Článek
A teď je tu přede mnou další dům. Ano, opět ho budu dávat do pucu. Plán byl původně jednoduchý – vymalovat, dát novou kuchyň, nalepit polystyren a možná postavit nový plot. Toť vše. Jenže ejhle – realitka a bývalý majitel mi udělali pěknou čáru přes rozpočet.
Já vím, že mě zase budou všichni hejtit, že jsem hloupá a že si za všechno můžu sama. Jenže já to vidím trochu jinak. Někdo ve vás vyvolá důvěru. Vidíte mámu dvou malých dětí, která to nemá úplně lehké, a já v ní tak trochu viděla sebe. Tvrdila, že chce mít všechno bez problémů, žádné zatajování, všechno pěkně narovinu.
A pak – buch. Přijdete si dům převzít a místo plynového sporáku kouká ze země jen trubka bez zátky, plyn je natvrdo zavřený, tam, kde stála skříň, se na vás směje plísňový obrázek… a když všichni odejdou, zjistíte, že ani nemáte ty správné papíry od domu. Přitom jste si o ně už mockrát řekli a věřili, že v deskách s nápisem „Opravdová podoba domu“ budou.
A pak se po tom smutném domě procházíte a říkáte si: co se stalo? Dům vypadal jinak a ta paní byla jaksi víc příjemná… alespoň do chvíle, než jí na účtu přistály peníze.
No a pak se to rozjede. Přijde řemeslník, který na vás tak trochu zapomněl – i když jste byli měsíce domluvení dopředu. Nebo právě proto? No nic, hlavně že přišel, to je důležité. Provedete ho domem a už víte, že jen vymalovat stačit nebude. A pak sejdete z horního patra do sklepa, kde si syn vysnil malou tělocvičnu, a pak se to stane…
A tady bych si dovolila skončit a nechat to na příště. Jak jedna ženská si nedá pokoj a pořád rekonstruuje domy – na jednom okrese.
Daleko víc si můžete přečíst na Deníku padesátky – je tam celý první díl, jak to všechno začalo. A postupně tam budou přibývat další až po ten poslední, který se teprve loupe.
