Článek
Sparta je po sedmi kolech desátá. Má tři výhry a čtyři porážky, na Slavii ztrácí osm bodů a naposledy prohrála v Hradci Králové. Před ní jsou Liberec, Mladá Boleslav, Olomouc, Teplice nebo nováček z Brna.
Není třeba si nic nalhávat. Hra Sparty neladí.
Co ještě není tolik vidět proti Zlínu či Artisu, je proti silnějším soupeřům zřejmé na první pohled.
Tým nemá potřebnou stabilitu, stále se hledá a pozdní příchody posil jsou už takový sparťanský evergreen. Proti kvalitnějším soupeřům se opakují stejné problémy: špatná koncovka, děravá defenziva, slabá lavička, žádný plán B. Zmar.
Články o nejhorším startu za posledních třicet let pak jen dokreslují obraz současné Sparty. Na přetřes přichází i jméno trenéra Priskeho.
Přesto je v současné sparťanské krizi ještě jedna věc, která se trochu ztrácí.
Sparta se velmi tvrdě probudila do nové reality.
Dříve, pokud zrovna nehrála proti Slavii či Plzni, vstupovala do zápasů s výraznou kvalitativní převahou. Soupeř mohl dobře bránit, bojovat, hrozit z brejků a s trochou štěstí uhrát se Spartou solidní výsledek.
Pokud ale Sparta nebyla v krizi, dokázala zapnout, přidat a jet naplno. A většinou to pro ni znamenalo tři body. Měla jednoduše větší kvalitu, díky které dokázala zápas strhnout na svou stranu.
Jenže liga se proměnila.
V české lize totiž vzniká něco, co bychom mohli nazvat vyšší střední třídou. Kluby, které sice nejsou připravené dlouhodobě bojovat o titul, ale zároveň už dokážou v přímé konfrontaci se Slavií, Plzní a Spartou konkurovat.
Mají ambice, peníze, kvalitnější zázemí, zkušenější trenéry a především stále větší sebevědomí. A obrovskou chuť vytáhnout se na „svatou trojici“.
Liberec. Jablonec. Hradec. Brno. Mladá Boleslav. Olomouc. Donedávna Baník. A třeba přiskočí další.
Každý z nich je trochu jiný. Některý má silného a ambiciózního majitele, jiný výborné zázemí nebo nový stadion. Další má velkou fanouškovskou podporu či progresivního trenéra. Nebo nějakou kombinaci výše zmíněného. A některé kluby už mají ambici, peníze i podmínky na to, aby začaly velké trojici pravidelně zatápět.
Ještě nedávno bylo poměrně snadné poznat, kam v Česku přijedou slavní evropští soupeři.
Do Prahy nebo do Plzně.
Dnes se mapa pomalu rozšiřuje.
Do Hradce přijede Besiktas nebo Panathinaikos. Do Jablonce dorazí Glasgow Rangers. Kluby, které byly zvyklé jezdit především do Prahy nebo Plzně, začínají poznávat i další české stadiony. Olomouc má za sebou loňskou cestu Evropou.
A co je důležitější: čeští zástupci v těchto zápasech nehrají roli předem poražených. Hrají s evropskými soupeři naprosto vyrovnané partie. Zjišťují, že se nemusí bát velkých jmen. Sbírají zkušenosti.
A toto nastavení se pak přenáší zpátky do domácí ligy.
Hráč, který před dvěma lety nastupoval proti Spartě s respektem, dnes může mít v nohách zápas proti evropskému soupeři. Ví, že může konkurovat i mužstvu s násobně vyšším rozpočtem.
A když pak přijede Sparta?
Proč by se jí měl bát?
Sparta dnes prochází možná největší krizí posledních let.
Současně ale platí, že řada jejích soupeřů je silnější než před dvěma nebo třemi lety.
Cesta nejlepších hráčů z české ligy do zahraničí už dnes nemusí nutně vést přes Spartu, Slavii nebo Plzeň.
A tím Spartě mizí další část jejího tradičního náskoku.
V lize dnes působí hráči, kteří jsou pro Spartu příliš drazí. Dříve nemyslitelné.
Příkladem může být Koutný z Olomouce. Pokud na něj přijde nabídka přímo ze zahraničí, nemusí mít Sigma jediný důvod posílat ho do Sparty či Slavie.
Mezi českou špičkou a zbytkem ligy se rozdíl v mnoha aspektech zmenšuje. Za svůj dnešní stav si Sparta může sama. Za to, že jí mezitím soupeři dorostli, už nikoliv.
Zdroj:
www.livesport.cz
