruneovou. Vzali se v roce 1975.
Když později žil na Bahamách, golf patřil k jeho běžnému dni. Fordovo přání, aby po Conneryho smrti měli v nebi golfová hřiště, vycházelo ze záliby, kterou u něj přátelé dobře znali.
Oscar přišel až v sedmapadesáti
S přibývajícím věkem dostával postavy, kterým mohl propůjčit zkušenost a rozvahu. Ve Jménu růže z roku 1986 ztvárnil františkána Viléma z Baskervillu. V prostém oděvu a se zestárlou tváří vedl mladého žáka k pozorování, přemýšlení a pochybnostem.
V Neúplatných z následujícího roku hrál Jima Malonea, zkušeného chicagského policistu, který pomáhá mladšímu Eliotu Nessovi. Za vedlejší roli převzal 11. dubna 1988 Oscara.
Bylo mu sedmapadesát. Od premiéry Dr. No uplynulo více než čtvrt století.
Steven Spielberg pak ukázal, jak dobře dokáže Connery spojit důstojnost s humorem. V Indiana Jonesovi a poslední křížové výpravě z roku 1989 z něj udělal otce slavného archeologa.
Od Harrisona Forda ho dělilo pouhých dvanáct let. Přesvědčivost vztahu proto musela vzniknout především herectvím. Profesor Henry Jones dokázal jedinou výtkou vrátit zkušeného dobrodruha do role syna, který se musí otci obhajovat.
Connery mohl být přísný, roztržitý i pobavený. Jeho profesor měl vlastní zájmy a tempo, kterému se syn často marně snažil přizpůsobit.
Ve stejném roce časopis People vyhlásil devětapadesátiletého Conneryho nejpřitažlivějším mužem světa.
Přicházely další výrazné role: velitel Marko Ramius v Honu na ponorku, John Mason ve Skále nebo uzavřený spisovatel William Forrester v Osudovém setkání. Zkušenost staršího muže se pro jeho kariéru stala zdrojem nových možností.
V Praze ho zastihla nemoc i povodeň
V roce 2002 přijel do Prahy natáčet Ligu výjimečných. O rok později se vrátil na slavnostní uvedení hotového filmu.
První z těchto pobytů začal zdravotními potížemi. Kvůli nemoci nedorazil ani na karlovarský festival. Cenu za přínos světové kinematografii nakonec převzal v Praze.
Na Karlštejně přesto stihl golf. Dostal tam členský průkaz s číslem 007. Ani na českém hřišti ho nejslavnější role neopouštěla.
V srpnu přišla povodeň. Connery musel opustit hotel Four Seasons a škody utrpělo také výrobní zázemí filmu. Prostřednictvím zahraničních televizních štábů vyzýval k pomoci českým památkám a nabízel namluvení dokumentu.
Uvědomoval si přitom, že jeho stěhování z hotelu nelze srovnávat se ztrátou domova. Zatímco on potřeboval jiné ubytování, místní lidé přicházeli o střechu nad hlavou.
Na Strahově fandil Rangers. Slavil ale Žižkov
Během pobytu se dostal také na fotbal. Na podzim 2002 sledoval utkání Viktorie Žižkov s Glasgow Rangers. Soupeřem byla žižkovská Viktoria, hrálo se však na Strahově.
Connery samozřejmě držel palce skotskému favoritovi. Zápas mu příliš radosti neudělal.
Viktoria vyhrála 2:0. V odvetě sice prohrála 1:3 po prodloužení, díky tehdejšímu pravidlu venkovních branek však postoupila. Asi nejslavnější vítězství žižkovské Viktorie se tak odehrálo pod dohledem prvního agenta Jejího Veličenstva.
Poslední hraný film ho opět přivedl do Prahy
Dne 12. srpna 2003 přijel na evropskou premiéru Ligy výjimečných ve Slovanském domě. Slavnostní uvedení bylo spojené také s pomocí po povodních. Na následném večírku ve Strahovském klášteře se setkal s Václavem a Dagmar Havlovými.
Liga výjimečných zůstala jeho posledním hraným celovečerním filmem. Náročná zkušenost s produkcí přispěla k rozhodnutí stáhnout se z natáčení.
Ještě se nabízela možnost návratu jako Henry Jones. Connery ji odmítl. Práce se Spielbergem si vážil, v novém příběhu však pro otcovskou postavu neviděl dostatečný prostor.
Později se zapojil do hlasových projektů, včetně animovaného Sira Billiho. K pravidelnému hraní před kamerou se už nevrátil.
Na Bahamách našel klid. Domov zůstal ve Skotsku
V závěru života bydlel s Micheline na Bahamách, v oblasti Lyford Cay na ostrově New Providence poblíž Nassau. Měl čas na golf a mohl žít stranou každodenního zájmu, který provázel jeho nejslavnější roky.
Ke Skotsku se dál důrazně hlásil. Podporoval jeho politickou samostatnost a udržoval vazbu ke vzdělávacímu fondu. Ačkoli žil daleko, svou rodnou zemi nadále považoval za domov.
V červenci 2000 ho královna Alžběta II. v Edinburghu pasovala na rytíře. Chudý chlapec bez perspektivy z Fountainbridge se stal sirem Seanem Connerym.
Zemřel 31. října 2020 v Nassau na Bahamách. Bylo mu devadesát let. Odešel klidně ve spánku, obklopen členy rodiny, kteří mohli být v té době s ním. Už delší dobu se potýkal se zdravotními problémy a jeho poslední období poznamenala také demence.
Je čas odejít
Conneryho život se snadno vypráví jako příběh chudého chlapce, který se vlastní vůlí dostal až na vrchol. Takové vysvětlení by však vynechalo neúspěšné pokusy, zdravotní překážky, pomoc druhých i příležitosti, které nemohl předvídat.
Pracoval na sobě. Četl, učil se pohybovat, získával zkušenosti od kolegů a režisérů. Potřeboval ale také někoho, kdo v něm rozpozná možnosti, které sám ještě neviděl. Hendersonova rada, aby se pustil do knih, měla v jeho začátcích podobnou váhu jako pozdější nabídky velkých rolí.
Původní Bond si obvykle poradil sám. Conneryho pozdější postavy častěji učily, vedly nebo usměrňovaly mladší kolegy. Jejich přesvědčivost vyrůstala také z toho, co už prožily. S věkem mohl rozvíjet jiné stránky herectví než při začátcích, kdy tak výrazně působil svou postavou.
Začínal jako chlapec z chudé edinburské rodiny, který musel vydělávat dřív, než dokončil školu. Končil jako jeden z nejuznávanějších herců své generace, s Oscarem a rolemi, které znali diváci po celém světě. Zatímco v dětství si nemohl dovolit nepracovat, na konci kariéry si mohl dovolit říct, že už má hotovo. A místo na natáčení vyrazit na svůj milovaný golf. Mise, která se kdysi zdála nemožná, skončila úspěchem, jaký by mladému rozvážeči mléka z Edinburghu sotva kdo předpověděl.
Zdroje:
