Článek
Jedno jediné slovo dokáže změnit celý svět a přitom být vyslovené jen tak z recese či žertu. A čím dříve bylo vyslovené, tím větší má dosah. A nikdo v té době, kdy to slovo vysloví, neočekává, že tak zasáhne celý svět.
Vezměme si například slovo žebro. Když se zadíváme na své tělo, vidíme žebro spíše na boku než na hrudi, proto si původní Izraelité příliš nelámali hlavu nad slovem cela‘. Slovo cela‘ totiž znamená „žebro“ i „bok“ celého těla. A tady se dostáváme k podstatě problému.
Na počátku stál Adam uprostřed ráje a rozhlížel se. Nevěděl, co má dělat. A kousek dál stojí Bůh, mne si bradu a přemýšlí. Nakonec si poví:
„Není dobré, aby zůstal sám, najdu mu pomoc jemu rovnou (Genesis 2:18).“
A tak mu předvede všechny tvory, které stvořil podobně jako člověka a nechá ho všechny pojmenovat. Tím mu vkládá do úst první jazyk. Jedná se o jakési programování mozku, objekty se stávají slovy a ty informacemi. Člověk se napojuje na vyšší komunikační level a začíná hovořit s Bohem.
Ale mezi zvířaty nenachází nikoho, koho by mohl považovat za svého partnera. A tady se dostáváme konečně k jádru biblické legendy, kdy Bůh sešle na člověka spánek, pouští se do složité operace, vyjme mu z hrudi žebro a z toho mu vytvoří ženu. Adam pak otevře oči a zvolá:
„Toto je kost z mých kostí, tělo z mého těla (Genesis 2:23).“
Pokud někdo z nás absolvoval nedělní školu, jistě jsme si tento poetický příběh vštípili do hlavy a povznášíme se v mysli, jak to Bůh nádherně vymyslel. Pozadí tohoto příběhu však už tolik poetické nemusí být.
Jde o to, je žena pouhou kostí či celým tělem? Máme překládat slovo cela‘ jako „žebro“ či jako „bok“? Pokud by žena byla pouhou kostí, tedy nepatrnou součástí Adamova těla, pak její postavení spíše naznačuje podřízenost. Pokud však označuje celý „bok“, pak se stává žena mužovou „dražší“ polovičkou, jak se říká v naších končinách.
Slovo cela‘ se vyskytuje v Bibli celkem 40krát, a to v kontextu architektonickém (postranní křídlo chrámu), geografickém (část úpatí či hřebene hory; „…zatímco Šimeí šel po úbočí hory – becela‘ hahar – 2.kniha Samuelova 16:13) a nakonec i anatomickém (zde zcela vzácně v Genesis 2:21-22, tedy ve výše uvedených verších).
Pozdější vykladači Tóry (3. až 5.století n.l.) navazují na tento verš v midraši Berešit Raba, kde se píše:
„Rabi Jehošua z Sikninu řekl ve jménu rabiho Leviho: Bůh uvažoval, ze které části těla má ženu stvořit. Řekl:
‚Nestvořím ji z hlavy, aby nenosila hlavu pyšně vztyčenou; ani z oka, aby netěkala očima; ani z ucha, aby neposlouchala za dveřmi; ani z úst, aby nebyla klevetivá; ani ze srdce, aby nebyla žárlivá; ani z ruky, aby nebyla nenechavá; ani z nohy, aby netěkala sem a tam. Stvořím ji z cudné části těla (žebra/boku), která je skryta, i když člověk stojí nahý.‘“
A my můžeme děkovat Bohu, že moudře zabránil všem těmto chybám a většina žen tedy nenosí hlavu pyšně, netěká očima, neposlouchá za dveřmi, neklevetí ani nepomlouvá, nežárlí anechává věci na svých místech…
Pro nás v tuto chvíli je důležité, že výklad podle Berešit Raba se drží původního významu slova cela‘ jakožto „žebra“. Trochu do lepšího světla se však tuto část písma o ženách snaží postavit Petr Lombardský a na něj navazující Tomáš Akvinský ve 12. až 13.století výrokem:
„Byla stvořena ne z hlavy, aby nevládla muži, ani z nohou, aby nebyla jeho otrokyní, ale z jeho boku, aby byla jeho družkou a partnerkou.“
Zde se už nemluví o žebru, ale o celém boku, tedy o celé polovině mužova těla. Žena už není pouhou nepatrnou částí, stává se rovnocenným partnerem – „pomocí jemu rovnou“ (‘ezer kǝnegdo - Genesis 2:18).
I zde dochází k mírnému zkreslení významu verše, kdy si většina z nás představuje jakousi pomocnici, asistentku, která nám má uvařit kávu nebo podat noviny. Avšak samotné slovo ‘ezer „pomoc“ nás přivádí zase do jiného kontextu. Dvakrát se vztahuje k první ženě, třikrát označuje vojenské spojence v boji (např. Izajáš 30:5), ale nejvíce označuje samotného Boha („Má pomoc – ‘ezrí – přichází od Hospodina“; Žalm 121:2).
Etymologie slova ‘ezer vychází ze semitského kořene ‘-z-r„zachránit, pomoci“ nebo g-z-r „být silný, mocný“. To znamená, že žena by neměla být pouhým „poskokem, asistentkou“, ale pomocí, která vysvobozuje muže z úzkých. Ostatně tak to platilo i v Ráji, kdy muž byl naprosto zoufalý, že nenašel mezi zvířaty rovnocenného společníka.
Ale původní verš Genesis 2:21 nás vrací na začátek.
„Hospodin Bůh tedy uvrhl na člověka hluboký spánek, a zatímco spal, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem.“
Ať už se to pozdější teologové snaží jakkoliv zamluvit, verš mluví jasně a v dalším verši, kde Adam zvolá: „…toto je kost z mých kostí…“ činí z ženy jakousi nepatrnou část těla, pouhou kost. Odkud se tedy vzalo, že „žena je stvořena z Adamova žebra“?
To se musíme vrátit o nějakých tisíc let dále do minulosti a o nějakých tisíc kilometrů dál na východ, do prastarého Sumeru.
Sumerský bůh Enki (budu o něm ještě mluvit v jiném článku) se rozhodl navštívit zahradu Dilhun a zkusit osm zapovězených rostlin (podobně jako zkusili zapovězené ovoce Eva a Adam v ráji), které vypěstovala bohyně Ninhursag. Ta se rozhněvá a uvrhne na něj kletbu, v důsledku čehož Enkimu začne selhávat osm částí těla (oči, zuby, čelist, hrdlo a další). Mezi nimi i žebro.
Když Enki umírá, ostatní bohové přesvědčí Ninhursag, aby ho zachránila. Bohyně si sedne k Enkimu a postupně se ptá, co ho bolí. Pro každý nemocný orgán porodí či stvoří jedno léčivé božstvo, jehož jméno přímo tvoří slovní hříčku s postiženou částí těla:
„Můj bratře, co tě bolí?“
„Bolí mě mé žebro (sumersky: ti).“
„Porodila jsem pro tebe bohyni Nin-ti (což se překládá jako „paní žebra“).“
Ale sumerské slovo ti má dvojí význam – „žebro“ nebo také „život“. Jméno bohyně Nin-ti pak nemusí znamenat jen „paní žebra“, ale také „paní života“ nebo ještě lépe „paní, která dává život“. V kontextu příběhu to pak dává dokonalý smysl, že bohyně zachraňující Enkiho žebro mu tak daruje život samotný, jde tak o elegantní a přirozený básnický obrat.
O to zajímavější je překlad samotného jména Eva, která pochází z hebrejského Ḥawwah, což má původ v koření slova ḥ-j-j nebo ḥ-w-j „žít, být živý, život“. Biblický ekvivalent „matka všech živých“ pak dává naprosto dokonalý smysl.
V době, kdy byla psána Genesis, byla sumerština už mrtvým jazykem posvátných náboženských textů (podobně jako u nás latina), přesto pověst „o paní žebra“ kolovala v Mezopotámii dál a autor biblického textu pouze tento mýtus vzal a upravil podle svého, přičemž souvislost mezi slovem cela‘ a Ḥawwah už byl dávno ztracený.
Jaké si z toho tedy vezmeme ponaučení? Je snadné si dělat jednoduché závěry na základě nedokonalých překladů, pokud nevezmeme v úvahu historicko-kulturní kontext a vést celou společnost nesprávným směrem kvůli falešně zavedeným dogmatům. Věřím, že na základě zdravého úsudku si čtenář sám rozhodne, která verze postavení žen je ta správná.
