Článek
Rockový zpěvák je brutálně zabit při bouřlivém orgasmu sekáčkem na led. Podezřelou se okamžitě stane spisovatelka Catherine Trammel (Sharon Stone), která byla nejen zpěvákovou milenkou, ale zároveň napsala stejný zločin do své nové knihy. Případu se ujme Nick Curran (Michael Douglas), drsný detektiv s povážlivě velkým škraloupem v osobním posudku. Nick totiž před nedávnem omylem zastřelil několik turistů, za což si vysloužil přezdívku Střelec a svého osobního psychologa (Jeanne Tripplehorn). Catherine je přitažlivá žena a opravdová mrcha. Navíc si je toho velmi dobře vědoma. Nick brzy podlehne jejímu kouzlu. Jenže případ se neustále zamotává. Na povrchu se objevují pořád nové informace, Nick je čím dál více v ohrožení života a Catherine začala psát novou knihu o policistovi, který se zamiluje do své vražedkyně.
Scénář k filmu napsal Joe Eszterhas ze své vlastní vůle. Po jeho oznámení, že je první verze hotová, se strhl v Hollywoodu boj. Práva zakoupil za 3 miliony dolarů Alan Marshall s tím, že film vyrobí u Mario Kassara. Scenárista maďarského původu původně chtěl, aby film režíroval Miloš Forman. Forman miloval filmy Alfreda Hitchcocka netajil se svým obdivem k filmu Vertigo, který je inspiračním zdrojem tohoto filmu. Producenti ovšem iniciovali schůzku s Paulem Verhoevenem na základě jeho staršího holandského snímku De Vierde Mann, a ten okamžitě souhlasil.
Producenti filmu chtěli od počátku obsadit do hlavní role Michaela Douglase, takže na jeho roli nebyl nikdy vypsán žádný konkurs, ani nebyl osloven jiný herec, jak se často mylně uvádí. To se však nedá říci o hlavní herečce. Na prvním castingu se role skvěle zhostila Sharon Stone, která hrála v předchozím Verhoevenově filmu Total Recall, ale producenti jí odmítli. Douglas a Verhoeven z ní byli u vytržení. V dalších kolech se objevovaly stále větší a větší hvězdy, ale Douglas chtěl s režisérem Sharon Stone, na jejíž stranu se pak přidal i scenárista. Producenti nakonec s obsazením svůdné herečky souhlasili.
Když byl Paul Verhoeven mladým adeptem režie a chodil do kina studovat díla svých slavných kolegů, věděl, že jestli někdo umí natočit napínavý film, je to Alfred Hitchcock. Vzhledem k jeho přiznaným kostlivcům ve skříni v oblasti sexuálních představ se s mistrem napětí sešel i v zobrazování různých obsesí. Jedním z nejpůsobivějších a nejrespektovanějších mistrových děl je Vertigo. Film se vyznačoval mysteriózním příběhem se záměnou identit osudových žen, hlavním hrdinou (James Stewart byl obsazen proti vžitému typu kladného a morálně silného policisty) zmítaným hrůzou z výšek, fantastickou hudbou Bernarda Herrmana umně míchající romantické tóny s dramatickými a především nesmírně sofistikovanými revolučními záběry.
Verhoeven Základním instinktem skládá svému učiteli hold. Děj se odehrává ve stejném městě, hlavní hrdinka je stejně nejednoznačná jako ve Vertigu a navíc žije v bisexuálních vztazích, hlavní hrdina (Michael Douglas byl obsazen také proti typu) má za sebou obvinění z alkoholismu, užívání kokainu a zastřelení nevinných civilistů. Verhoeven, který měl celý film v hlavě, chtěl pro hlavní představitelku navrhnout i kolekci šatů, jaké nosily nejslavnější filmové blondýny z Hitchcockových filmů. Cílem tohoto snímku bylo od počátku natočit fiktivní příběh, bez žádného většího smyslu, naprosto nerealistický, ale co nejprofesionálněji a aby mu z umělecké stránky nešlo nic vytknout. Hudbu složil Verhoevenův tradiční spolupracovník Jerry Goldsmith na základě jednoduchého zadání: „Chci, aby to znělo jako Vertigo, ale moderněji. Goldsmith variuje skvělého dvorního skladatele Alfreda Hitchcocka Bernarda Herrmana, zvláště Vertigo Alfreda Hitchcocka, přesně podle zadání. Goldsmith, který byl úkolem nadšen, se hudební kompozice zhostil s maximální pečlivostí a postaral se o jeden z nejlepších soundtracků všech dob. Goldsmith byl domluvený s Verhoevenem, že hudební složka filmu bude korespondovat s myšlenkami diváka, nikoliv s aktuálním děním na plátně. Hudba tak diváka nabádá, jaké emoce má při sledování cítit. S tím také nastal problém závěrečného odhalení, které nebudu prozrazovat. Při rozuzlení zazní šokující úderný motiv. Skladatel si ale později sám přiznal, že je to příliš laciné a ze stejných tónů vykouzlil pomalejší, ale dramatičtější motiv. Ten se líbil i režisérovi, ale ve finální podobě díla se nakonec objevuje „bulvárnější“ motiv. I to je Hollywood.
Verhoeven ve filmu plně projevil svou obsesi v ukazování všeho, co bylo ve scénáři a díky specifickému svícení Jana De Bonta přivodil hlavní herečce nečekaný okamžik. Zdánlivé šero a stínohra totiž nalákaly Sharon Stone k provokativnímu kroku – slavné scény s překřížením nohou. Herečka si totiž pod krátké šaty skutečně nevzala kalhotky a chtěla ostatní herce vyvést z míry tušeným odhalením. Netušila, že rozestavění světel a citlivý filmový materiál zareaguje s jejími světlými šaty a divákům se naskytne pohled do jejího odhaleného rozkroku.
Když se ke kalifornským gayům a lesbám dostal scénář, začalo masivní bojkotování natáčení. Zástupci queer komunity byli pobouřeni tím, že hlavními násilníky jsou jejich orientace a v exteriérech San Francisca začalo každý večer protestovat a sabotovat natáčení na 150 demonstrantů. Ti chodili s cedulemi, jestli s námi souhlasíš, tak zatrub klaksonem. Natáčení se tak začalo prodlužovat. Gayové svítili do kamer z dálky vysoce výkonnými lampami. Štáb musel najmout ochranku proti výtržníkům a snažil se jim soudně zabránit v demonstracích. To se nepovedlo. Naopak je producent Alan Marshall utvrdil v tom, že je jejich nepřítel a skládali na jeho jméno sprosté písně. Verhoeven se s nimi ze začátku nechtěl bavit, ale nakonec vybouchl a zprudka jim řekl: „Víte, kdo jsem a znáte moje filmy. Jsem liberální režisér z Holandska. V mé zemi jsme si tyto věci už dávno vyříkali a nejsem žádný nepřítel gayů. Naopak. Nesabotujte mojí práci!“
Následně jim slíbil zásahy do scénáře, i když věděl, že je neudělá. Toho se obával autor scénáře Joe Eszterhas a chtěl gayům vyhovět. Základní instinkt je tak jediné filmové dílo, kdy režisér brání původní verzi scénáře před vlastním autorem! Uvedení filmu provázela masivní kampaň gayů, kteří chtěli film poškodit. Znali scénář, proto si koupili inzeráty v novinách, kde prozradili konec filmu. Tvůrci nechápali o co jde a americká queer komunita se tímto bojkotem utvrdila, že udělali správně, protože se najednou o nich mluvilo v celostátních médiích. Negativní publicita však snímku spíš pomohla než uškodila a film se stal kasovním hitem. Ještě větší úspěch pak slavil v Evropě, kde měl i pod statně příznivější kritiky, než v zemi svého vzniku. Film se stal časem opravdovou filmovou klasikou a obrovským komerčním trhákem, když celosvětově vydělal v kinech 352,7 milionů dolarů.
HERCI, TVŮRCI, FORMÁTY:
USA 1992, Basic Instinct, režie: Paul Verhoeven, scénář: Joe Ezsterhasz, kamera: Jan De Bont, hudba: Jerry Goldsmith, střih: Frank J. Urioste, hrají: Michael Douglas, Sharon Stone, George Dzundza, Jeanne Tripplehorn, Mitch Pileggi
127 minut, 2.35:1, 35 mm, barevný
Nominace na Oskara – nejlepší střih, hudba, MFF v Cannes – nominace na hudbu
SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:
SLANINA, Ondřej. Slavná světová filmová klasika. Praha: Charon media, 2011. ISBN 978-80-90497-5-04.
PROFIL FILMU na imdb.com
profil filmu na csfd.cz
