Článek
Prezident Petr Pavel se už několik měsíců nemůže zbavit nálepky „loutky“ a „automatu na podpisy“. V prosinci 2024 se totiž čekalo na jeho podpis státního rozpočtu pro rok následující. A přestože měl výhrady, nakonec v posledních dnech v roce rozpočet podepsal. To se nelíbilo jisté části společnosti, která ve svých komentářích Pavla za „bytí loutkou“ neustále kritizuje.
Negativní reakce ale nevymizely ani po více než pěti měsících a téměř v každém textu na Seznam Zprávách, který je věnovaný Petrovi Pavlovi, se objevují negativní komentáře vzpomínající právě jeho „aféru“ s podpisem (viz například tento komentář psaný začátkem května).
Jenže právě věta „Nesouhlasím, ale podepíšu,“ která jako by shrnovala postoj prezidentových kritiků, je ale v jádru nesprávně zjednodušená. A celá ta kritika se poctivému přemýšlení naprosto vzpírá. Proto je třeba toto prezidentovo rozhodnutí zasadit do kontextu.
Pavlovo veto by nic nevyřešilo
Prezident může zákon vetovat. To víme. Ale v případě státního rozpočtu by se jednalo o téměř zbytečné gesto. Návrh by byl totiž poslán zpět do Poslanecké sněmovny, kde by ho vláda s největší pravděpodobností znovu schválila. Proč? Sama ho totiž navrhla a ve sněmovně má většinové zastoupení. Výsledek by tedy byl stejný, jen cesta k němu by byla zbytečně zpomalená a byrokraticky náročnější. Pokud bychom tedy chtěli na tomto místě někoho kritizovat, pak by to měl místo Petra Pavla být systém, tak jak je dnes nastavený.
Bylo by snadné udělat silné gesto, když je zřejmé, že mé veto sněmovna přehlasuje. Považoval jsem ale za prospěšnější, aby nedostatky, na které jsem vládu upozorňoval, byly nějakým způsobem napraveny. S premiérem a ministrem financí jsem proto jednal a dostal jejich osobní… pic.twitter.com/FwWSfuCHn9
— Petr Pavel (@prezidentpavel) December 17, 2024
Pavel nikdy doslova neřekl: „Nesouhlasím, ale podepisuji“
Tato věta mu je často přisuzována. Jeho skutečná rétorika ale byla mnohem opatrnější. Měl výhrady, potřeboval čas na rozmyšlenou. A svoje obavy prezentoval i veřejně. Přesto rozpočet podepsal, protože od premiéra i ministra financí získal tolik důležitou osobní garanci, že schodek nepřekročí plánovanou výši a zákon o rozpočtové odpovědnosti nebude porušen. Přesně takto mluvil ve videu výše. Proto tady v žádném případě nemůže být řeč o „automatickém podepisování“. Jde tu o racionální úvahu. Správné přeformulování této věty by tak správně nejspíš znělo: „Souhlasím, ale s výhradami. Přesto podepisuji“.
Rozpočtové provizorium je komplikace
Do kontextu rozhodnutí Pavla patří i riziko rozpočtového provizoria. V praxi by to totiž znamenalo, že stát pojede podle rozpočtu z předchozího roku. Měsíčně může utratit jen jednu dvanáctinu. A to je problém. Každý měsíc je jiný, potřebuje jiné investice, očekávají se jiné náklady. A kopírovat rozpočtově předešlý rok, kdy leden 2024 a leden 2025 jsou v kontextu ekonomiky a společnosti naprosto rozdílné, není nejvhodnější řešení.
O to víc, když přijdou mimořádné události. A přesně ty přišly. Povodně v Česku na podzim roku 2024. A jak správně upozornil politolog Jan Kubáček pro CNN Prima NEWS, rozpočtové provizorium by citelně postihlo obce a kraje, které by nemohly očekávat rychlou a efektivní pomoc v zasažených oblastech, právě kvůli rozpočtovému provizoriu, které s těmito výdaji nepočítá.
To, co udělal Pavel, děláme běžně i my
Proto podpis s výhradami není žádná ostuda. Naopak. Je to běžná součást života každého z nás. Podepsali jste někdy pracovní smlouvu s tím, že byste si na ni představovali vyšší mzdu? Předpokládám, že to udělal v životě každý z nás. A to je jen jedna z mnoha situací, kdy podepisujeme, přestože máme výhrady.
Prezident Petr Pavel je člověk. Ne stroj. Jeho kritika za podpis rozpočtu je neoprávněná a neférová. Navíc odpovědnost za rozpočet nenesl Pavel. Nese ji vláda, která ho navrhla, a poslanci, kteří ho schválili. Prezident udělal to jediné, co v dané chvíli dávalo smysl. A to byl podpis.
