Článek
Tak co, zamysleli jste se někdy nad faktem „zvýhodňování“ státu oproti jednotlivcům, či firmám při sjednávání půjček?
Než se pustím do monitorování půjček, dám k dobru půjčky svoje nebo spíše naše. Za socialismu díky novomanželské půjčce (bezúročné) jsme si koupili ložnici. Na stavbu domu půjčku 130 000 Kčs s 1 % úročením, dále z fondu FKSP z podniku, kde jsem pracoval, ve výši 20 000 Kčs (bezúročně).
Stalo se po sametové revoluci, než jsem začal provozovat mnou postavený bufet. Předtím pro podnikání „nákup, prodej“ jsme vybrali naše spořitelní knížky včetně dětí, též obojí rodiče půjčili co mohli. Vše jsme zvládli, vše všem vrátili.
Nu a tady jsem u meritu věci. Půjčovali jsme si jen v nejnutnějším případě a hlavně zvládnutelně. Náš přístup k půjčkám nejlépe osvětlím o půjčce, kterou jsme si nevzali. V novém bytě jsme dlouho neměli televizi jenom gramorádio s pár deskami. Zařizovali jsme se a na televizi prostě nebyly peníze. Nás ani nenapadlo pořídit si ji prostřednictvím půjčky. Náš problém vyřešil bratr Břetislav, když od svého kamaráda (opraváře televizorů) pro nás jednu starší sehnal.
Co tím vším chci říct?
Nám bylo půjčeno jen tolik, kolik jsme byli schopni splácet a my si půjčili jen peníze nutné. Pro výstavbu domu jsme půjčku navýšili, aby nám pak zůstala hotovost pro zařizování domu.
Ať jednotlivec nebo firma si půjčuje tak, aby díky půjčce vydělala. Banka si též přijde na své. Musí vrátit půjčené, též sjednaný úrok.
Půjčíte si 1 milion korun, který za 5 let vrátíte s přeplatkem asi 130-140 000 korun, což činí měsíční splátku okolo 19 000 korun. Na základě této informace se pak rozhodnete, zda do půjčky půjdete. Pokud vaše půjčka bude vyšší a doba splácení delší i přeplatek bude větší. Tenhle fakt posoudíte a rozhodnete. V každém případě vracíte i peníze půjčené.
Stát tuto povinnost nemá. Platí jen úroky. Je načase otevřít Pandořinu skřínku o státním dluhu.
Proč?
Soukromník, či firma je faktor smrtelný, kdy dědicové by se mohli vzdát dědictví a tak se vyhnout závazku splatit dluh. Stát tak snadno neumírá. Stát stále platí.
Jednoho dne si bankéř uvědomil tenhle fakt a podle toho i konal. Půjčené peníze se přestaly vracet pouze úroky tak, že každá půjčka navyšuje dluh a tím i výši splácených úroků.
Nastává čas abychom též zhodnotili, zda jsou takhle vedené půjčky výhodné pro stát, či pro banku.
Česká republika dosáhla státního dluhu v roce 2025 na 3 678 miliard korun. Na úrocích splácíme už 100 miliard. Celá částka tak generuje úrok 2,71 %. Za necelých 37 let by tak došlo ke splacení celé částky placenými úroky, ale protože dluh splácen není, tak ten zůstává ve stejné výši nadále i když musíme přiznat, že díky probíhající inflaci v nižší hodnotě. I tak lze spočítat kolik let by trvalo vrátit dlužníkovi celou hodnotu.
Budeme stavět novou atomovou elektrárnu, jak jinak než na dluh, který podle principu věci zůstane trvalou součástí našeho rozpočtu. Elektrárny i její zisky se dávno rozpadnou v prach, ale dluh a úroky z něho pořád budou plynout věřiteli. Tak vypadá dobročinnost bank v praxi.
Co je pro nás, tedy pro stát, na tomhle výhodné?
Takhle postavené zadlužení je naprosto nemístné. Otroctví v dluhu bobtná a bobtná.
Chladný kalkul bankéřů nás dovedl se státním dluhem tam, kde jsme. Musíme se podívat pořádně na formu poskytování státního dluhu. Je skutečně spravedlivá nebo jen dobře vychytralá?
Nyní jsme už ve fázi finančního otroctví. Tohle jsme chtěli? Po tomhle jsme toužili a volali?
Způsob zadlužování a jeho principy si zcela určitě zaslouží erudovanější výklad, než je ten můj. Ekonomové, politici ať rozeberou problém a připraví řešení. Nevím jen, jak se s tím popasují, když nyní nevidí, neslyší a raději i mlčí. Státní dluh se totiž stal nelítostnou hydrou. Státní dluh již bolí. Společnost se pomalu rozpadá. Varovné kontrolky, jako je cena drahých kovů, hovoří jasně. Máme opravdu velký problém, který dokonce známe. Je jím STÁTNÍ DLUH. Proč ho k sakru neřešíme? Čekáme až nás sám nepříjemně doběhne?
STOP bankovní dobročinnosti státního dluhu na 111 %.
