Článek
„Přijde mi to globálně jako hrozná blbost“ říká Žák bez obalu.
Podle něj je zásadní problém už v samotném principu. Ve sprintu podle něj všichni dělají v zásadě totéž – běží a rozhoduje rychlost. V hudbě ale každý člověk přináší vlastní identitu, hlas, projev, zkušenosti a emoce.
„Nemůžeš srovnávat popového a rockového zpěváka. Každý má něco jiného. A víceméně záleží na sympatii, zda má nějakou šanci. Stejně tak záleží na kompetenci těch, kteří soutěž vedou a řídí“ vysvětluje.
Právě proto podle něj hudební soutěž nikdy nemůže objektivně rozhodnout, kdo je nejlepší zpěvák nebo muzikant. Do výsledku vstupují osobní preference, žánr, televizní dramaturgie i představa pořadatelů o tom, co se jim hodí.
„Většinou stejně vyhraje ten, ze kterého vane pro pořadatele největší prospěch“ tvrdí.
Dokonalost, která nikdy neexistuje
Ještě větší problém vidí Žák v představě, že profesionální zpěvák nesmí udělat chybu.
„Nikdo nezpívá přirozeně dokonale. Každý dělá chyby a je sem tam falešný. Ale pořád to není takový problém jako když je falešná ta persona celá.“
Právě autenticita je podle něj podstatnější než několik nepřesných tónů.
Technické úpravy podle něj mohou mít ve studiu své místo. Kompresory, limitery nebo úpravy charakteru zvuku považuje za běžnou součást práce s nahrávkou. Hranice ale podle něj přichází ve chvíli, kdy se digitálně opraví samotný zpěv tak, že výsledek už neodpovídá tomu, co je člověk schopen zazpívat.
Jeho pravidlo je jednoduché:
„Nezpívej nic, co nedáš naživo.“
Podle Žáka totiž masivní opravování vokálů vytváří falešnou laťku. Posluchač si zvykne na to, že člověk na nahrávce nikdy neudělá chybu. Když potom přijde živý koncert a zpěvákovi jeden tón ujede, část publika to může vnímat jako důkaz, že zpěvák neumí zpívat.
„A pak zpěvák, co zpívá naživo jako Bůh a jednou mu to ujede, slýchá od těch nakažených lidí věty typu: ‚Neumíš zpívat, běž domů.‘ Je to k smíchu i k pláči zároveň.“
Podle něj tak digitální dokonalost paradoxně nevede k vyšší kvalitě hudby, ale k nerealistickým očekáváním posluchačů.
Když televize vytvoří jiného člověka
S otázkou autenticity spojuje Žák také svou zkušenost ze SuperStar.
Podle něj může být rozdíl mezi skutečnou osobností člověka a jeho televizním obrazem zásadní.
„Osobnost reálná a televizní se zásadně liší – a vznikne vždy pro potřebu televize. Dle toho, jak se to hodí. Naserete je a udělají z vás něco, co nejste. A můžou, protože to musíte podepsat.“
Právě tady podle něj vzniká další problém. Divák nesleduje nutně člověka takového, jaký skutečně je, ale člověka, kterého mu nabídne výsledný televizní střih.
A podobný princip podle něj může fungovat i v samotné hudbě. Technologie umožní vytvořit hlas, který je přesnější, čistší a dokonalejší než skutečný živý výkon. Výsledkem ale může být něco, co s autentickým člověkem za mikrofonem nemá mnoho společného.
SuperStar 2026 - Originál: FB Zdeněk Jan Žák
A co umělá inteligence?
Když přijde řeč na AI, Žák je překvapivě stručný.
„Pro srandu dobrý. Ale nic víc.“
Umělou inteligenci tedy nevnímá jako něco, co by mělo nahradit lidskou hudební tvorbu. Pokud vznikne dokonale znějící skladba bez skutečného lidského výkonu, podle něj jí může chybět právě to, co považuje v hudbě za nejdůležitější.
A kdyby si měl posluchač vybrat mezi technicky dokonalejší skladbou vytvořenou s pomocí AI a lidským výkonem, ve kterém jsou slyšet chyby, nedokonalosti a skutečné emoce, Žák svou odpověď nekomplikuje.
„Člověk.“
Zároveň ale nechce lidem zakazovat, co mají poslouchat. Pokud už někdo vytváří hudbu pomocí AI, považuje za důležité především to, aby posluchač věděl, co skutečně poslouchá.
„Když už dělat nějakou iluzi, ať lidi ví, co poslouchají. A rozhodně by to nemělo být něco, co bude člověka živit na úkor opravdové hudby.“
Live je prostě live
Stejný princip podle něj platí u živého vystupování.
„Live je prostě live.“
Pro Žáka je rozdíl mezi studiovou nahrávkou a živým vystoupením zásadní. Studio může nabídnout prostor pro práci se zvukem, atmosférou nebo charakterem nástroje. Živý výkon ale podle něj ukazuje člověka bez možnosti opravit každý jednotlivý okamžik.
A právě v tom vidí jeho hodnotu.
Největším paradoxem dnešní doby podle něj je, že čím dokonalejší jsou možnosti digitálního zpracování, tím méně jsou lidé připraveni na obyčejnou lidskou chybu.
Živé vystopení Podrazu na Druhou 2021 - závěrečné foto.
Soutěž, která vlastně nemá vítěze
Přestože sám hudební soutěž absolvoval, vlastní soutěž by Žák pořádat nechtěl.
„V tomhle nelze soutěžit.“
Nechce se stavět do role člověka, který bude rozhodovat, kdo je lepší umělec.
„Mohl bych projevit nějaký svůj názor, ale to globálně nic neznamená. Žádnou takovou soutěž bych nikdy nepořádal. Nejsem ten, kdo by chtěl něco rozhodovat.“
Podle něj totiž neexistuje univerzální měřítko, které by dokázalo porovnat všechny hudebníky. Techniku lze do určité míry hodnotit. Osobitost, emoce, příběh, charakter hlasu nebo způsob, jakým člověk působí na posluchače, už podle něj objektivně změřit nejde.
Možná právě proto považuje za problematické, když hudební soutěž vytvoří dojem, že její výsledek představuje nějaký definitivní verdikt o kvalitě umělce.
„Úspěch není to, co vám někdo změří“
Přes veškerou kritiku soutěží, televize i technologií ale Žák nakonec nemluví o tom, že by člověk měl usilovat o nedokonalost.
Mluví o něčem jiném.
O pravdivosti.
„Jestliže věci děláte srdcem, s pravdou a poctivě, jste úspěšný. A pokud vás za to lidé odsuzují, jen toto pravidlo potvrzuji.“
Možná právě v tom spočívá jeho pohled na hudbu.
,,Netvrdím, že každý, kdo chce, může zpívat. Musí pro to mít člověk jisté vlohy. Pokud jste vyloženě antitalent, tak Vám srdce nepostačí. Je třeba to vsunout do jiné kategorie projevu. Autotune není záchrana, ale zoufalství."
Lidé se u televize můžou bavit a vyměňovat si mezi sebou své pohledy. Je ale důležité neškatulkovat něco, co skutečně škatulkovat nelze. Z rozhovoru tedy víceméně vyplývá, že člověk by měl dle Žáka zůstat vždy sám sebou.
