Článek
Obsluha v mrňavém stánku. Policista uprostřed křižovatky. Taky vás někdy napadlo, jak se vypořádají s náhlou potřebou patřičně vybaveného soukromého koutku? Jak to řeší policista na křižovatce, to nevím. Ale snad vás trochu pobaví, jak jsem se s takovou potřebou vypořádával já.
Rozvážím balíky. Dodávku mívám natřískanou až po střechu, a i kdyby ne, WC zatím nepatří mezi standardní výbavu užitkových vozů, což je docela škoda. Většinou zvládám svůj tělesný harmonogram sladit s tím pracovním, ale občas přijde den, kdy mě moje vnitřnosti dokáží hodně překvapit.
Ten den vypadalo všechno klidně a pohodově jako obvykle. Na hale jsem seřval brigádníka, který příliš prudkým hodem zavraždil balík a způsobil mu vytékání aviváže, seřadil jsem si balíky podle trasy, odtrhl od sebe dva kolegy, kteří si málem vjeli do vlasů kvůli plánovaní stejného termínu dovolené, skočil do auta a vyrazil rozvážet radost a štěstí.
Blížilo se poledne a začalo mi škrundat v břiše. V domnění, že se jedná o obyčejný hlad, jsem slupl svačinu a zapil ji pomerančovým džusem. Přátelé, pro můj žaludek to nebyla potrava, ale extrémní výzva. Do několika málo minut začalo moje břicho vyluzovat zvuky, za jaké by se nemusel stydět ani rozzuřený levhart. Bylo mi jasné, že jsem se dopustil osudné chyby a bylo by fajn začít hledat řešení dřív, než se levhart vyřítí z úkrytu ven. Doslova.
To bude dobrý, uklidňoval jsem se, zatímco se moje vnitřnosti svíjely. Za pár minut mi končí časové okno a tahle část trasy končí u hypermarketu. To zvládnu.
Autosugesce fungovala. Rozvezl jsem několik dalších balíků bez nehody a vyrazil jsem k hypermarketu.
U hypermarketu mě čekal kolega, se kterým jsem se mezitím domluvil, že z mého auta odebere část balíků, které jsem u klientů posbíral k odeslání a které z podlahy ložného prostoru činily překážkovou dráhu hodnou Survivora. Nechtěl jsem kolegu nechat čekat pro případ, že se můj pobyt v prostorách hypermarketu protáhne, takže jsme napřed přeskládali balíky z mé dodávky do jeho. Mezitím jsme se trochu zapovídali a levhart se nenápadně stáhl zpátky do úkrytu. Kolega mi nabídl cigaretu, já si ji vzal, a protože jsem typ, který po třetí větě zapomene tu první, dokouřil jsem, skočil do auta a vyrazil na další trasu.
Že jsem si chtěl odskočit, jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy jsem několika dalším adresátům oznámil, že jsem s balíky na cestě a budu u nich za pár minut.
Co teď? Když se vrátím do hypermarketu, budu potom mít všude zpoždění a bude z toho megaprůšvih. Nevadí, brácho, uklidňoval jsem se, zatím je to dobrý, třeba to už přešlo.
Nepřešlo, ale komunikování se zákazníky mě rozptýlilo natolik, že jsem kupodivu rozvezl všechno, co jsem měl. Naštěstí. Mnozí z nich, se kterými už jsem si vybudoval dobrý vztah, by mě jistě nechali si odskočit, ale já bych takové ponížení nesnesl. Takže jsem to stále ještě vydržel. Nevím, jak, protože jsem od přírody děsný smolař (dokonalá slovní hříčka, že?), ale vydržel.
Konec trasy, hurá zpátky do hypermarketu, který byl nejbližším aspoň trochu důstojným veřejným záchodem. Zaparkoval jsem auto smykem a vřítil jsem se dovnitř se zoufalou nadějí, že za chvíli bude mému utrpení konec. Rázně jsem dokráčel ke dveřím s panáčkem… a na dveřích se skvěla veliká cedule ZAVŘENO do 17:30 – ÚKLID!
Bylo 17:15. Hlavou mi proletělo několik výrazů, které bych tady nerad vypisoval konkrétně, ale ještě jsem nebyl zoufalý natolik, abych se domáhal vstupu za každou cenu. No co, pomyslel jsem si. Jestli budu tady přede dveřmi stát jako tvrdé Y, nedopadne to dobře. Musím se nějak zabavit. Skočím koupit nějakou mlsotu dětem, žádný velký nákup, jen tak, abych rozptýlil svou vlastní pozornost.
Což už se moc nedařilo. V břiše mi už ani neškrundalo, ani nebouřilo. Levhart už nevysílal varování. Chystal se ke skoku. Na čele mi vyrazil studený pot a obratem jsem se vydal k pokladnám. Žádná nebyla prázdná, ale snad to půjde rychle.
Šlo to rychle. Ale ne odbavování zákazníků. Když byli přede mnou ještě tři, začínal jsem cítit zřetelný tlak. Potil jsem se už úplně všude a začínal jsem se chystat k akci, kdy zahodím košík kamkoli a trojskokem rozrazím ty panáčkové dveře. V té chvíli jsem koutkem oka zpozoroval erárně oděnou dívčinu mířící k jedné ze zavřených pokladen. Pochválil jsem se za dobrý postřeh a chtěl jsem jít za ní, aby mě odbavila jako prvního.
Jenže v té chvíli tlak zesílil. Instinktivně jsem hopem překřížil nohy, což mě ale zpomalilo natolik, že mě předběhl důchodce s hůlčičkou a čímsi na dně košíku. Zapojil jsem do pohybového úsilí jednotlivé prsty u nohou jako kreslená Disney postavička a snad jen po špičkách jsem úspěšně docupital do nově vzniklé fronty stylem, který by mi záviděla každá druhá primabalerína.
Jak už to v obchodech bývá, když změníte frontu, změníte celý systém odbavení. Moje původní fronta zrychlila, zatímco děda přede mnou se začal pokladní vyptávat, jaká to byla cena a jestli je to ta správná cena a já nevím, co ještě. Mluvil pomalu a hledal slova, jak už to u starších lidí bývá, a já v duchu ječel. Mé rostoucí zoufalství už asi začínalo být i vidět, protože jsem si všiml, že pokladní po mně začíná vrhat ostražité pohledy. Pokusil jsem se usmát. Nevím, nakolik se mi to povedlo, ale jí se kupodivu povedlo dědu zdvořile, ale rychle odlifrovat. Zlatá holka. Jednou rukou jsem strčil mlsky do kapsy, druhou jsem položil hrst drobných a protože tlak mezitím trochu povolil, už skoro normálně jsem šel (představte si plouživé pohyby profesionálního chodce, které jsou rychlé, ale nezpůsobují moc otřesů) zpátky za panáčkem.
Sláva, cedule byla pryč. S novým nadšením jsem vtrhl dovnitř a už na prahu jsem halekal na paní výběrčí, za kolik to bude.
„De-set-ko-ru-nek,“ zněla vláčná odpověď.
Nebyl čas se zabývat prkotinami. Položil jsem před ni první minci, která mi padla do ruky, a vykročil jsem ke svému cíli.
„Poč-kej-te-pane,“ šumělo to za mnou, „to-je-dvacet-korunek-dám-vám-zpátky…“
„TO JE DOBRÝ!!!!!“ zaječel jsem z posledních sil a už bez ohledu na všechno ostatní jsem se vrhl do kabinky.
Nebylo to za pět minut dvanáct. Bylo to asi tak za tři vteřiny dvanáct. Když jsem konečně dosedal na příslušné sedátko, připadal jsem si trochu jako Ripleyová padající do žhavého olova, protože jsem podobně jako ona pocítil tu definitivní úlevu pramenící z pocitu, že teď už je mi všechno ostatní fuk. Ať se bortí říše, ať si lidi vymýšlejí pitomosti, já právě teď uzavírám jedno období svého života.
Aby byla podobnost ještě dokonalejší, i můj vetřelec vyrazil dřív, než jsem se dostal na místo určení. Ale na rozdíl od Ripleyové jsem já přežil ve zdraví!
Pokud Vás moje vyprávění pobavilo, můžete mi poslat malé dýško. Třeba zrovna to Vaše mi příště pomůže z nějaké další prekérní situace. Protože nikdy nevíte…
