Článek
První vietnamská večerka
Někdy v nultých letech tohoto století přenechal majitel svůj obchod u náměstí vietnamské rodině. Ta část zázemí prodejny přetvořila v byt a začala podnikat.
Lidé na ni zprvu koukali skrz prsty a nakupovali u ní spíše výjimečně. Buď protože v ostatních obchodech nesehnali, co potřebovali, nebo, což je nejdůležitější, protože jinde bylo zavřeno. Pokud si někdo vzpomněl, že v sobotu nekoupil máslo nebo na večer potřebuje láhev vína, Vietnamci mu rádi pomohli v neděli nebo v 11 hodin večer.
Tu byl luxus, na který si lidé v obci rychle zvykli. A přitom si zvykali ještě na jedno: na nákup od Vietnamců. Tak to běželo pár měsíců.
S postupem let ostatní obchody zavíraly. Přestože obec prosperuje a roste, do starých malých prostor se nikdo nehrne. Vzpomínka na časy před večerkami se rozpadá a reziví.
První zavřený obchod
Jako první zavřel obchod s nápoji. Bylo to logické. Oproti vietnamské večerce nenabízel žádnou nadhodnotu. Kdo si chtěl koupit alkohol nebo balenou vodu, mohl rovnou udělat větší nákup u Vietnamců.
České rodině, pro kterou byl prodej nápojů spíše přivýdělkem, už podnikání nestálo za to. Zrušit prodejnu bylo asi to nejrozumnější, co s ní mohla udělat.
Druhého obchodu s nápoji se zatím konkurence nedotkla. Fungoval trochu jako hospoda: zákazníci popíjeli lahváče, pokuřovali před vchodem a povídali si s prodavačem.
Tato večerka měla původně do 23:00, někdy i do jedné. S odpadající konkurencí zavírala dřív a dřív. Dnes přesně ve 20:00. Za ty roky se původně malý krámek rozrostl na celé přízemí domu.
K Vietnamcům nechodímK Vietnamcům nechodím
Čas plynul dál. Lidé se obávali, že přijdou o české obchody, které jim byly sortimentem blíž a které provozovali jejich sousedé. „K Vietnamcům nechodím. Leda když v našich obchodech něco nemají,“ říkali. Člověk měl skoro pocit, že když do vietnamské večerky půjde, mohl by se dostat do drbů.
Jenže Vietnamci měli zboží víc a starali se, aby ho měli vždy. Nestalo se, že by pro místního zákazníka neměli pečivo, protože na víkend přijelo hodně Pražáků a vykoupili rohlíky. Vietnamci měli pečivo pro všechny.
A tak místním podpora českých obchodů příliš dlouho nevydržela. Zjistili, že po návštěvě českého obchodu musí ještě do večerky nakoupit další zboží. Potřeba a pohodlí zvítězily nad vlastenectvím a podporou místních podnikatelů. Netrvalo dlouho a všichni chodili hlavně k Vietnamcům.
To se projevilo na výsledcích jednoho českého obchodu, který pak musel zavřít. Nutno podotknout, že to neznamená, e zkrachoval: pro jeho majitele prostě mohlo být výhodnější prostor někomu pronajmout. To se také stalo. Místo obchodu brzy zaujala druhá vietnamská večerka.
Ta měla zprvu otevřeno až do jedenácti večer jako ta první, ale pouze asi týden. Pak obě zkrátily otevírací dobu. Už měly pouze do deseti večer.
Oproti českým provozovatelům Vietnamci značně rozšířili nabídku čerstvého ovoce a zeleniny. Tedy, vlastně to všechno není vždy čerstvé, ale vyberu si tu skoro vždy.
Dobře vedený obchod to ustál
Nejoblíbenější teď byl poslední český obchod. Provozovala ho paní před důchodem, která rozuměla prodeji i svým zákazníkům. Ráda si s nimi povídala. Měla všechno, co si mohli přát. Housky a rohlíky brala z nejoblíbenější pekárny široko daleko, nabízela různé druhy chleba, měla chladící pult i kráječ na šunku a sýr. K tomu čerstvou zeleninu a ovoce, všechny druhy potravin, nápoje, alkohol, drogerii.
Vietnamští obchodníci tehdy ještě českému venkovu nerozuměli. Nedokázali té dobré paní konkurovat a prodávaly především večer, v sobotu odpoledne a v neděli. Tedy poté, co paní zavřela.
Jelikož nebyl žádný výhled na zlepšení, jedna z večerek skončila — paradoxně ta s lepší pozicí na náměstí. Prostor převzala rodina z druhé večerky a přestěhovala do ní své zboží. Zrušila zázemí i sklad a rozšířila o ně prodejní plochu. Starou prodejnu dál využívala jako skladiště a byt.
Ve zvětšené prodejně pak prodávala sortiment, který český obchod neměl: hračky, krmivo pro domácí zvířata, v omezené míře zahrádkářské potřeby. To byla trefa do černého. Děti, chovatelé a zahrádkáři jsou cílové skupiny, které v obci nakupují a je možné je oslovit.
O trh ve vesnici se tedy dělily český obchod s vietnamským obchodem. Malá prodejna nápojů už v podstatě nebyla podnikáním, ale koníčkem majitele.
Na českém venkově Vietnamci z malého krámku vybudovali velkou samoobsluhu. Máme se jako ve městě: k pečivu a chladícím i mrazícím boxům jdeme mezi dlouhými regály věcí, které nepotřebujeme, ale mohli bychom je chtít. Více a více místních se poddává svému pohodlí a chodí sem nakupovat raději, než do o něco levnějších poboček prodejních řetězců v blízkém městě.
Monopol vietnamských večerek
Tento stav trval asi tři roky. A pak se oblíbená česká prodavačka rozhodla odejít do důchodu. Na krátkou dobu po ní obchod převzali dva nadšenci, kteří se ale sami odsoudili k nezdaru, když se snažili přeorientovat na zdravý životní styl. O celozrnné placičky a biozeleninu měl ale v malé obci zájem málokdo, a tak a po pár měsících obchod zrušili.
O jeho prostory žádná vietnamská rodina zájem neměla. Nebylo totiž kam rozšiřovat a zázemí nebylo vhodné k bydlení.
A tak zbyl na trhu jeden velký vietnamský obchod, který přečkal všechny ostatní. V prostředí bez konkurence opět zkrátil otevírací dobu, tentokrát do 20:00. Postupně uzavřel smlouvy s místními dodavateli, kteří mu ke spokojenosti zákazníků začali zavážet zboží místní produkce. Čekalo ho několik let prosperity.
Příliš mu neublížilo ani období covidu, protože lidé se tehdy snažili vyhýbat městu i nákupním centrům. Po covidu ale přišla změna. Zkrachovala totiž restaurace normalizačního střihu s velkým plesovým salonem a terasou. Do velkého uvolněného prostoru po ní se nastěhovala další vietnamská rodina.
Salon přetvořila v příjemnou prostornou samoobsluhu, která je sortimentem i velikostí velmi podobná první prodejně. Ke vchodu umístila stoleček a dvě židle. Tím zřejmě převzala poslední pivní klienty obchůdku s nápoji, který to konečně vzdal.
České majitele nikdy nenapadlo rozšiřovat nabídku. Vietnamští obchodníci zkoušejí různý sortiment a jdou daleko nad rámec někdejších obchodů se smíšeným zbožím. Jedna z prodejen u nás nabízí potřeby pro zahrádkáře a květiny. Tím současně zlidšťuje starou terasu. K rozšiřování sortimentu a invenci obecně přispívá i to, že vietnamské rodiny se ve vesměs franšízových prodejnách po několika letech střídají. Zatímco čeští obchodníci po čase vyhořívají, Vietnamci mají vyděláno a jdou životem dál.
Konkurenceschopnost
Dvacet let po příchodu prvních Vietnamců do obce jsou tady večerky samozřejmou součástí každodenního života. Prodejem v neděli, večer a v sobotu odpoledne si postupně vytvářeli klientelu. Dávali si pozor, aby měli vše, co místní potřebují kupovat. Po starých obchodech provozovaných místními Čechy neštěkne ani pes, protože se nemohli nebo nechtěli přizpůsobit. Nedokázali využít toho, že jim zákazníci fandí. Fungovali v zajetých kolejích. Byli nepružní.
Proto tu dnes místo pěti českých krámků máme dvě velké vietnamské samoobsluhy. Dobyly naši obec a už ji nepustí. Jsme ochotni jim odpouštět vše, kvůli čemu jsme jim původně nefandili: že nejsou odsud, že neumí moc česky, že u nich pracují děti nebo že občas mají starší zeleninu. Jsme rádi, že nabízejí zboží, které potřebujeme, a mají otevřeno, když ho potřebujeme.
