Článek
Naderiho příběh je jako z pohádky. Drážďanský rodák s českou matkou a bulharským otcem ještě v lednu střílel góly za Hansu Rostock ve třetí německé lize. Vůbec nebylo jisté, zda z něj bude profesionální fotbalista a jestli se fotbalem v budoucnu uživí.
Pak přišel rychlý vzestup, angažmá v Rangers a najednou nabídka reprezentovat zemi, odkud pochází jeho maminka.
Za devět měsíců obrat o 180 stupňů. A za pár dní možná nastoupí proti čerstvým mistrům světa v dresu české reprezentace v Oviedu. Bláznivá otočka.
Přitom možná rozhodla náhoda, respektive los evropských pohárů.
Jablonec byl v posledním předkole Konferenční ligy nalosován proti slavným Rangers. Právě díky tomu se Naderi dostal do hledáčku českých novinářů. Překvapil velmi dobrou češtinou a začalo se kolem něj rozjíždět dění, které nakonec vedlo až k boji o jeho reprezentační budoucnost.
Naderi měl přitom jasno. Česku dal bez váhání přednost před Německem, nebo, chcete-li, přímo před velkým trenérským mágem Kloppem, a také před Bulharskem, odkud pochází jeho otec.
V poslední době se kolem reprezentace objevily situace, které mezi fanoušky pochopitelně vyvolaly rozpaky. Začal sílit pocit, že někteří hráči berou reprezentační sraz spíš jako povinnost, kterou je potřeba si odškrtnout, než jako výsadu a čest obléknout národní dres. A na hřišti je takový přístup samozřejmě hned vidět.
Český fotbal přitom potřebuje především hráče, kteří chtějí obléknout reprezentační dres a berou to jako čest. Ne jako povinnost, ale jako privilegium.
Nečekejme, že jeden dvaadvacetiletý útočník hned vyřeší problémy české reprezentace se střílením gólů. Může však přinést něco, co se v poslední době z mužstva trochu vytrácelo – pocit, že reprezentace je privilegium.
Případy spojené s Patrikem Schickem či Václavem Černým proto mohou být vnímány jako kontrast k Naderiho postoji.
Jeden hráč může brát reprezentační dres jako nutnou odškrtnutou povinnost. Jiný jako splněný sen.
Naderi patří do té druhé skupiny.
Právě takové příběhy mohou kabinu oživit. A přitom stačí, když přinese energii, pokoru, hlad a nefalešnou hrdost na to, že může obléknout dres se lvem na prsou.
Pokud k tomu Ryan Naderi svou osobností přispěje, může být jeho příchod mnohem významnější než povedené zápasy nebo několik vstřelených branek.
Možná v jeho osobě paradoxně přichází připomínka toho, co by měl reprezentační dres pro každého hráče znamenat. Pokud ho někdo vnímá jen jako povinnost nebo sám pochybuje o tom, zda v reprezentaci vůbec chce být, neměl by ho oblékat.
Český dres zkrátka není pro každého.
