Článek
Člověk občas jen tak prochází YouTube nebo internet, poslouchá hudbu, hledá nové autory a interprety a čeká, jestli narazí na někoho, kdo ho skutečně zaujme. Ne nutně na člověka, jehož jméno zná celé Česko, ani na někoho, kdo má za sebou velkou nahrávací společnost, manažerský tým a dokonale vystavěný mediální obraz. Někdy stačí narazit na člověka, u kterého si řeknete, že je na něm něco skutečného. Právě tak vznikl tento výběr čtyř osobností, které mě zaujaly každá trochu jiným způsobem, ale všechny spojuje jedna vlastnost, která je podle mě v dnešní době stále vzácnější – autenticita.
Nejde o žebříček nejlepších českých hudebníků, stejně jako nejde o kritiku kohokoli jiného. Je to spíš spontánní připomenutí lidí, kteří podle mého názoru mají co nabídnout a jejichž tvorba nebo životní přístup stojí za pozornost. Každý z nich je jiný, každý má jinou minulost a jiný způsob, jakým se vyrovnává se světem, ale žádný z nich na mě nepůsobí jako člověk, který by chtěl za každou cenu vytvořit dokonalou veřejnou image. A právě to je možná důvod, proč mě zaujali.
Silent Kid: syrovost, pod kterou se skrývá citlivost
Silent Kid, vlastním jménem Jakub Pachol je člověk, který si rozhodně nebere servítky. Jeho texty jsou přirozené, nevybíravé a místy pořádně ostré, přičemž rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by se snažil zavděčit úplně každému posluchači. Právě pod touto syrovou vrstvou se však podle mě dá postupně objevit něco úplně jiného – citlivost, určitá něžnost a především odpor k pokrytectví a k věcem, které podle něj do společnosti jednoduše nepatří. Jeho nejznámějším dílem je všehovšudy píseň, která se nekompromisně pouští do mediální tváře, reprezentantky bizáru a jedné z nejvíc kontroverzních a z mého pohledu nejvíc pokryteckých lidí v českém mediálním světě. Do osoby známé jako Shopaholic Adel, vlastním jménem Adély Pulcové. Z vlastní iniciativy zde nehodlám vypisovat podrobnosti o její tvorbě, protože její působení a výdělečnou činnost skutečně nechci podporovat. Možná by šlo i o trestný čin. Zůstaneme tedy u hudby.
Tvorba Silent Kida může na první poslech působit jako taneční nebo digitální hudba, ale podle dostupných informací nejde o projekt vytvořený umělou inteligencí ani o nějakého anonymního digitálního pseudoumělce. Naopak se zdá, že si svou tvorbu vytváří sám a hudbě se věnuje i prostřednictvím klasických nástrojů. Hraje na violoncello a podle dostupných informací také na piano, takže za výsledným zvukem nestojí pouze práce s počítačem, ale člověk, který má k hudbě vztah i v její tradičnější podobě.
Zajímavý je také jeho hlas. Silent Kid dokáže znít nekompromisně, tvrdě a někdy až toxicky, ale ve chvíli, kdy se změní nálada skladby, dokáže působit překvapivě laskavě a citlivě. Je v tom určitá hlasová disciplína a dojem, že se svým hlasem skutečně pracuje, ať už prostřednictvím hlasového tréninku, péče o hlas nebo jednoduše dlouhodobé zkušenosti. Výsledkem není pouze efektní zvuk, ale hlas, který dokáže měnit charakter podle toho, co chce sdělit.
Za jednu z jeho výrazných písní považuji Měsíc byl svědkem, která na mě působí jako syrový a přirozený příběh prvního rande a emocí, které se s ním pojí. Není potřeba z něj dělat komplikovanou filozofickou výpověď. Je to především obyčejný lidský příběh, v němž se láska na chvíli dostává nad všechno ostatní, a právě jednoduchost a upřímnost mu podle mě dodávají sílu.
Silent Kid navíc nepůsobí jako člověk, jehož hlavním cílem je za každou cenu získat slávu. Spíš jako někdo, kdo chce být pravdivý, i kdyby to znamenalo, že se jeho projev nebude líbit každému. Charismatický vousatý muž s mohutnější postavou může na první pohled působit jako někdo, komu život příliš nepřál, ale pod tímto dojmem je podle mě vidět značná vnitřní síla. A právě kontrast mezi jeho zevnějškem, ostrým jazykem a citlivostí, kterou lze v některých jeho písních najít, je jednou z věcí, které mě na něm baví.
Fabián Berka: písničkář, který hraje především na srdce
Fabián Berka se sám označuje jednoduše za písničkáře. Přesto mám pocit, že toto označení může jeho schopnosti trochu podceňovat, protože při poslechu jeho tvorby člověk narazí na někoho, kdo by při vhodných podmínkách mohl bez problémů fungovat jako profesionální hudebník. Především však působí jako skromný a laskavý člověk, který nemá potřebu sám sobě stavět pomník nebo kolem sebe vytvářet image nedostupné hvězdy.
Jeho příběh je zajímavý i mimo hudbu. Má rád přírodu, lidi, zážitky a dobrou společnost a v dřívějších časech, ještě pod jménem Funny, pro něj představoval významnou součást volného času také Minecraft. V určitém smyslu tak existoval mezi virtuálním světem, který mu přinášel radost, a světem skutečným, ve kterém je dnes podle všeho především autentickým milovníkem života kolem sebe. Na jeho tvorbě mě baví, že z ní člověk nemá pocit neustálého boje se světem. Nemá potřebu na všechno nadávat ani někoho shazovat, ale jednoduše zpívá o tom, co prožívá, co má rád a co ho zasahuje.
Mohlo by se proto zdát, že jeho život je až příliš bezstarostný. Potom ale přijde píseň Zůstaň má, která podle mě ukazuje úplně jinou stránku jeho tvorby. Je v ní trápení, hledání, naděje i zklamání, ale přesto z ní člověk nemá vztek ani pocit bezvýchodnosti. Naopak. Je to přesně ten typ písně, u kterého se může člověku chtít brečet, ale zároveň v ní hledá nějakou naději. A přiznám se, že to podle mě zní sakra dobře.
Studiová nahrávka samozřejmě umožňuje hudbu technicky upravit a dotáhnout, ale naživo je Fabián úplně jiný příběh. Podle dostupných záznamů je to především kluk s kytarou, který má výrazné charisma, přestože mu občas hlas ujede a rozhodně nezní v každém okamžiku dokonale. Nemusí znít jako Karel Gott, protože jeho síla není v absolutní technické bezchybnosti. Jeho síla spočívá v tom, že na pódiu hraje především na srdce. A právě proto na mě působí tak přirozeně. Jeho šarm mě ostatně zaujal natolik, že jako muž musím přiznat, že mě dokázal jednoduše okouzlit. I takoví lidé podle mě dělají českou hudební scénu lepší – ne proto, že by byli dokonalí, ale protože jsou uvěřitelní.
Zdeněk Jan Žák: rockový dělník, který odmítá vzdát se
Zdeněk Jan Žák se označuje za rockového dělníka a jen málokterá nálepka na něj podle mě sedí tak dobře. Působí jako tvrďák, který nesnáší podrazy a přetvářku, ale pod tou tvrdou slupkou je člověk, pro kterého jsou důležité rodina, přátelství, poctivost a schopnost postavit se životu čelem. Na jevištích působí více než třináct let a ve svých písních a příbězích se často vrací k tématu průserů a k tomu, jak z nich člověk může něco vytěžit. Nejde přitom o glorifikaci problémů, ale spíš o připomínku, že selhání nebo životní rána nemusí automaticky znamenat konec.
Zdeněk není pouze hudebník, který se jednoho dne rozhodl, že se bude hudbou živit. Má za sebou svářečské zkoušky a několikaletou praxi v tomto oboru a i tento kus svého života promítá do vlastní značky, dříve Weldzak a dnes Uniweld Z. Hudba u něj tedy není oddělená od reality. Je součástí života člověka, který si prošel normální prací, zdravotními problémy, osobními komplikacemi i řadou situací, které by mnoho lidí položily.
Velmi zajímavou kapitolou je také ZIT Project, nekomerční projekt virtuálních hokejistů, který podle dostupných informací funguje už třináct let. Jeho smyslem je nabídnout šanci lidem, kteří měli nadprůměrný talent, ale kvůli nedostatku financí nebo zdravotním problémům se k podobné příležitosti nedostali. Za dobu fungování si účastníci turnajů odvezli osm zlatých a dvě bronzové medaile, ale ještě zajímavější než samotné výsledky je způsob, jakým Zdeněk v projektu funguje. Na turnajích nevystupuje především jako hráč, který by potřeboval dokazovat vlastní schopnosti, ale jako zakladatel, pořadatel, moderátor a člověk starající se o postprodukci. Jeho cílem není dokazovat sebe sama, ale dát prostor ostatním.
To je přitom o to zajímavější, že jeho vlastní hokejová kariéra měla podle jeho vyprávění velmi slibný potenciál. Už v šestnácti letech ho sledovali lidé ze zámoří, jenže potom přišla osudová nehoda a jeho sportovní cesta se změnila. Místo aby ale podobnou zkušenost proměnil v hořkost, rozhodl se vytvořit příležitost pro jiné. Je v tom určitá symbolika: člověk, kterému byla jedna cesta zavřená, se pokusil otevřít jinou cestu lidem, kteří by jinak zůstali bez šance.
Jeho zdravotní stav je přitom dlouhodobě velmi komplikovaný. Potýká se mimo jiné s úzkostně-depresivní poruchou, obsedantně-kompulzivní poruchou, tedy OCD, bipolární poruchou a chronickými neuropatickými potížemi, které zasahují zejména předloktí, zápěstí a prsty. Se zveřejněním informace, že je invalidním důchodcem prvního stupně, mám jeho souhlas. Není to přitom informace, kterou by měl člověk vnímat jako něco ponižujícího. Jeho problémy nejsou důkazem neschopnosti, ale součástí velmi složité životní situace, se kterou se snaží fungovat dál.
Na jednom koncertě jsem ho například zahlédl hrát se zábavovou kapelou na barové stoličce a později jsem si všiml zdravotních tejpů na levé paži a dlahy na levém prstu. Dodatečně se ke mně dostala informace, že celý koncert odehrál se zlomeným prsteníčkem, kterým přitom svíral struny. Upřímně nevím, co k tomu říct jiného než „magor“. Samozřejmě v dobrém.
Zdeněk zároveň otevřeně přiznává i kouření, přestože je astmatik, a svůj přístup k tomu komentuje černým humorem slovy, že „na něco zdechnout musí“. Je to jedna z věcí, kterými sám sebe zdravotně rozhodně nešetří, ale právě i v tom je vidět jeho typická přímočarost. Nemá potřebu ze sebe dělat dokonalého člověka, který všechno zvládá bez chyby. Je prostě člověkem se silnými stránkami, slabostmi, problémy i schopností pokračovat dál.
V jednom z posledních rozhovorů se navíc zmínil o epizodách částečného ochrnutí levé části obličeje, které podle jeho slov nejsou trvalé a objevují se pouze občas. Na některých videích lze skutečně zaznamenat omezený pohyb levého oka nebo levého koutku úst. Ani podobné komplikace ho však podle všeho nezastavují v tom, co dělá. Někdy člověk při jeho zpěvu skoro přemýšlí, odkud ještě dokáže vzít sílu.
A možná nejdůležitější je, že se mezitím stal otcem. Z jeho vystupování mám pocit, že právě rodina a role otce pro něj mají mnohem větší hodnotu než mediální sláva nebo obdiv. Je to připomínka, že člověk může vystupovat na pódiu, být vidět na internetu a přesto si uvědomovat, že skutečný život se odehrává někde úplně jinde.
Jan Vepřek: mladý muzikant, který má největší část cesty teprve před sebou
Jan Vepřek je z této čtveřice nejmladší a právě proto je u něj podle mě zajímavější sledovat potenciál než hodnotit hotový výsledek. Na YouTube se prezentuje mimo jiné jako zastánce českého bigbeatu, jeho zájem o hudbu však sahá mnohem dál. Má pozoruhodný přehled o hudební historii, zajímá se o potenciál jednotlivých muzikantů a dokáže uvažovat o hudbě v širších souvislostech. Nejde pouze o člověka, který si vezme nástroj a něco zahraje. Zajímá ho, proč hudba vzniká, odkud přišla a kam může směřovat.
Jeho osobním hudebním idolem je Bruce Springsteen, autor a interpret legendární skladby Born in the U.S.A., což mi vzhledem k jeho způsobu uvažování vlastně dává smysl. Springsteen nikdy nestavěl svou tvorbu pouze na image rockové hvězdy. Jeho písně často pracují s obyčejnými lidmi, společností, životními problémy a otázkami, které přesahují samotnou hudbu. U Jana lze podobnou potřebu přemýšlet pozorovat už nyní. Nebojí se vyjadřovat k politice, společnosti ani k samotné podstatě bytí a především je na něm sympatické, že se nesnaží působit jako někdo, kdo už zná všechny odpovědi.
Je to mladý člověk, který se snaží hledat.
A to je podle mě důležitější než mít vždycky pravdu.
Jan zároveň píše vlastní písně a svou hudební cestu si zatím buduje prakticky sám. Nahrává doma, svépomocí, bez velkého produkčního zázemí a bez týmu lidí, kteří by mu přesně určovali, jak má vypadat jeho veřejný obraz. Jeho největší hudební roky má proto pravděpodobně ještě před sebou, ale jeho začátky rozhodně nepůsobí špatně. Naopak mě překvapily jeho texty, které jsou na tak mladého muzikanta nezvykle rozumné, přemýšlivé a především nepůsobí jako produkt nějaké mediální šablony.
Nejsou postavené na laciném pozérství ani na zoufalé snaze působit dospěleji, než jejich autor ve skutečnosti je. Je v nich snaha pochopit svět, přemýšlet o něm a nějakým způsobem se v něm zorientovat. Jan navíc působí jako člověk, kterému není lhostejné, jak se žije ostatním. Vadí mu, když někdo získává prospěch bez vlastního přičinění na úkor lidí, kteří se maximálně snaží, pracují a něco skutečně umějí, a zároveň zastává poměrně jednoduchou představu, že dobrý život by neměl být výsadou několika vyvolených.
Nezaujala mě na něm potřeba všechny kolem sebe poučovat, ale spíš určitá vnitřní logika a snaha dobrat se toho, proč si člověk něco myslí. Právě proto podle mě zapadá mezi ostatní tři osobnosti. Ne proto, že by už byl hotovým umělcem, který má všechno vyřešené, ale protože zatím působí jako člověk, který nechce stavět svou budoucnost na image. Chce ji stavět na tom, co skutečně umí, co vytvoří a co má potřebu říct.
A možná je právě u něj nejzajímavější to, že dnes ještě není možné přesně říct, kam až dojde.
Je teprve na začátku.
Nejde o dokonalost, ale o člověka za hudbou
Silent Kid, Fabián Berka, Zdeněk Jan Žák a Jan Vepřek mají odlišné hudební styly, životní zkušenosti i způsoby vystupování. Jeden dokáže být ostrý a současně překvapivě citlivý, druhý staví na emocích a přirozeném šarmu, třetí proměňuje vlastní životní rány v pomoc ostatním a čtvrtý teprve začíná, ale už nyní ukazuje pozoruhodný rozhled a potřebu přemýšlet.
Nechci z nich dělat dokonalé lidi ani jim stavět pomník. Stejně tak není potřeba shazovat kohokoli jiného, abychom mohli upozornit právě na ně. Každý z nich má své chyby, slabosti, limity a věci, se kterými se musí vyrovnávat. Právě proto mi ale připadají zajímavější než někdo, kdo se snaží za každou cenu vytvořit dokonale uhlazený veřejný obraz.
Jejich společným jmenovatelem je podle mě skutečnost, že za jejich tvorbou člověk pořád dokáže vidět člověka, nikoliv značku, produkt či pseudoumělce ve smyslu „Kam vítr, tam plášť“.
A právě to je možná v současné hudební i internetové kultuře jedna z nejcennějších věcí. Hudba nemusí být bezchybná, aby byla dobrá, a člověk nemusí být slavný, aby měl co říct. Někdy stačí, že je poctivý v tom, co dělá, že se nesnaží být někým jiným a že jeho tvorba skutečně vychází z jeho života.
Možná proto stojí za to tyto čtyři lidi sledovat.
Ne proto, že by už dnes byli na vrcholu.
Ale protože každý z nich má vlastní cestu a každý z nich má něco, co se nedá koupit ani vyrobit marketingem. Svou duši a svou autentickou, přirozenou, lidskou tvář.
[Dodatečné ilustrační materiály a fotografie budu následně vkládat po získání souhlasu od jmenovaných osob, o kterých můj článek píše. Nejsem "Falešná Tvář"]
