Článek
První potlesk sklidili elektrikáři
Sedmnáctého ledna 1931 už kolem ledu čekalo na sedm tisíc lidí. Pražský LTC měl nastoupit proti kanadskému univerzitnímu týmu z Manitoby, jenže se pořád nehrálo. Rozhlasový reportér Josef Laufer vzpomínal, jak se po hladkém ledě potáceli muži s vysokým žebříkem. Zbývalo namontovat dva reflektory. Když se rozsvítily, diváci zatleskali. Hokejisté ještě ani nevyjeli na led.
Kanaďané vyhráli 2:0. Pro domácí hokej mělo větší význam to, co se skrývalo pod bruslemi. Led chladilo asi sedmatřicet kilometrů potrubí. Poprvé v Československu měli hokejisté kluziště, na kterém mohli hrát, i když venku polevil mráz.
Stadion byl při prvním zápase ještě rozestavěný. Slavnostně se otevřel až v listopadu 1932 a následující zimu už hostil mistrovství světa.
Na Kanadu a Ameriku zmizely lístky přes noc
Zpráva, že do Prahy přijedou Kanaďané i Američané, stačila. Zámořská mužstva měla do turnaje vstoupit až ve čtvrtfinálových skupinách, ale fanoušci si chtěli místa zajistit hned. Vstupenky se vyprodaly přes noc.
Na téměř novém stadionu se v roce 1933 sešlo dvanáct reprezentací. Hrálo se o pohár, který věnoval prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Favoritem byla Kanada, dosud na světových šampionátech neporažená. Titul jí ale sebrali Američané.
Československo získalo před domácím publikem bronz a zároveň titul mistra Evropy. Tým vedl bývalý hokejista a příležitostný rozhodčí Jiří Reisenzahn. Osm z jeho třinácti hráčů se dobře znalo z LTC Praha. Štvanice pak hostila světový šampionát ještě v letech 1938, 1947 a 1959.
Ája vstávala v půl páté
Na Štvanici se chodilo i ve dnech, kdy se o medaile nehrálo. Pražané si sem mohli přijít zabruslit a ti nejvytrvalejší se na led dostali ještě před školou.
Alena Vrzáňová vzpomínala, že ji matka budila v půl páté. Připravila jí placky a kakao a Ája pak jela tramvají číslo deset na Štvanici. Trénink začínal před šestou.
Nad ledem tehdy ještě nebyla střecha. Na tomhle kluzišti začínala dívka, která se dvakrát stala mistryní světa. Druhý titul získala v roce 1950 v Londýně a rozhodla se v zahraničí zůstat. Na Štvanici se vrátila až po letech. Jako host tam, kde si kdysi poprvé obula brusle.
Pražané nosili Rakušany na ramenou
Na mistrovství světa v roce 1947 prohráli domácí se Švédskem 1:2. Švédové šli do čela tabulky a Československo potřebovalo, aby v posledním zápase ztratili body s Rakouskem. Teprve pak mu výhra nad Američany mohla přinést zlato.
Rakušané dali první gól, brankář Josef Wurm držel náskok a Švédové po druhé inkasované brance stihli už jen snížit. Po výhře 2:1 nesli pražští diváci rakouské hráče na ramenou.
Domácí přitom ještě museli odehrát svůj zápas. Večer 23. února porazili Spojené státy 6:1 a Československo se poprvé stalo mistrem světa.
Vedle mantinelu postavili televizní kameru
Jedenáctého února 1955 nastoupil pražský výběr proti švédskému Leksandu. Československá televize ze Štvanice vysílala svůj první přímý sportovní přenos. Kdo měl přístup k televizoru, mohl sledovat zápas ve stejné chvíli jako lidé na tribuně.
O rok později dostalo kluziště střechu. Pod ní se v roce 1959 hrálo poslední ze čtyř štvanických mistrovství světa. Československo tehdy porazilo Kanadu 5:3 a získalo bronz.
Na opravu se čekalo příliš dlouho
Po otevření Sportovní haly na Výstavišti se velké zápasy přesunuly tam. Na Štvanici se dál bruslilo, stadion ale chátral. Povodeň v roce 2002 ještě přečkal a provoz se podařilo obnovit. V lednu 2011 už byl stav haly tak špatný, že ji úřad uzavřel. Koncem května nařídil demolici. V červnu bylo po hale.
Na místě někdejšího ledu vznikla dráha pro kola.
V bývalé stadionové restauraci se dnes chodí na koncerty. Za pamětní deskou jednoho z prvních československých mistrů světa se musí až k tenisovým kurtům. Tam připomínají Jaroslava Drobného, který na Štvanici pomohl vyhrát hokejový šampionát a o sedm let později dobyl Wimbledon.
Praha dokázala postavit první umělé kluziště v zemi uprostřed hospodářské krize. Historie z něj udělala to vůbec nejposvátnější místo československého a českého hokeje. O osmdesát let později nedokázala stadion udržet ani jako kulturní památku, kterou na místě samotném nepřipomíná vůbec nic.
Zdroje:
