Článek
Už tisíce let ve všech kulturách po celé planetě vypráví dospělí dětem pohádky. Nejspíš i vám je rodiče vyprávěli a doufám, že je vyprávíte nebo budete vyprávět i vy. Každé dítě, které od svého rodiče slyšelo pohádku, chce slyšet další a další. Pohádky dítěti umožňují rozvíjet mysl, a to hned několika způsoby.
Jednou budete dost staří, abyste pohádky opět četli.
Umožňují mu chápat složitý svět dospělých. Dávají návod, jak přistupovat k řešení problémů. Rozvíjejí jeho fantazii. Ukazují, jak fungují různé mezilidské vztahy, nejčastěji ty, které malé dítě zajímají nejvíce: vztahy mezi rodičem a dítětem, vztahy mezi sourozenci.
Tím vším pohádky dítě obohacují, stávají se součástí jeho mysli, jeho vývoje, jeho života.
Nejlépe to dovedou pohádky klasické poslouchané, ať už vyprávěné, nebo čtené. Umožňují dítěti ztotožnit se s kladným hrdinou - vžít se do pohádkové postavy. Ono samo se tak stává kůzlátkem, které nechce pustit vlka dovnitř. Jeníčkem, který leze na strom hledat světýlko. Mařenkou, která Jeníčka zrazuje od loupání perníčku a později jej zachraňuje. Popelkou, kterou zlý rodič nutí pracovat, zatímco ostatní se mohou bavit. Princem, který zabije draka, nebo princeznou, kterou zachránil.
Přitom pohádky nechávají obrovský prostor fantazii. Když nedávno dcerka chtěla, abych jí v hromadné dopravě vyprávěl pohádku, kladl jsem si nejprve podmínku, že musí mít otevřené oči, aby mi krátce před výstupem neusnula. „Ale tati,“ divila se, „vždyť to pak pohádku neuvidím!“ Obraz pohádky, které naslouchá, mysl dítěte vytváří a promítá ji na plátno zavřených víček.
Naopak animované pohádky poskytují příběhy s již hotovým obrazem, dítě nemá žádný prostor je dotvářet, pouze je konzumuje. Nerozvíjí svou fantazii, možná ji dokonce ztrácí.
Schválně: zkuste si představit jinou postavu Sněhurky než tu od Disneyho. Pokud to zvládnete, pak vám tleskám. Já to nedovedu. Nádherné filmové zpracování zabilo mou schopnost si Sněhurku představit jinak. A, co je možná horší, trpaslíky, bezejmenné vedlejší postavy pohádky, Disneyho zpracování povýšilo na roztomilé poťouchlíky ve středu dění, čímž upozadilo hlavní motivy pohádky: rivalitu matky s dcerou a nebezpečí lásky k vlastnímu obrazu, narcismu, proti kterému pomáhá jedině najít lásku v jiném vztahu.
Ostatně myslím, že zlá královna by k dceři i sobě bývala měla zdravější vztah, kdyby Sněhurce v dětství vyprávěla pohádky. Vyprávěním pohádek se utužuje a rozvíjí vztah rodiče s dítětem, jejich vzájemné pochopení a poznávání. A nakonec i poznávání sebe sama. Vyprávění pohádek totiž nevyhnutelně vede ke zvídavým otázkám dítěte, k vzpomínkám na vlastní dětství i k zamyšlení, proč vyprávíme právě tu konkrétní pohádku.
Sám život je ta nejkrásnější pohádka.
S televizními pohádkami je to naopak. Kdykoliv dítěti zapnete televizi nebo tablet, aby sledovalo kreslené seriály, trochu se oddálíte. S každým takovým rozhodnutím využít moderní technologii promarníte příležitost rozvinout jeho fantazii a vnímání světa. To se za roky jeho dětství může pořádně nasčítat *), takže jestli chcete, „aby z něj něco bylo,“ televizi a tablet pouštějte pouze sporadicky.
Vyprávějte pohádky a obohacujte děti, sebe i váš vzájemný vztah. Čtěte pohádky z knih, pouštějte z rádia, vyprávějte ty klasické, vymyslete si nové. Pro případ, že by vás už bolela pusa, až vám dítě poněkolikáté řekne o „ještě jednu,“ si své vyprávění můžete nahrát. Mám s tím skvělé zkušenosti. Když malá ne a ne usnout, pustím jí své vyprávění z telefonu, a ještě je zasmyčkuji, aby ji konec pohádky nevytrhl z usínání. Za chvíli jsme v limbu oba. A dík rozjeté fantazii se nám třeba zdá pohádka, ve které se ještě potkáme.
____________________
*) Před rizikem neuváženého užívání moderních technologií nás varuje pohádka Hrnečku, vař.
Zdroje:
Děti a svět pohádek, Michal Černoušek, Portál, 2019
Za tajemstvím pohádek, Bruno Bettelheim, Nakladatelství Lidové noviny, 2000
