Článek
Inspektor René Boiron (Phillippe Noiret) si ve svém pařížském rajonu u náměstí Pigalle vybudoval za dlouhá léta služby dokonalý systém, jak „vycházet“ se svými ovečkami i se svým platem, který mu díky jeho neřestem a životnímu stylu absolutně nestačí. Jednoho dne však dostane mladého partnera Francoise Lesbuche (Thierry Lhermitte), který se ohání zákonem a policejní etikou na každém kroku. René nechce ponechat nic náhodě a snaží se mladého policistu přivést na „správnou“ cestu hazardu a korupce všemi možný mi prostředky, třeba tím, že ho seznámí s krásnou prostitutkou Natašou (Grace De Capitani), kterou by z policejního platu v žádném případě neutáhnul.
Čím více toho víte o službě v policii, tím více oceníte tento brilantní film, který se stal po právu kritickým i diváckým úspěchem. V době uvedení se stal nejúspěšnějším francouzským filmem všech dob. Prohnilí jsou neuctivá komedie v tom nejlepším slova smyslu. Je plná černého humoru, policejním antihrdinům držíte od začátku palce a přejete jim, aby jim jejich lumpárny vyšly.
To obnáší naprosto neuvěřitelné gagy, kdy policajti obírají skořápkáře, obědvají zdarma ve svém rajónu, vymění náčelníkovi prášek proti rýmě za kokain a další neuvěřitelné situace. Film natočil zkušený francouzský režisér Claude Zidi (Bažanti, Zvíře, Hořčice mi stoupá do nosu) a patří mezi jeho nejlepší tituly. Hrdiny nechal vrátit ve dvou příjemných pokračováních, jež se však nevyrovnaly skvělému originálu a v televizním seriálu. Nápad na natočení filmu se Zidimu zrodil, když potkal bývalého pařížského policistu Simona Michäela, který mu vyprávěl o skutečných policajtech i o tom, jak to na ulici chodí.
Jeho vyprávění bylo plné neuvěřitelných gagů a Zidi věděl, že pokud to uchopí správně, má zaděláno na veselohru ze života, protože to poslední co oba chtěli, bylo natočit sociologický dokument. To se jim každopádně povedlo. 18. pařížský okrsek, kde se jinak prohání populární televizní policajt Navarro, tvůrci ukázali v trochu jiném světle a pravděpodobně mnohem více se blížícím realitě.
Hlavní roli stárnoucího Reného nabídl Zidi Phillippe Noiretovi, který si ale scénář vůbec nechtěl přečíst. Nevěděl totiž ani, co znamená název Les Ripoux. Slovo ripou má původ v argotu, tzv.verlanu, ve kterém se zkracují slova a přehazují slabiky, správně by mělo být pourris. Když si ale scénář přečetl, byl nadšený. Scénář byl přehledný, bez zbytečných odboček a vycpávek. Hlavní devízou této podívané je chemie mezi oběma hlavními herci Phillippem Noiretem a Thierry Lhermitem. V jedné scéně si mezi sebou říkají: „Nepřišel jsem k policii, abych se bavil.“ „Všim jsem si.“
V tomto filmu je ale jiskření mezi nimi, permanentním zdrojem vybrané zábavy. Noiret občas trousí neuvěřitelné hlášky typu: „Kdyby se mělo všechno na světě zjednodušit, chodilo by se umírat do hrobu,“ nebo „Jen jedna věc na světě nepočká, dobré jídlo.“ Co filmu ohromně prospívá, je zachycení atmosféry policejního okrsku, včetně nedalekého Montmartru i s barvitým vyjádřením malých i velkých ryb pohybujících se na špatné straně zákona. Snímek často natáčel skutečné osoby a je tak věrným dobovým dokumentem. Policajti se prý na premiéře skutečně poznali!
Prohnilí jsou v rámci policejních snímků naprosto odlišným titulem. Zatímco američtí filmaři ve filmech Francouzská spojka nebo Serpico řeší podstatu policejní práce a její morální aspekt, pak Prohnilí zábavnou formou zachycují skutečný život na ulici. Jsou vlastně typickým titulem subžánru tzv. buddy movies, kdy se z dvou na začátku znepřátelených hrdinů stanou díky společnému cíli a překážkám, které musí ve filmu překonat, dobří přátelé. V Hollywoodu policisté směřují své úsilí k vyřešení případu, ale pařížským policistům z Prohnilých jde pouze o vlastní obohacení a maximální usnadnění vlastní práce. Jejich jediným nepřítelem jsou tak kolegové z INS – inspekce nejvyššího soudu, tzv. „chlupatí knedlíci“, „prasata“ nebo „krávy nedojený“, kteří sledují své kolegy, aby je přistihli při nějaké lumpárně.
Prohnilí policisté nejsou žádní rtuťovití hrdinové, ale žoviální kliďasové, jež si jsou velmi dobře vědomi síly průkazu, který mají v náprsní kapse. I zatýkání probíhá jinak, policisté nasazují pouta kolem jedné nohy se slovy: „Zkoušel jsi s tím někdy utíkat?“ Na druhou stranu i na prohnilých policistech je třeba ocenit smysl pro loajalitu a v případě odsouzení i neskutečnou ochotu nastoupit řádný výkon trestu. Od tohoto snímku se stal Phillippe Noiret miláčkem francouzské policie. Vždy, když se udílela nějaká cena, byl pozván na slavnostní ceremoniál a policejní prefekti ho vždy považovali za svého člověka. Noiret napsal ve svých pamětech, že tato pozornost mu nebyla nepříjemná a že toho možná někdy až zneužíval. Od tohoto snímku nemusel zaplatit jedinou pokutu.
Film se stal v době uvedení druhým nejúspěšnějším francouzským filmem roku, vidělo ho jen ve Francii 6 milionů diváků a ovládl udílení francouzských Cézarů, tedy obdoby amerických Oskarů. Prohnilí se promítali v celé řadě světa a to s velkým úspěchem. V americké distribuci se film objevil pod názvem My New Partner s dobrými výsledky na evropský film s titulkami a ,i když nepřiznaně, ovlivnil celou řadu scenáristů pozdějších amerických buddy movies. Kritika v USA však nešetřila dehonestací titulu. Film byl přirovnáván k laciné pohlednici a komerci, která se běžně za Atlantik nedostává. Jestliže výkon režiséra Zidiho kritiku v Americe nezaujal, Phillippe Noiret se dočkal velkého uznání i v New York Times, které jinak snímek zařadilo do šedivého průměru. V ČSSR byl rozhodně úspěšný, i když přesná statistická čísla o návštěvnosti nejsou.
Prohnilí byli od začátku natáčeni jako komerční snímek, kterým se ve Francii říká cinema du samedi soir, tedy film na sobotní večer, ale je v nich rozhodně víc pravdy než v leckterých art filmech na stejné téma. O nadčasovosti snímku svědčí i to, že se od roku 1984 v policii nic nezměnilo a komedie zůstává i po letech až nehorázně aktuální.
Když jsem dával listovat mou knihu o světové filmové klasice mého tehdejšího spolupracovníka francouzského šéfkuchaře Michella Rogera, tak při spatření recenze tohoto filmu se začal okamžitě smát a říkal: ,,U vás je ten film slavnej?" A já mu odpověděl, že u řady lidí určitě ano a měl z toho upřímnou radost.
Film se hraje v originálním barrandovském kinodabingu, který považuji za naprosto špičkový. Noireta namluvil Milan Mach, Lhermitta Petr Pospíchal a dokonce uslyšíte i Gabrielu Osvaldovou v dost zásadní roli milenky Lesbuche Nataši.
HERCI, TVŮRCI, FORMÁTY:
Les Ripoux, Francie 1984 režie: Claude Zidi, scénář: Claude Zidi, Simon Michäel (adaptace a dialogy), Didier Kaminka (dialogy), hudba: Frances Lai, kamera: Jean Jacques Tarbés, střih: Nicole Saunier, hrají: Phillippe Noiret, Thierry Lhermitte, Régine, Grace De Capitani, Claude Brosset
107 minut, 1.66:1, 35 mm, barevný
Cézar za nejlepší film, režii a střih, nominace na Cézara za nejlepšího herce (Philippe Noiret) a scénář
SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:
SLANINA, Ondřej. Slavná světová filmová klasika. Praha: Charon media, 2011. ISBN 978-80-90497-5-04.
NOIRET, Philippe. Paměti kavalíra. Praha: Garamond, 2008. ISBN 978-80-7407-036-5.
profil filmu na Dabingforum.cz
profil filmu na csfd.cz
profil filmu na imdb.com
