Jak Ernst Mach ovlivnil Einsteinovu teorii relativity a filozofii vědy

Teoretický fyzik, filozof, děkan a rektor, to byl Ernst Mach. Narodil se 19. února 1838, v obci jménem Chrlice, která je k dnešnímu datu již částí Brna.

Pocházel z česko-německé rodiny se kterou do svých dvou let žil v Chrlicích, poté již žil v dolním Rakousku. Žil v intelektuální rodině.

Nejprve ho vyučoval jeho otec, následně chodil na seistenstettenské gymnáziu, kde ho shledali nevzdělaným. Proto ve čtrnácti letech odešel zpět na Moravu, ke studiu piaristického gymnázia. Na této škole také o tři roky později složil maturitní zkoušku.

V roce 1855 se také zapsal na vídeňskou univerzitu za účelem studia matematiky, fyziky a filosofie. Po pěti letech získá titul doktora za disertační práci o elektrickém výboji a elektrické indukci. Na univerzitě zůstal jako asistent Alberta von Ettinghausen, o rok později se stal docentem a svůj výzkum Dopplerova jevu předložil jako habilitační práci.

Ve dvaceti šesti letech se stal profesorem matematiky, za krátkou dobu i fyziky.

Roku 1867 odešel přednášet o experimentální fyzice do Prahy. Ten rok si také vzal Luisu Marrusigovou. Roku 1895 přijal nabídku vyučovat ve Vídni. O tři roky později dostal mrtvici a částečně ochrnul. Zanedlouho poté odešel do penze. Přesto že byl v penzi, stále psal například vědecké články. Poslední léta svého života tráví v Háaru, kde roku 1916 i umírá.

Ve světě fyziky se vyznačoval kritikou tzv. Newtonovy fyziky. To znamená, že odmítal představu absolutních veličin hmoty, času a prostoru.

Odůvodňoval to tím, že všechna měření času, prostoru, rychlosti atd. jsou považována jako čistě relativní, a vztahována k něčemu jinému, například k laboratoři, k zemi či slunci.

Einsteina hlavně ovlivnil Machův princip, který je poměrně nejasně formulovaná hypotéza Ernsta Macha, podle které je setrvačnost těles způsobena gravitačním působením okolní, i velmi vzdálené hmoty.

Můžeme Macha považovat jako prarodiče Einsteinovy teorie relativity. Ačkoliv to kategoricky odmítl.

„Není žádná Machova filosofie,“ tvrdil, „nanejvýš snad přírodovědná metodologie a psychologie poznání, a obě jsou – jako všechny přírodovědné teorie – pouze předběžné nedokonalé pokusy.“ Přesto je počítán mezi nejvýznamnější teoretiky poznání, a to nejen fyzikálního.

Všechno, co nešlo podložit experimentem, chtěl vyřadit. Patří k hlavním propagátorem empiriokriticismu (filosofie kritické zkušenosti). Empiriokriticismus je zvláštní odrůdou pozitivismu. Pozitivistického filosofa zajímá jen to, co je jisté, určité a spolehlivé, co nám předvádějí naše smysly: omezuje se tedy na sbírání skutečností a považuje za nutné pátrat po jejich významu. Účelné je pouze pořádání jednotlivých věd, aby se staly přehlednější a mohly sloužit praktickému životu.

Empiriokriticismus usiluje o vytvoření přirozeného konceptu světa na základě čisté zkušenosti, bez poznatků přesahujících hranice smyslů, zkušenosti a názornosti.

Také dle něj : „Myšlenkový experiment je naprosto nutným předpokladem fyzikálního experimentu“. Velké fyzikální objevy dvacátého století dali za pravdu Machovým kritikům, např. Heinrichu Hertzovi nebo Ludwigu Boltzmannovi: fyzika bez teoretického myšlení není možná.

Ernst Mach patří do dnešní doby mezi nejvýznamnější přírodovědce na světě.

Světu dal například:

Je opravdu škoda, že jeho jméno a odkaz není více znám. Proto si myslím, že je důležité ukazovat příběhy i jiných významných osobností, o kterých lidé tolik neví.