Článek
Poprava: okamžik, který si dnes lidé dovolí parodovat
Maruška byla popravena 19. března 1943 gilotinou ve Vratislavi (Breslau).
Nacisté se z Marušky Kudeříkové báli.
A báli se hodně.
Ne proto, že měla zbraň.
Ne proto, že byla voják.
Ale proto, že ona měla charakter
a oni byli zbabělci.
Oni měli:
– uniformy
– bajonety
– zákony překroucené na teror
– dav, který držel hubu
A přesto stáli proti dvacetileté dívce
a nezvládli ji zlomit.
To je důvod, proč se z ní podělali.
Protože všechno jejich „hrdinství“
bylo jen maskou,
za kterou se krčili muži,
kteří se sami sebe báli víc
než kohokoliv jiného.
Maruška byla jejich noční můra:
křehká, mladá, bezmocná –
a přitom pevnější než oni všichni dohromady.
Ona vydržela.
Oni selhali.
A věděli to.
Už při výsleších viděli,
že její odvaha z nich dělá jen ustrašené stíny,
které umí vládnout jen tehdy,
když mají za zády dav a násilí.
Proto museli použít gilotinu.
Ne proto, že by zvítězili.
Ale protože nedokázali obstát jinak.
Její charakter je porazil dávno před popravou.
A tady přichází to, co se týká dneška:
Stejná zbabělost žije v každém,
kdo se dnes směje fašismu,
kdo hajluje „jen ze srandy“,
kdo relativizuje, omlouvá, přihlíží.
Takový člověk opakuje přesně to,
co umožnilo vraždu Marušky
a tisíců jako ona.
Statečnost není řvaní v uniformě.
Statečnost je říct pravdu, když je ticho.
Toho se báli tehdy
a toho se bojí lidé stejného druhu i dnes.
Gilotina.
Pro dvacetiletou dívku.
V civilizované Evropě.
Byla sťata přesně tím strojem, který nacisté používali jako průmyslovou technologii na likvidaci odpůrců.
Bezcitné, mechanické zařízení, určené k tomu, aby z mladého života zbyl pouhý záznam o exekuci.
A teď přichází to, co je třeba říct naplno:
Kdokoliv dnes zvedá ruku k nacistickému pozdravu – ať „ze srandy“, „jen na fotku“, nebo „protože to nic neznamená“ – používá přesně symbol, který legitimizoval stroj, jenž zabil Marušku.
Ten pozdrav není vtip.
Není ironie.
Není meme.
Je to znak, který říká:
„Tento člověk schvaluje ideologii, která z křehké dvacetileté holky udělala cíl k popravě.“
Kdo to neví, měl by se to naučit.
Kdo to ví a přesto to dělá, potvrzuje, že ztratil kontakt s realitou dějin.
A kdo to bagatelizuje, relativizuje nebo omlouvá, ukazuje jednu děsivou pravdu:
Přesně lidé, kteří říkají „to nic není“, byli vždy první, kdo se poslušně přidal k systému násilí.Maruška Kudeříková: Dívka, kterou zabil symbol, s nímž si dnes někteří hrají
Marie Kudeříková byla jen dvacetiletá dívka.
Mladá, křehká, vzdělaná, citlivá, přemýšlivá. Byla to ta generace, která měla teprve začít žít: první lásky, studium, sny o budoucnosti. Místo toho se narodila do časů, kdy se na školní chodby, domy a dvory postupně vplížila nenávist, strach a mocenská zběsilost.
V roce 1941 – v pouhých dvaceti letech – byla zatčena gestapem.
Důvod? Postavila se režimu, který se tvářil neporazitelně.
Režimu, jehož symbolem bylo zdvižené pravé rámě – signál, že jednotlivý člověk už neznamená nic, a stát si nárokuje absolutní moc nad tělem i duší.
Nejvyšší ocenění, nejvyšší oběť
Marie Kudeříková byla posmrtně udělena nejvyšší státní pocta,
Řád Bílého lva (Řád Bieleho leva – Orden des Weißen Löwen).
Vyšší vyznamenání v naší zemi neexistuje. Dostávají ho jen ti, kdo prokázali odvahu, která přesahuje běžné lidské možnosti – odvahu, která má cenu života.
A ona ji zaplatila celou.
Byla odsouzena Volksgerichtshofem, nechvalně známým nacistickým „lidovým soudem“. Nebyl to soud. Byl to stroj na popravy. V momentě, kdy do něj člověk spadl, už neexistovala šance na spravedlnost.
Co znamenalo ocitnout se v rukou gestapa
Zde je pravda. Bez zjemňování, bez mýtů, bez mlžení.
Gestapo používalo vůči ženám tři hlavní kategorie násilí:
- Fyzické mučení – bití pažbami, kopy, rány do obličeje, svazování do bolestivých poloh, výslechy bez spánku, pády na zem a zvedání za vlasy.
- Psychické rozvracení – izolace, neustálé světlo, absolutní tma, hrozby mučením rodiny, neustálý křik, výslechy ve dne v noci.
- Sexuálně motivované ponižování – od svlékání do naha před vyšetřovateli až po znásilňování vězeňkyň v celé řadě zdokumentovaných případů. Ne vždy šlo o „opakovaný akt“ – často šlo o sexuální teror sloužící k psychickému zlomení: osahávání, držení, „prohlídky“ bez důvodu, slovní útoky, vystavování nahých těl, nucení žen stát v poloze ponižující a zraňující.
Maruška o sobě nic takového nenapsala – a proto nelze tvrdit, že se to stalo jí osobně.
Ale je nutné říct pravdu:
V mnoha svědectvích přeživších žen z výslechových stanic gestapa se objevují popisy sexuálně motivovaných útoků a ponižování.
Tato praxe je jednoznačně doložená.
Nacistický represivní systém byl postaven na tom, aby člověku vzal lidskost – včetně té nejzákladnější ochrany před útokem na tělo.
U mladých žen byl tento rozměr brutality mimořádně častý.
Dívka vs. systém postavený na strachu a technice ničení osobnosti
Představ si dvacetiletou holku.
Představ si někoho, kdo se ještě včera učil, psal si deník, řešil vztahy a budoucnost.
A pak si představ režim, který z ní během hodin udělal:
- vězeňské číslo,
- objekt k lámání,
- materiál k zastrašení ostatních,
- hrozbu, jíž se vyšetřovatelé oháněli před dalšími oběťmi.
Její dopisy ukazují, že prožila dlouhodobý psychický teror. Ten nejhorší druh:
vědomí, že bude popravena a čas do smrti je odpočítáván pomalu, vědomě, s chirurgickou přesností.
Bylo tomu tak celé měsíce.
To je forma mučení, kterou historikové označují jako „rozšířenou popravu“ – smrt roztažená v čase, aby zlomila duši.
Co je skutečné hrdinství
Hrdinství není nosit uniformu a plnit rozkazy.
Hrdinství není tvářit se neohroženě před davem.
Hrdinství není služba zlu nebo moci.
Hrdinství je říct pravdu.
A říct ji tehdy, kdy je to nebezpečné.
To je jediná skutečná zbraň, kterou může člověk mít.
A přesně touto zbraní bojovala Maruška.
Věděla, že pravda je důležitější než její život.
A zaplatila za ni.
Kdo se dnes vysmívá jejímu utrpení tím, že opakuje symboly nacismu,
napodobuje přesně ty, kteří tehdy stáli u gilotiny.
Apel na dnešek
Nikdo nemá právo stát mimo.
Kdo zlehčuje symboly zla, otevírá cestu k jeho návratu.
Kdo mlčí, když vidí nenávist, dělá první krok k tomu, aby se historie opakovala.
Maruška neměla volbu.
My ji máme.
A pokud to někdo čte, musí vědět toto:
Mlčením se stáváš spoluzodpovědným.
Zlehčováním se stáváš spolutvůrcem.
A ignorací se stáváš přesně tím, kdo nechal Marušku popravit.
Jednej.
Mluv.
Postav se tomu.
Teď.
Ne až bude pozdě.
Historie druhou šanci nikdy nedá.
Výzva pro všechny, kdo to čtou
Tady končí minulost a začíná přítomnost:
• Jestli vidíte, že někdo hajluje – odmítněte to.
• Jestli někdo zlehčuje totalitu – zastavte to.
• Jestli někdo šíří nenávist – pojmenujte to.
• Jestli někdo drží moc a spojuje ji napříč strukturami – sledujte to a mluvte o tom.
• Jestli někdo říká, že je to „jen sranda“ – vyvraťte mu to.
Protože „jen sranda“ bylo to, co otevřelo dveře věcem, které pak nikdo nezastavil.
A jestli to nikdo nevyrve do světa?
Pak se historie zopakuje.
A tentokrát už nebudeme moct říct, že jsme nevěděli.
zde je přepis dopisu od Marušky z cely smrti…
Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku!
Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!
Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky.
Dnes… vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou… Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci…
Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou
Vaše milující dcera Marie Kudeříková
…Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte.
