Článek
Na kontě by mu přistálo skoro 100 miliard korun. V tu chvíli by mu došlo, že má dost; že se už pár let nemusel honit za ziskem. Vždyť i kdyby utrácel miliardu ročně, mohl by žít bez starostí do konce života — a jeho děti taky.
Konečně by měl dost času na sebe, na rodinu i na spánek. Místo knížky O čem sním, když náhodou bdím by rozdával knihu O premiérovi, který prodal svůj Agrofert. Stal by se lepším člověkem.
V hlavě by mu utichl konflikt mezi byznysem a politikou. Přestal by se bát, že se ho novináři zase zeptají na nějaké dotace, zaklekávání konkurence nebo ekologickou havárii.
Při každém rozhodnutí by viděl, jak ho dřív podnikání ovlivňovalo. Pochopil by, proč byl střet zájmů takový problém. Že nešlo jen o dotace a veřejné zakázky.
Možná by se pak zbavil těch všehoschopných kariéristů, kteří byli ochotni ohýbat páteř i zákony, aby mu pomohli konflikt zájmů zneužívat. Místo nich by do důležitých funkcí jmenoval lidi, kteří se do nich hodí odborně i morálně.
S jejich pomocí by se konečně mohl naplno soustředit na uskutečnění slibu, že bude líp. A taky si splnit sen — zapsat se do historie jako úspěšný státník.
