Článek
Z praxe to zná patrně většina z nás. Ať už jde o MHD, pískoviště nebo obchod. Nacházíme se v přítomnosti cizího malého dítěte a máme několik málo okamžiků k tomu ho pozorovat. Jak se chová, jak mluví. A hodnocení každého z nás? Naprosto odlišné. Někomu se zdá to stejné dítě jako extrémně nevychované, pro jiného je zase příkladem zdravého sebevědomí. Rozdíly v hodnocení jsou pak především mezigenerační, tvrdí odborníci.
Je to fenomén, který je možné do jisté míry zobecnit. Tedy na té úrovni, že většina Husákových dětí má tendenci se spíše podcenit, nemá odvahu jít proti davu, vymezit se a ozvat se, když jsou nespokojení. Jde o jakýsi rys této generace, protože takto je vychovali zase jejich rodiče. Nemusí to mít na sobě nutně rádi, mohou s tím nesouhlasit, ale takoví zkrátka jsou.
Generace Husákových dětí
Redaktorka MF Dnes Wilková tento fenomén vysvětluje tím, co často dnešní padesátníci v mládí slýchávali. Hlavně nemířit vysoko, mít klid, vyhnout se nesouhlasným řečem, splynout s většinou. Stejně jako Chinaski ve své písni 1970 vzpomínají na výchovu ve stylu sledovat vše zpovzdálí a nehasit, co tě nepálí. Redaktorka Prosecká jde ještě dál a používá vyjádření jako hlavně se přizpůsobit, moc si o sobě nemyslet, protože to je známka arogance.
V tom kontextu, ve kterém žili (naši rodiče a prarodiče) tak se zdá, že dělali, co mohli (co se týče výchovy).
Když přidám svůj osobní pohled na generaci svých rodičů (Husákových dětí) a prarodičů (těch, co je vychovávali), vidím přesně tyto zmíněné typy chování i u nich. Když jsou tyto ženy chváleny třeba za oblečení, tak často reagují slovy: „To je za stovku ze sekáče.“ Nebo když například můj otec v zaměstnání nemá odvahu se ozvat s něčím, na co má navíc právo. A jeho kolegové vrstevníci ho v tom postoji ujistí, protože také nemají odvahu. A nejvíc markantní je vidět jejich postoj v reakci na mě, nebo mé děti, kdy veškerý náznak růstu sebevědomí potlačují obavou: „Aby neměli hlavně nosánek nahoru.“
Dnešní rodiče a dnešní děti
Naproti tomu dnešní mladí rodiče se snaží ze svých malých ratolestí právě zdravě sebevědomé bytosti vychovat. Jde o respektující výchovu. Jde o chválení. Jde o budování sebedůvěry. Typickým příkladem je situace na pískovišti, kdy jedno dítě vezme násilně druhému lopatku. Co s tím? Zatímco u lidí spadajících věkem spíše do generace Husákových dětí a starších vidím přístup jako: „Tak se rozděl, můžeš mu to přeci půjčit na chvilku, nebreč.“ U generace mé a mladších začínajících rodičů je to naopak povzbuzení dítěte k vymezení si hranic, k pevnému držení lopatky, k odvaze říct ne, nebo si pro „ukradenou“ hračku přijít zpět. Ne agresivně, ne sobecky. Ale slušně, sebevědomě. Ostré lokty v tomto pojetí jsou zdravé a potřebné. Na naše dnešní malé děti čeká jiný svět než na mé rodiče v dětském věku.
Dnešní rodiče se snaží vychovat sebevědomé děti.
Neshodneme se, ale respektujme se
Typicky se pak mezigeneračně rozcházíme především v názoru na výchovu. Moje pětiletá dcera na pochvalu, že je krásná, pokorně odpovídá: „Já vím.“ Babičce, dědečkovi a často i mým rodičům se tato sebevědomá reakce nelíbí. Já jsem na ni pyšný. A přesně o tom mluví psycholožka a terapeutka Vlaďka Bartáková v podcastu Počítám do tří! Kdy způsob výchovy mladých se nelíbí jejich rodičům a prarodičům. Rozcházíme se v pohledu na fyzické tresty, slovní útoky s ušlechtilou motivací vychovat, v pohledu na chválení, povzbuzování. Sama Bartáková ale tvrdí, že právě dnešní výchova, pokud je prováděna správně, produkuje odolné a sebevědomé jedince. Mluví také o výzkumech a vědě, kdy dnes toho o dětském mozku víme mnohem více. A právě přimět dítě „slušnému chování“ neúměrnou přísností a strachem sice navenek funguje, ale uvnitř může napáchat mnohem více škody.
A tak není třeba stavě tyto dvě (respektive čtyři) generace proti sobě. Každá vyrůstala v jiném kontextu, každá vychovávala děti do jiné společnosti a každá dělala co mohla. Je třeba stavět mosty, komunikovat, vysvětlovat, a hlavně se vzájemně respektovat.
