Článek
Kolikrát už jsme to v médiích slyšeli?
Česko je přece „nejateističtější národ na světě“.
Zní to jako hotová věc, moderní fakt, se kterým se už dávno nepochybně počítá. A co udělala většina z nás? Bez jediného zaváhání, aniž bychom se nad tím na chvíli pozastavili nebo se alespoň pokusili v hlavě ujasnit si definice, jsme tuto nálepku s úlevou přijali za svou.
Je to totiž neuvěřitelně pohodlné. Prohlásit se za ateistu znamená setřást ze sebe jakoukoliv vyšší odpovědnost. Nemusíte se konfrontovat s otázkami smyslu, morálního přesahu nebo řádu, který vás přesahuje. Média nám dodala dokonalé alibi a my jsme do něj vklouzli jako do teplých papučí.
Jenže co když je to celé úplně jinak?
Kříže, kapličky a historická amnézie
Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Vyrazte na jakoukoliv procházku českou krajinou – do pohraničí, do vnitrozemí, do vesnic i měst. Kdybychom byli skutečně národem zarytých ateistů, musela by naše krajina vypadat jako tabula rasa.
Místo toho máme na metr čtvereční jednu z nejvyšších koncentrací sakrálních staveb na světě. Kostel v každé vesnici, kaplička na návsi, boží muka na každém rozcestí, křížek u polní cesty. Nejsme Indie, nejsme římští katolíci v Itálii ani ve Španělsku. České země jsou odedávna protkány symboly křesťanské víry, které sem vložili naši předkové.
Může být národ, jehož krajina je doslova podepsaná křesťanstvím, vnitřně „ateistický“?
Nebo spíše trpíme hlubokou kolektivní amnézií a strachem pojmenovat vlastní kořeny?
Záměna pojmů: Křesťanství nerovná se Řím
Tady narážíme na první zásadní omyl. Pro povrchního pozorovatele znamená slovo „křesťan“ automaticky římskokatolickou církev a její zinstitucionalizovanou hierarchii.
Česká historie je přitom odedávna definovaná pravým opakem – zápasem o čistotu víry a odporem k moci, která se za ni schovávala (od husitství přes Jednotu bratrskou až po myšlenkově bohaté české tradice).
Češi neodmítali Krista, odmítali rigidní úřady a mocenské struktury.
Žijeme v hodnotovém rámci, který je skrz naskrz křesťanský, i když si to málokdo přizná.
Stejně tak si pleteme ateismus.
Skutečný, poctivý ateismus není pouhá absence nedělní návštěvy kostela. Je to vyhraněný, rigorózní životní postoj – hluboké přesvědčení, že vesmír je chladný, bezbřehý a bezvýznamný.
Kolik z těch statisíců Čechů, kteří v anketách zaškrtnou „ateista“, žije tímto náročným existenciálním stylem?
Téměř nikdo.
Sklouzli jsme k bezduchému „něcoismu“, ezoterice a lhostejnosti.
Ateismus jako mezistupeň k novému klamu
Žádná neutrální půda ve vesmíru neexistuje. Buď stojíte v Pravdě, nebo podléháte klamu.
Česko bylo historicky zemí, kde na Pravdě záleželo.
Malý národ uprostřed Evropy si nemohl dovolit žít v totální lži, jinak by se vnitřně rozpadl a pohltil sám sebe.
Jak ale přeměnit národ s takovými kořeny o 180 stupňů?
Ze dne na den to nejde. K tomu posloužila právě ona „rádoby intelektuální fáze ateismu“.
Ateismus nebyl cílová stanice, ale pouhé mezidobí, chemická čistka v lidském vědomí.
Vyčistil prostor po starých základech, aby mohla společnost přijmout nového bůžka a nové normy.
Nové společenské normy a „nečistota“
Když se pozorně podíváme kolem sebe, uvidíme posun ve společenských normách téměř všude.
Staré tradice, které národ provázely po tisíciletí, se najednou ocitají pod palbou kritiky a restrikcí.
Vezměme si třeba takové české pivo.
Tisíciletá tradice, tekutý chléb našich předků, přirozená součást naší kultury.
Dnes se ale dostáváme do bodu, kdy je člověk perzekuován a společensky dehonestován už za samotný fakt, že si po práci dal jedno dvě piva, aniž by cokoliv způsobil – stačí, že ho test označil za „nečistého“ podle novodobých technokratických tabulek.
Zato u jiných, mnohem závažnějších morálních selhání a zločinů občas justice projevuje podivnou shovívavost.
Která kultura na světě se takto křečovitě vzdává vlastní identity?
Ukazuje se, že staré hodnoty byly nahrazeny novým systémem pravidel, novou „morálkou“, která sice potlačuje přirozenou lidskou svobodu a tradici, ale tváří se nesmírně moderně.
Komfortní zóna, ze které se nechce vystoupit
Za více než dva tisíce let lidské historie se lidé v podstatě nezměnili. Stále utíkáme před Pravdou, protože odhaluje naše slabosti. Je mnohem jednodušší schovat se za mediální nálepku „jsme ateisté“, vést bezstarostné polemiky o relativitě všeho a užívat si pohodlí komfortní zóny.
Pravda ale není předmět akademické diskuse ani dotazníková kolonka. Pravda je náročná cesta a životní styl. A dokud budeme setrvávat v klamu pohodlných nálepek, budeme dál rozděleným královstvím, které si podřezává vlastní kořeny.
Pravda na kříži a obracení hodnot
„Pravda je přibitá na kříži… byla doba, kdy pravda byla zločin, láska slabost a ticho zlatem, které dusilo.“
základem křesǎnství je, že absolutní pravda nebyla přijata s pompou, ale byla odsouzena, mučena a popravena.
Svět v jakékoliv době – ať už před dvěma tisíci lety, za totality, nebo v dnešní éře mediální manipulace – má tendenci Pravdu umlčovat, protože ho vyrušuje z jeho iluzí.
Moderní člověk se vyhýbá Pravdě, protože Přijetí Pravdy vyžaduje oběť.
Je pohodlnější přijmout bezduchou mediální nálepku „jsme ateisté“, než se konfrontovat s nárokem kříže.
„Pokud je Kristus pravda… tak klam a lež je jeho opakem. Antikrist.“
Lež není jen „jiný názor“ nebo „subjektivní pohled“ – lež je destruktivní síla (Antikrist), která rozbíjí lidské nitro i společnost.
„Království vnitřně rozdělené zpustne…
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“
Česká společnost (a každý jednotlivec v ní) se snaží sedět na dvou židlích. Chceme čerpat z morálního a kulturního dědictví křesťanství (svoboda, lidská důstojnost, spravedlnost), ale zároveň odmítáme zdroj, ze kterého tato kultura vyrůstá.
Chceme službu Pravdě nahradit službou vlastnímu pohodlí.
Výsledkem je právě to „vnitřně rozdělené království“ – duchovní prázdnota maskovaná za ateismus.
