Nabíječka na mobil nás inspirovala, jak si se ženou rozdělit domácí práce

Ani já se svou partnerkou jsme se nevyhnuli už několikrát velmi obsáhlé a intenzivní debatě nad tím, kdo je v domácnosti zodpovědný za ten či onen druh práce. Oba jsme sice vyrůstali v tradičních rodinách (slovem tradiční tady myslím otec, matka a děti), převzít si tak naučené vzorce chování právě od vlastních rodičů se proto nejdříve zdálo jako dobré řešení. Jenže, narazili jsme. V obou rodinách totiž úklid fungoval odlišně. V moderním světě už navíc vysavač nepatří jen ženě, a vynášení odpadků není pouze úkolem muže. Stále častěji se setkáváme s názorem, že neexistují ženské a mužské domácí práce. Domácí práce jsou totiž jen jedny.

Jako společnost se tak postupně zbavujeme zaběhlých a možná nepromyšlených stereotypů, které mohou vést k poměrně častým hádkám. Pomohl k tomu i vliv feminismu, obecně intenzivnější debata nad tématem rovnosti, genderových stereotypů atp. Už se nám tedy přestává jako společnosti líbit, že ženě po práci začíná druhá směna, zatímco muž konečně „zaslouženě“ odpočívá, zatímco by měl také přidat ruku k dílu. Jak ale na ono konkrétní rozdělení prací?

Domácích prací je celá řada. Nejúčinnějším řešením k rozdělení povinností mezi partnery je pak prostá dohoda. Klidně si jednoduše sepsat, které práce vám sedí a které naopak ne. To stejné u vaší drahé polovičky. Vznikne vám tak seznam aktivit, o které je postaráno, a ani jste se s partnerem nebo partnerkou nemuseli pohádat. Složitější už samozřejmě bude, jak se postavit k těm zbývajícím povinnostem, ke kterým se ani jeden z partnerů dobrovolně nehlásí. Nabídnu proto osobní zkušenost, kdy nám s tímto pomohla jedna situace z letošní zimní dovolené.

Stalo se to před několika týdny v únoru. Trávíme pár dní volna na horách a před spaním na mě manželka volá: „Hele, neviděl jsi náhodou moji nabíječku na mobil?“ Já kroutím hlavou a už přesně vím, co bude následovat. Dva telefony na jednu nabíječku. Žádná tragédie. To už jsme zažili několikrát. Naštěstí, nebo možná právě proto máme oba stejný typ telefonu. Nějak automaticky si porovnáváme, kolik nám ještě zbývá procent na baterce. U mě je to 30 %, u manželky asi 15 %. Na nabíječku tak míří bez rozmyšlení její telefon. To se zdá být logické a fér.

Tady se dostávám k samému jádru problému, který nám v přeneseném slova smyslu pomohla vyřešit ona nabíječka. Při otázce, kdo by měl ke konci dne udělat zbývající domácí práce, se řídíme ukazatelem zbývající energie. Jednoduchý příklad. Pokud mám osobně náročný den v práci, vrátím se domů někdy kolem šesté absolutně vyčerpaný (s baterií pomyslně vybitou téměř na nulu), zatímco moje manželka měla klidný den s dětmi nebo v práci (tedy na baterce jí zbývá třeba 40 %), pak je to ona, kdo se pouští do zbývajících úkolů. Stejně to platí i naopak. Pokud jsme na tom přibližně stejně, nepříjemné úkoly si dělíme napůl.

Osobně jsme se totiž dohodli na tom, že bude pro obě strany fér, když půjdeme do postele oba stejně „vybití“. A jestli k onomu vybití došlo kvůli dětem, práci, jiným denním složitostem a zařizování – na tom nezáleží.

Můžeme spokojeně usínat s tím, že se o celou domácnost (speciálně o ty neoblíbené povinnosti) zrovna tento den postaral třeba muž, protože žena do pozdního odpoledne pracovala. Večer máme baterii oba ve stejném stavu. Jindy to zase platí naopak.

Domácí práce, které tak nikdo nechce dělat, primárně rozdělené nejsou. Na starosti je má každý den zrovna ten, kdo méně „potřebuje nabíječku“. Tento přístup nám umožňuje společně usnout s vědomím, že jsme se o provoz rodiny a domácnosti postarali rovnoměrně a hlavně férově.

Nám tento model funguje. Možná není tak univerzální, aby byl jednoduše ihned aplikovatelný v každém společném soužití. Přesto doufám, že může být alespoň částečně inspirací. I kdyby jen v zamyšlení se nad tím, jak hledat rovnováhu ve vztahu i v této oblasti.

Zdroje: