Článek
Přestože se v titulku tohoto článku objevuje spojení hobby market, bude tento text více o mně. Respektive o komkoliv, kdo má při nakupování v podobných obchodech obdobné nepříjemné pocity. Jak s nimi naložit? Kde se vlastně berou?
Svět nářadí a moje bezradnost
Můj typický přístup k absolvování nákupu v hobby marketu vypadá vždy následovně. Začíná už vlastně týdny před samotnou návštěvou. Dělám vše pro to, abych se jí mohl vyhnout. Přemýšlím, jestli onen potřebný produkt nenajdu někde online. Nebo jestli ho někdo z mých známých nemá a nemohl bych si ho od něj vzít, půjčit. Velmi často ale zkrátka není jiná možnost a já se musím vydat osobně mezi regály plné nářadí a součástek.
Nejhorší jsou otázky
Jakmile vstoupím do tohoto obchodu, padá na mě vždy taková zvláštní deka. Obrazně řečeno. Napadají mě hned přirovnání jako španělská vesnice, ryba ve vodě, tedy vlastně na suchu. Nejsem sice panelákové dítě, ale také rozhodně nepatřím mezi ty kutily, co si umí sami rozmontovat sporák a dát ho zase dokupy. Moje znalosti se v tomto ohledu zastavily někde u kladiva a hmoždinek. A tak je nejhorší, když danou součástku v regálech nenajdu a jsem nucen se zeptat pracovníků obchodu.
Ti na mě totiž běžně vybalí celou sadu otázek a používají u toho zkušeně cizí pojmy, které snad ani nemohou existovat ve slovníku spisovné češtiny. Posuďte sami: Magnetický zárohový nástavec, sada bitů, kónická rašple a záhlubník, klíč ke sklíčidlu, ohebná hřídel. Asi mi rozumíte, že tady si s kladivem a hmoždinkami nevystačím. Přesto jsou právě prodavači těmi, kdo mě často uklidní. Velmi rychle totiž přichází na to, že se nebaví s rovnocenným partnerem a sníží se na mou úroveň komunikace. Já si tak připadám alespoň o něco málo méně hloupě.
Žena automechanička. A proč ne?
Kde se to bere a co s tím?
Ani si vlastně neuvědomuji, kdy tento přístup vyrostl ve mně. Vnímám ale, že generace mužů v mém věku, tedy narozených po roce 1980 stále čelí tomuto problému. A jednoznačně jde o genderové stereotypy. Společnost často očekává, že muži budou technicky zdatní, vše si zvládnou sami opravit, vyřešit. A pokud toto očekávání nesplňují, měli by se cítit, jako že selhali.
Toto myšlení už by ale mělo být dávno překonané. Stejně tak, jako už dnes nemůžeme říct, že žena patří za plotnu, tak nemůžeme ani říct, že muž musí rozumět tomu, co je to kónická rašple. Bojuje proti tomu i MŠMT, které se v inspirativních pracovních listech snaží mimo jiné zobrazit poučné obrázky, na kterých si například muž hraje s dětmi a žena opravuje něco v motoru auta. Je to normální.
Je to specifikum postsocilaistického prostoru (genderové stereotypy).
Zaměření každého z nás dnes může být jiné. Někdo napíše skvělou báseň a vyzná se v literatuře, jiný zase uběhne maraton a vymění si svíčky v autě. Nemůžeme být všichni odborníci na všechno.A tak je čas s něčím takovým skončit. Cítit se špatně kvůli něčemu, co neovládáme, je zbytečně sebedestruktivní. Mnohem užitečnější může být zaměřit se na to, co naopak ovládáme. Líbí se mi tady inspirace jednou historkou o rozdílu mezi tréninkem amerických a českých hokejistů. Nevím, jestli je pravdivá, rozhodně je ale inspirativní:
Když dá český hokejista na jednom tréninku z třiceti střel dva góly, seřve ho trenér, že mu to nepálí. Hráč je pak demotivovaný a odchází z tréninku s frustrací. Zatímco americký hráč si po stejném výkonu vyslechne od trenéra, že ony dvě střely, které skončily v brance, byly skvělé. A ať pokračuje dál, třeba jich příště trefí víc.
Zdroje: wawe.rozhlas.cz, msmt.gov.cz
