Zdeněk Jan Žák: Káže o autenticitě, ale jeho vlastní prezentace budí otázky

Zdeněk Jan Žák alias Zakki rád vysvětluje ostatním, jak má vypadat skutečná hudba, proč je umělá dokonalost špatná a proč by měl být živý koncert především autentický. Jenže když se člověk podívá na prezentaci jeho vlastního projektu Podraz na Druhou, začne se nabízet několik velmi nepříjemných otázek.

Hudební scéna je plná lidí, kteří mají velké ambice, velké sny a ještě větší sebevědomí. A to je naprosto v pořádku. Každý muzikant někde začíná, každý chce mít posluchače a každý by chtěl jednou vyprodávat koncerty.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z ambiciózního muzikanta stává samozvaný odborník na to, jak má vypadat opravdová hudba, zatímco jeho vlastní veřejná prezentace vyvolává otázky, které by si možná zasloužily více pozornosti než další rozhovor o tom, jak ostatní dělají hudbu špatně.

Řeč je o Zdeňku Janu Žákovi, známém jako Zakki, a jeho projektu Podraz na Druhou.

Žák se ve svých veřejných vyjádřeních stylizuje do role člověka, který se nebojí říkat pravdu, odmítá hudební přetvářku a stojí na straně opravdovosti. Jenže opravdovost není něco, co si člověk může jednoduše napsat do svého životopisu. Musí ji také předvést.

A právě tady začíná být situace zajímavá.

Začněme něčím, co se dá poměrně jednoduše ověřit.

Veřejný profil projektu Podraz na Druhou na Spotify vykazoval v době pořízení našeho screenshotu pouhých 10 měsíčních posluchačů.

Deset.

Samozřejmě, Spotify není celý hudební svět. Existují koncerty, fyzická CD, YouTube a další platformy. Nikdo netvrdí, že každý úspěšný muzikant musí mít miliony streamů.

Jenže když se vedle tohoto čísla postaví způsob, jakým je projekt prezentován na sociálních sítích, vzniká poměrně výrazný kontrast.

Velké koncertní ambice, turné, informace o rychle mizejících termínech a prezentace, která má vyvolávat dojem značného zájmu veřejnosti.

Na plakátu k Restart Tour 2026 dokonce svítí obrovský nápis:

„TERMÍNY RYCHLE MIZÍ!!!“

Opravdu?

Které termíny mizí? Kolik vstupenek se prodalo? Kde jsou výsledky? Kolik lidí skutečně navštěvuje tato vystoupení?

Pokud je zájem tak velký, proč jej nepodložit konkrétními údaji?

Není totiž nic jednoduššího než napsat na plakát, že vstupenky rychle mizí. Podstatně zajímavější je, zda tomu odpovídá skutečnost.

A ještě jednou: hrát pro deset lidí není žádná ostuda. Každý koncert má své publikum a každý muzikant má právo budovat si kariéru od začátku.

Ale vytvářet obraz velké hudební hvězdy je něco jiného než skutečně mít velké publikum.

Další zajímavostí je plakát k turné Restart Tour 2026.

Ten se snaží působit jako profesionální projekt s partnerským a finančním zázemím. Ve spodní části najdeme čtyři loga:

Na první pohled to vypadá jako solidní seznam partnerů.

Jenže kde jsou tyto společnosti? Kdo za nimi stojí? Jaká je jejich skutečná činnost? A jakou konkrétní spolupráci s projektem Podraz na Druhou mají?

Uvedené názvy se nám nepodařilo dostatečně nezávisle ověřit jako skutečné sponzorské partnery projektu. U některých grafických prvků navíc vznikají pochybnosti, zda nejde o uměle vytvořené vizuály.

To jsou otázky, které by měl být schopen zodpovědět každý, kdo se rozhodne veřejně prezentovat konkrétní společnosti jako své sponzory.

Pokud jde o skutečné partnery, není důvod je transparentně nepředstavit. Pokud jde pouze o grafické prvky, které mají na plakátu vytvořit dojem profesionálního zázemí, pak je namístě otázka, proč jsou prezentovány jako sponzorské značky.

Sponzor totiž není dekorace, kterou si člověk přidá na plakát, aby turné vypadalo důležitěji.

A teď se dostáváme k části, která je vzhledem k Žákovým vlastním výrokům možná nejzajímavější.

V jednom z veřejně prezentovaných videí vystupuje s písní „Hlupák váhá“ od Katapultu.

V určité chvíli přestane zpívat a vyzve publikum, aby pokračovalo za něj. Kamera se začne přesouvat směrem k divákům.

A právě v tomto okamžiku se odehraje něco zvláštního.

Místo běžného záběru na publikum se obraz na krátkou chvíli přeruší nesouvisejícími obrázky a grafickými prvky, které s živým vystoupením zjevně nesouvisí.

Současně ale ze zvukové stopy slyšíme hlasitý zpěv publika.

Podle srovnání, které je potřeba ještě doložit původními záznamy, existuje podezření, že tento zvuk pochází z živého vystoupení skupiny Katapult, nikoliv z koncertu zachyceného ve videu.

Pokud se toto podezření potvrdí, máme před sebou velmi zvláštní způsob prezentace živého vystoupení.

Proč je potřeba zakrývat záběr na publikum nesouvisejícími obrázky? Proč má video zvukovou atmosféru jiného koncertu? A proč by měl divák získávat dojem, že s interpretem zpívá početné publikum, pokud to neodpovídá skutečnému záznamu?

Není tohle přesně ten druh hudební iluze, proti kterému Žák sám tak hlasitě vystupuje?

A právě tady bychom se rádi dozvěděli vysvětlení.

Nikdo nepotřebuje předstírat, že má pod pódiem stovky lidí. Nikdo nemusí zakrývat prázdnější koncert. Každý muzikant někdy hraje pro menší publikum.

Ale pokud je atmosféra jednoho koncertu vytvářena zvukem z jiného vystoupení, je fér, aby to divák věděl.

Live je prostě live. Nebo ne?

V rozhovoru, ve kterém Žák kritizuje hudební soutěže, umělou dokonalost a digitální úpravy zpěvu, zaznívají poměrně sebevědomá tvrzení.

Například:

„Nezpívej nic, co nedáš naživo.“

„Live je prostě live.“

„Když už dělat nějakou iluzi, ať lidi ví, co poslouchají.“

To jsou krásná slova. Opravdu.

Jenže právě u člověka, který je vyslovuje, bychom očekávali, že se jimi bude řídit také ve vlastní tvorbě a propagaci.

Je poměrně snadné kritizovat ostatní hudebníky za autotune, televizní soutěže a umělé vytváření dokonalosti. Je ale mnohem těžší nastavit stejná pravidla sám sobě.

A pokud se veřejná prezentace interpreta opírá o prvky, které mohou vytvářet falešný dojem o velikosti publika, úspěšnosti koncertů nebo partnerském zázemí, pak je namístě ptát se, kde přesně končí propagace a začíná přetvářka.

Umělá inteligence sama o sobě není problém. Problém je, když se její výstupy používají k vytváření dojmu, který neodpovídá skutečnosti.

Dalším tvrzením, které si zaslouží pozornost, je prezentace prodeje CD jako hlavního zdroje příjmů.

V dnešní době, kdy hudební průmysl výrazně funguje prostřednictvím streamovacích platforem, digitální distribuce a živých vystoupení, je to poměrně odvážné tvrzení.

Neznamená to, že fyzická CD nemají své místo. Naopak. Fanoušci je stále kupují a pro některé interprety mohou být důležitým zdrojem příjmů.

Ale pokud někdo tvrdí, že právě jejich prodej tvoří hlavní část jeho příjmů, nabízí se několik jednoduchých otázek.

Kolik kusů CD se skutečně prodá? Jaké jsou roční tržby? Kolik stojí výroba, distribuce a propagace? A kolik zůstává jako skutečný výdělek?

Bez těchto údajů je podobné tvrzení jen těžko posouditelné.

Zajímavým historickým údajem je také crowdfundingová kampaň projektu z roku 2022 na financování studiového alba. Cílem bylo získat 40 000 Kč. Výsledkem bylo 3 100 Kč od šesti přispěvatelů, tedy osm procent cílové částky.

To samozřejmě nevypovídá o současných příjmech projektu. Ale rozhodně to ukazuje, že tvrzení o finančním úspěchu je potřeba posuzovat podle konkrétních výsledků, nikoliv podle toho, jak sebevědomě jsou prezentována.

Celým rozhovorem se prolíná kritika hudebních soutěží a způsobu, jakým současná hudební scéna vytváří hvězdy.

Žák vystupuje jako někdo, kdo se nechce přizpůsobovat systému, nechce umělou dokonalost a chce zůstat autentický.

Jenže právě zde je potřeba položit zásadní otázku:

Proč věnovat tolik energie vysvětlování, jak špatně to dělají ostatní, když vlastní marketingová prezentace vyvolává tolik otazníků?

Hudební soutěž nikomu nezakazuje být autentický. Autotune automaticky nedělá z člověka špatného zpěváka. A ani muzikant s deseti posluchači není méně hodnotným člověkem než ten s milionem.

Ale nikdo nemá automaticky právo na důvěru publika jen proto, že o sobě prohlašuje, jak moc mu záleží na pravdě.

Zde je několik jednoduchých otázek, na které by si podle nás měl Zdeněk Jan Žák najít čas odpovědět:

To nejsou útoky na jeho osobu. To jsou otázky vyvolané jeho vlastní veřejnou prezentací.

A pokud jsou všechna tvrzení pravdivá, jejich doložení by nemělo být žádným problémem.

Zdeňku, nikdo ti nebere právo dělat hudbu, zakládat kapely, pořádat turné ani mít vlastní názory na SuperStar a současnou hudební scénu.

Nikdo ti nemusí vyčítat, že nemáš miliony posluchačů. Nikdo ti nemusí vyčítat, že nevyprodáváš stadiony. A nikdo od tebe neočekává, že budeš hudební hvězdou světového formátu.

Ale jestli chceš ostatním vysvětlovat, co znamená autenticita, měl bys být připraven nabídnout ji také sám.

Protože není ostuda hrát pro deset lidí. Není ostuda mít malé koncerty. Není ostuda teprve budovat hudební kariéru.

Opravdový problém nastává tehdy, když se někdo snaží vytvořit dojem něčeho, co nedokáže doložit, a současně ostatním rozdává lekce o tom, jak má vypadat poctivá hudba.

Autenticita se totiž nedá vyrobit v grafickém editoru, přidat do zvukové stopy ani vytisknout na koncertní plakát.